Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 5. kapitola

02.10.2010 (10:00) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1658×

Nikdo se mě už nezeptal, proč jsem celá od bahna. Nikdo si mě nedobíral. Alice mi půjčila její oblečení, podle ní už staré, ale o tom jsem pochybovala, protože na něm byla ještě cedulka z obchodu. Edwarda jsem po zbytek doby, co jsem byla v jejich domě, neviděla. Myslím, že to bylo jedině dobře, protože nevím, jak bych se k němu zachovala a jak bych se chovala v momentě, kdyby přišel s Lauren. 

Lauren bývala kdysi moje kamarádka, ale od té doby, co jsem se začala stranit společnosti, si mě přestala všímat. Neměla jsem jí to za zlé, protože - ač jsem pro ni byla pouze vzduch, tak jsem nikdy nebyla předmětem jejích narážek nebo opovržlivých pohledů, tak jako od ostatních. Byla jsem ráda, když si mě lidé nevšímali. Chtěla jsem plout s davem, být neviditelná, ale nějak se mi to nedařilo. Za všechnu pozornost, kterou jsem na sebe často nechtěně strhávala, jsem vděčila své nemotornosti a schopnosti přivolávat na sebe různé pohromy. Spolužáci si mě jedině tak všimli, ale já jsem o jejich pozornost nestála. A už vůbec ne, když se mi posmívali a já jsem byla středem pozornosti. 

„Bello, pojď, pojedeme,” vyzval mě Emmett. Bez přemýšlení jsem vstala a odporoučela se ke dveřím. Venku stála Alice a usmívala se na mě.

„Já pojedu s vámi a až tě v nemocnici ošetří, tak půjdeme nakupovat,” zašvitořila vesele. Můj výraz, který nebyl moc nadšený, jí rozmazal úsměv na rtech. Okamžitě se otočila a odcházela. 

„Bello, jestli jsi unavená, tak nemusíš  jet nakupovat, ale nekaž jí radost,” šeptl mi Emmett do ucha.

„Alice, počkej, ráda s tebou pojedu,” zakřičela jsem na ni okamžitě. Litovala jsem toho, že jsem se zatvářila tak znechuceně. Nákupy jsem v lásce neměla, ale chtěla jsem jí oplatit to, jak se ke mně s Rose chovaly. Konečně jsem si našla přátele.  Přátele, kteří se mi snažili pomoct k dosažení Edwarda a já jim jejich snahu oplácela takhle. Styděla jsem se. 

„Jestli nechceš, tak nemusíš. Já…” nestihla víc dodat, protože jsem ji s úsměvem přerušila. 

„Chci a moc!” Znovu se jí na tváři objevil ten krásný úsměv.

„To jsem ráda,” vyhrkla a objala mě. Nasedli jsme do auta a v něm seděl ještě někdo. Byl to Jasper. Z něho jediného mi šel mráz po zádech. Něco bylo v jeho očích, něco neurčitého, ale hrůzu nahánějícího. Pořád mě sledoval, díval se na mě tak, jako bych byla něco k jídlu. Možná, že se mi to jen zdálo, ale opravdu mi to tak někdy připadalo, ale nechtěla jsem na sobě dát nic znát. 

V nemocnici mě ošetřil Carlisle, jejich adoptivní otec. Byl hrozně milý a jeho doteky tak jemné, že jsem je skoro necítila.

„Naštěstí to není zlomené, jen pohmožděné. Obvážeme to, dobře?” zeptal se a já přikývla. A v tu chvíli jsem si všimla, že i on měl stejnou barvu očí jako Edward, Emmett, Alice a Rosalie. Jaspera jsem z toho musela vynechat, protože jeho oči byly černé jako uhel. Nechápala jsem to. Ta jejich barva byla opravdu neobvyklá, ještě jsem nikdy takovou neviděla a k tomu měli všichni, tedy skoro, stejnou. Šla mi z toho hlava kolem. 

„Už je to hotové, příště na sebe dávejte pozor,” usmál se laskavě a přerušil tak mé myšlenky týkající se jejich rodiny zahalené tajemstvím. Věnovala jsem mu rozpačitý úsměv. Alice mě vytáhla na nohy a vedla pryč.

V obchodním domě mě Alice zatáhla do první butiku s dámským oblečením a Emmett s Jasperem zabrousili do obchodu s počítačovými hrami. Typické… Na nákupech jsme strávili dobré dvě hodiny. Překvapoval mě její elán a energie, kterou hýřila. Já už jsem po čtvrt hodině byla absolutně vyšťavená, ale snažila jsem se o to, aby to na mně nebylo znát. 

Alice mi do kabinky nosila spoustu věcí, ani jsem si všechno nezkusila. Náhle jsem si všimla cenovky na jednom z triček. Uff, z té ceny se mi zamotala hlava. Nechápala jsem, jak takový kus hadru může stát tolik peněz. Jak jsem později zjistila, tak jsem si nemohla dovolit nic z věcí, které mi Alice nastrkala do kabinky. Vylezla jsem ven a chtěla oblečení vrátit tam, kde bylo, ale Alice mě zarazila.

„Co to děláš, Bells? Tohle všechno musíš mít!” řekla. Nevěděla jsem, jak jí říct, že nemám tolik peněz. Nadechla jsem se, abych se jí pokusila vysvětlit moji finanční situaci, ale ona mě předběhla.

„Všechno to platím já!” zadívala se mi zpříma do očí a lehce stiskla mou ruku. 

„Alice, to nejde,” oponovala jsem jí. Bylo mi trapně, nechtěla jsem, aby mi něco kupovala a hlavně, když to stálo tolik peněz.

„Nelam si s tím hlavu.” Její úsměv mi zabránil v dalších námitkách.

„Jste na mě všichni tak strašně hodní,” vydechla jsem a v očích cítila slzy. Okamžitě se na mě vrhla a pevně objala.

„Od toho jsou přeci přátelé, ne?” šeptla mi do ucha a já se nahlas rozvzlykala. Odtáhla se ode mě a překvapeně se mi zadívala do očí. „Proč pláčeš?” vyhrkla, „stalo se něco?” V očích měla strach. 

„Nic, já jen…” řekla jsem uplakaným hlasem, ale dál jsem už nebyla schopna slova. Dojala mě tím, jak se ke mně chovala, stejně jako Rosalie a Emmett. Byla jsem vděčná za každou vteřinu, kterou jsem mohla strávit s nimi. 

Když jsem se dostatečně vzpamatovala, tak mě zavedla do posledního obchodu se společenskými šaty. Přebíhala od jedněch ke druhým. Na každých se jí něco nezdálo. Buď byly moc tmavé, nebo naopak světlé, moc přezdobené nebo zase málo. Mně přišly všechny nádherné, ale já jsem tomu ani za mák nerozuměla. Ale Alice ano, byla v módě a ve všem, co se toho týkalo, přeborník. Kam se na ni hrabali módní kritici nebo tak něco. 

„Mám to!” zvolala najednou, „tyhle jsou ty pravé,” řekla zasněně. Podívala jsem se na to, co držela v ruce a musela jsem uznat, že byly dokonalé, i přesto, že jsem šaty, boty na podpatku, plesy, tančení, neměla v oblibě. A náhle mě napadla jedna podstatná věc. Ples už měl být za necelý týden, ale já jsem dosud neuměla tančit.

„Tak, Bello, šup, mazej si je obléct. Chci vidět, jak ti padnou,” vyhrkla a tlačila mě do kabinky.

„Alice, počkej,” vykřikla jsem ve snaze zachránit se před udušením šaty, které mi narvala do ruky a ony mi nějak přepadly na obličej. Zastavila se a zamrkala. Nejdřív jsem se vydýchala, abych nekoktala a nepopadala dech jako šílenec. „Víš, mám problém,” začala jsem, „neumím tančit,” dodala jsem potichu. Rozesmála se okamžitě. 

„S tím si nedělej starosti, Emmett tě to naučí, už se nám s tím chlubil.”

„Emmett?” dostala jsem ze sebe vyděšeně a nevěřícně na ni zírala. Samozřejmě, že jsem ho nepodceňovala, ale představa, že se mnou tančí takový obr a třeba mi nedopatřením šlápne na nohu. Auu, to by asi bolelo.

„Je to vítečný tanečník, však to poznáš sama,” odmlčela se, „ hm, to mi vlastně připomíná, že ti mám vzkázat, že s tanečními hodinami začínáte už dnes,” zašvitořila. Páni, on opravdu myslí na všechno, projelo mi hlavou.

„Tak, a teď už jdi do kabinky.”


---


„Áá, raz, dva, tři. Raz, dva, tři,” povykoval na mě Emmett, ale já jsem z toho byla úplný jelen. Počítání a kroky mi nešly dohromady, nemohla jsem to skloubit. Motala jsem se na provizorním parketu na louce. Emmett mě za sebou vláčel jako kus dřeva. Vážně jsem si tak připadala. Bála jsem se, že mi stoupne na nohu a rozdrtí mi tak všechny kosti v noze, ale jediný, kdo někomu šlapal na nohy, jsem byla já. 

„Nejde mi to,” vydechla jsem rezignovaně a sedla si do zelené trávy.

„Žádný učený z nebe nespadl,” snažil se mě uchlácholit, „víš, jak dlouho to trvalo mně?” zeptal se. Jen jsem nadzvedla obočí. „Měsíc, než jsem pochopil to zpropadené číslování, a další měsíc, než jsem dokázal projit počty s kroky a rytmem písní.” Sedl si vedle mě. Představa Emmetta, jak se dva měsíce snaží naučit se tančit, mě dokonala rozveselila. 

„Vážně?” optala jsem se ho se smíchem.

„No vážně. Byl jsem z toho úplně zmatený, pořád jsem se jen motal,” odmlčel se, „šlapal Rose po nohách,” usmál se, „ona mi nadávala, že jsem totální nemehlo, ale neztrácela trpělivost a procvičovala to se mnou pořád dokola,” dodal a zasněně pozoroval malý, sněhově bílý kvítek. Díval se na něj, jako by to byla ona. S takovou překypující a neskrývanou láskou. Jemně se ho dotkl, spíše pohladil. Pak ke mně vzhlédl. 

„Tak to nevzdávej, Bells, určitě to zvládneš,” konejšivě mě pohladil po tváři, „teda, pokud nejsi takový nemehlo jako já,” zasmál se.

„Myslím, že větší nemehlo než já nikdo být nemůže,” řekla jsem se smíchem. Emmett nesouhlasně zavrtěl hlavou.

Po té hodince tančení, jestli se to moje věčné škobrtání tak dalo nazývat, mi vyschlo v krku. Vzala jsem si láhev a napila se. Pak jsem sjela pohledem na Emmetta a podala mu ji.

„Napij se,” pobídla jsem ho.

„Ne, díky, nemám žízeň,” odpověděl mi.  

„Ale pít musíš. Každý člověk má denně vypít alespoň dva až tři litry vody a já si nepamatuji, že bych tě dnes viděla vypít jedinou kapku vody. Jedině, že bys vylohnil v nestřeženém okamžiku litr a půl, během minuty, co jsem tě neviděla, takže šup,” řekla jsem a falšku mu strčila až pod nos. Jeho obličejem se prohnalo přehnané zděšení.

„Jo-o, vypil,” zakoktal, ale mě neoblafl.

„Tss, to zrovna, napij se,” pobídla jsem ho znovu. Neochotně si vzal láhev z mojí ruky. Podíval se na ni, jako by v ní byla nějaká odporně zapáchající voda nabraná z nejšpinavějšího močálu a hlasitě polknul. „Šup s tím do sebe,” pokynula jsem mu rukou. Přiložil si láhev k ústům a trošičku se z ní napil. No, to bych přeháněla. Nevypil snad ani kapku. Podal mi flašku a na tváři se mu rozprostřel široký, úlevný úsměv. 

„Pořádně. Nechci, abys mi tady zkolaboval,” řekla jsem. Úsměv mu okamžitě zamrznul na rtech. S vytřeštěnýma očima si narval hrdlo láhve do pusy. Z jeho tváří se začaly pomalu stávat obrovské boule, jak je plnil vodou. Odložil láhev na zem a všechno, co měl v ústech, polknul. „Tak se mi líbíš,” usmála jsem se a potěšeně ho plácla do zad.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 5. kapitola: