Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 8. kapitola

10.10.2010 (10:00) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1621×

Emmett mě opustil, protože musel na angličtinu a mně zbývalo tak deset kroků od učebny biologie. Sakra, celá jsem se chvěla nervozitou. Pomalými kroky jsem se ploužila na místo určení. Snažila jsem se to co nejdéle zdržovat, ale zdálo se mi, že mám sedmimílové boty, a tak jsem se během okamžiku ocitla u dveří. Chvilku jsem přešlapovala na místě a nutila své ztuhlé tělo k pohybu. Z té otupělosti mě probral až zvonek. Vyděšeně jsem sebou trhla.

Teď nebo nikdy! Projelo mi hlavou. Jedním krokem jsem vklouzla do třídy. Všichni už seděli v lavicích a upřeně mě pozorovali. Edward se nezaujatě díval z okna, pak se náhle otočil, překvapeně zamrkal a zůstal ne mně viset očima. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem neslyšela nic jiného. Dokonce ani vlastní myšlenky. Měla jsem pocit, že mi na místě praskne.

Ježiši, hlavně ať nezrudnu! Prosila jsem v duchu, protože jsem cítila mírné pálení tváří. Rozechvělým krokem jsem se vydala k Edwardovi. Jen co jsem dosedla, přišel do třídy učitel. Zírala jsem na něj a neodvažovala se podívat ani o píď jinam, protože jsem na své kůži cítila Edwardův pohled. Klid, dýchej. Snažila jsem se zklidnit tlukot mého srdce. Pak jsem se zarazila. Uvědomila jsem si, že ještě před časem dělal, jako bych neexistovala. Nikdy mě nepozdravil a ani se na mě nepodíval. Zamračila jsem se. Najednou mé srdce zpomalilo.

„Ahoj, Bello,” šeptl Edward. Měla jsem co dělat, abych na něj nevrhla naštvaný pohled. Teď, když jsem krásná, jak říkal Emmett, se o mě zajímá? Jasně, před tím jsem nebyla nic. Byla jsem ošklivá, měla jsem pár kilo navíc, ale to nemění nic na to, že mě mohl alespoň pozdravit. Podívat se na mě. Zřejmě měl strach, že by ho někdo viděl bavit se s lůzou a nebo jsem pro něj byla opravdu jen vzduch, který s odporem dýchal? Natočila jsem hlavu na stranu a setkala se s jeho očima.

„Ahoj,” odpověděla jsem mu. Můj hlas zněl neutrálně. Snažila jsem se do něj nevpustit jedinou emoci, jako například zlobu. Ale můj pohled zřejmě mluvil za vše, protože už na mě po zbytek hodiny nepromluvil. Ze začátku mi to bylo jedno. Byla jsem na něj naštvaná, protože se najednou začal zajímat. Později jsem si uvědomila, že jsem to měla čekat. Vždyť takovýhle byl plán. Souhlasila jsem s tím a byla jsem si toho všeho vědoma, ale teď mě to štvalo a hlavně mrzelo.

Zvonek oznámil konec hodiny, vystřelila jsem ze třídy a hnala se ven, do jiné budovy, na tělocvik. Edward mi byl v patách.

„Bello,” křikl, zastavila jsem se, ale neotočila se. Slyšela jsem jeho lehké kroky, jak se ke mně přibližoval. Cítila jeho pohled a dech na mých zádech. Jemně chytil mnou ruku a otočil mě. Vzhlédla jsem do jeho očí. Ta zlatavá barva se mu vlnila v očích a jako by se vlívala do mých. Náhle jsem zapomněla, jak se dýchá. Mlčky jsme stáli naproti sobě a dívali se jeden na druhého.

„Bello,” šeptl něžně a lehce se dotkl mé tváře. Nohy se mi podlomily.

„Nechceš jít na ples se mnou?” zeptal se. V jeho hlase bylo slyšet očekávání. Jak jsem mu mohla odporovat? Těm očím, které na mě s nefalšovaným úžasem hleděly. Rtům, které se nebezpečně přibližovaly. Měla jsem jasno, tedy spíše se mi zatemnil mozek a já jsem nebyla schopna racionálně uvažovat, co by mé rozhodnutí způsobilo. Když jsem chtěla vyslovit ano, tak jsem zaslechla tu písničku, kterou mi pouštěl Emmett v lese. Dokonce jsem slyšela i jeho hlas, jak říká: „Rocky by to nevzdal, Bello!” Asi začínám bláznit, pomyslela jsem si a vzpamatovala se. Dřív, než jsem mu něco řekla, tak si povzdychl a smutně sklopil oči.

„Já už jsem domluvená s Emmettem, promiň,” pípla jsem.

„V pohodě, tak ahoj,” rozloučil se a odešel. Stála jsem na místě a zírala na něj. Hm, asi jsem to celé pěkně pokazila. Už jsem se chtěla dát do kroku, když jsem si všimla, že se z křoví, u kterého jsme s Edwardem stáli, vypotácel Emmett. Vybíral si z vlasů větvičky a zelené listí. Na tváři mu hrál široký úsměv. Takže se mi to nezdálo! On tady celou dobu byl schovaný, pustil tu píseň a šeptal. Proboha!

„Zvládla jsi to dobře,” plácl mě do zad. Nejdřív jsem na něj nevěřícně vykulila oči, pak jsem je sevřela do úzkých štěrbinek a probodla ho nejvíce zlostným pohledem, jakého jsem byla schopna.

Co to dělám?! Vždyť on mě zachránil, kdyby se tady neobjevil, tak bych Edwardovi padla k nohám a zklamala bych nejen Emmetta, ale i sama sebe. Jasně, že se neměl schovávat v křoví jako nějaký pomatenec, ale co, je to Emmett. Rty jsem roztáhla do potěšeného úsměvu.

„Díky tobě, Emme,” mrkla jsem. Jeho reakci jsem nečekala. Zatvářil se překvapeně a s vykulenýma očima ze sebe trhavě dostával: „Já… já myslel, že se budeš zlobit, že… že na mě začneš křičet,” zakroutil hlavou, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Vzal můj obličej do svých dlaní a bedlivě si mě prohlížel.

„Není ti něco, Bells?” zeptal se starostlivě. Okamžitě jsem se rozesmála.

„A mělo by snad?” vyhrkla jsem se smíchem.

„No, ty… ty nejsi naštvaná?” zakoktal a prohrábl si vlasy.

„Ne, nejsem. Zachránil jsi mě, ty blázne. Tak jak bych mohla být naštvaná!” odpověděla jsem mu.

„Uff,” vydechl a naoko si utřel z čela pot, „to jsem rád!” Chytil mě kolem ramen a odváděl na tělocvik.


---


„Chytej!” vykřikl někdo. To bylo na mě? Vůbec jsem nebyla schopná zorientovat se, jestli holky křičí na mě nebo na někoho jiného. Míč lítal ze strany na stranu, bylo pro mě těžké ho jen na chvilku spatřit na jednom místě. Pomateně jsem se rozhlédla a prásk! Dostala jsem míčem přímo do hlavy a svalila jsem se na zem. Pokusila jsem se vstát, ale mé nohy se do sebe zamotaly, takže jsem se během okamžiku zase válela na zemi. Hlava mi třeštila, připadala jsem si jako po nějakém dlouhém, moc dlouhém flámu s několika litry alkoholu v krvi. Znovu jsem vstala, trochu se zakymácela a odploužila se sednou si na lavičku.

„Až budeš v pohodě, tak se zase přidej, jo?” zafuněla mi do ucha Angela, která se ke mně přihnala.

„Tos uhodla! Už mě tam nikdo nedostane!” vyhrkla jsem a držela si hlavu, aby se mi nerozskočila tou příšernou bolestí. Vážně nepřeháním, fakt to děsně bolelo! Jako kdyby vám někdo dal skleněnou flaškou po hlavě a její rozbité střepy se zabodly do mozku a s každým sebemenším pohybem se zavrtávaly hloub a hloub.

„Ahoj, ty jsi Bella, viď?” špitla nějaká dívka, ale neviděla jsem ji, protože seděla vedle mě a já se nemohla ani hnout.

„Jo,” zaskučela jsem. Neměla jsem náladu se s někým vybavovat. Chvíli byla zticha a pak zase promluvila vysokým, skřehovatým hlasem. Auu, další vlna bolesti v mé hlavě. Její hlas se mi zdál, jako by byl vysokofrekvenční.

„Můžu se tě na něco zeptat?” V jejím hlase jsem slyšela zaváhání. Zamručela jsem na souhlas.

„Dobrá, no, ty a Emmett. Vy… vy spolu chodíte?” vyhrkla a já se na ni zděšeně otočila, bolest nebolest. Dívala se na mě malýma šedivýma očima. Blonďaté vlasy měla stažené do culíku.

„Cože?” vykulila jsem oči. Nervózně se usmála.

„No,” konstatovala. Tak tomu jsem se musela zasmát, překvapeně zamrkala, ale nespouštěla ze mě dychtivý pohled.

„Emmett má přítelkyni, jestli sis nevšimla,” zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Ta holka je opravdu praštěná! Pomyslela jsem si.

„No,” začala a protřela si ruce, „právě, že to teď nevypadá, jako by chodil s Rosalie. Je pořád s tebou,” dodala.

„Jsme kamarádi, chápeš?” Nadzvedla jsem obočí a čekala, že přikývne a celá tahle směšná situace a debata bude u konce, ale mýlila jsem se. Zase otevřela ústa a já protočila oči.

„Jdeš s ním na ples, nebo ne?” Páni, tady se to šíří teda pěkně rychle.

„Hele, vážně nechápu, o co ti jde. Jo, jdu s ním na ples. Je na tom něco divného, když si dva kamarádi vyrazí někam spolu?!” spustila jsem na ni.

„Ne, není, ale divné je, že on má, nebo měl holku, a jde na ples s tebou, i když tam bude ona. Nevím, jak to připadá tobě, ale všichni si špitají, že vy dva…” Nadzvedla obočí. Vyjeveně jsem se na ni dívala neschopna jediného slova.

„No, že spolu něco máte, chápeš.” Ne, nechápu! Proboha, co je to za nesmysl?! Já a Emmett? Téhle představě jsem se zasmála. Ne, že byl ošklivý. Právě naopak, ale byl to můj kamarád a mě by tohle samotnou nikdy nenapadlo!

„Nic spolu nemáme,” vydala jsem ze sebe po chvíli a snažila se, aby můj hlas zněl vyrovnaně, abych jí nedala nejmenší záminku tuhle blbost vykládat po škole. Pokrčila rameny.

„Hm, mně je to jedno, ale co Rose. Jí to nevadí?” Bože! Na ni jsem úplně zapomněla! Jak jsem mohla! Ona už to určitě taky musela zaslechnout. A asi to tak vážně muselo vypadat, když si to myslel nejen můj táta, ale i lidi ve škole. Měla jsem jasno. Musím okamžitě za Rosalie a vše jí vysvětlit. Jen doufám, že se za tu dobu, co jsem s ní nemluvila, neproměnila v krvelačnou a žárlivou saň. To bych asi nepřežila…

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 8. kapitola: