Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 3. kapitola

26.09.2010 (07:15) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1593×

3. kapitola - Měsíc?

„Nasedat, Bello!” zakřičel na mě Emmett ze svého auta. Rozeběhla jsem se k němu a vplula dovnitř. Okamžitě nastartoval a rozjel se směrem do lesa. Zavrtala jsem se do sedadla a na chvilku zavřela oči.

„Bello, vstávej,” drknul do mě Emmett a já rozlepila oči.

„Páni, já jsem usnula,” zívla jsem a pořádně se protáhla. Emmett jen s úsměvem zakroutil hlavou a otevřel mi dveře. Rozhlédla jsem se a překvapeně zamrkala. Nebyli jsme na místě, které jsem čekala. Po tom kopci nebyla ani stopa. Přede mnou se tyčil nádherný dům. Stál uprostřed stromů, byl celý prosklený.

„Kde to jsme?” dostala jsem ze sebe omámeně. Uslyšela jsem jeho pobavený smích. Podívala jsem se na něj a čekala jeho odpověď.

„U nás doma. A teď už pojď,” chytil mě za ruku a vytáhl mě z auta. Wow, teda jejich dům byl naprosto dokonalý. Přesně o takovém jsem snila.

„Proč jsme tady?” zeptala jsem se ho, když jsem se dost vynadívala na tu nádheru.

„Už měsíc, každý den, chodíme běhat. Ty zdravě jíš a vypadáš přesně tak, jak jsem chtěl, abys vypadala,” promluvil. Měsíc? Už měsíc? Nemohla jsem tomu uvěřit. Dny mi splývaly. A čas strávený s Emmettem utíkal tak rychle… Nezmohla jsem se na slovo a Emmett pokračoval: „A teď bych tě chtěl seznámit s mými sestrami, aby ti pomohly ve věcech, kterým já moc nerozumím, chápeš?”

„Jo, chápu,” odpověděla jsem mu s úsměvem. Chytil mě za ruku a vedl dovnitř, ale já jsem se zastavila. Otočil se a upřel na mě překvapený pohled.

„Co je zase?” vzdychl.

„Je tam on?” Ještě jsem nebyla připravená na to se s ním setkat. Sice jsem ho vídala každý den ve škole, ale tohle bylo jiné. Tady nebylo tolik lidí, musel by si mě všimnout a třeba se se mnou bavit, i když by mu to jistě nebylo příjemné bavit se s nickou, protože on byl oblíbený. A navíc představa, že by mě viděl takhle, ve vytahaných starých věcech, pro mě nebyla moc povzbudivá. Ta přebytečná kila šla dolů až moc rychle a já si ještě nekoupila na sebe nic v mé nové velikosti. Emmett mi jemně stiskl ruku.

„Neboj, není. On je s La… pryč,” snažil se zamluvit ta dvě písmena začínající její jméno, ale nepovedlo se mu to.

„Tak jdeme,” řekla jsem vesele snažíc se do hlasu nevpustit zklamání, ale asi se mi to nepovedlo. Emmett na to nijak nereagoval a my vešli do jejich domu.

Jestli se mi zdál jejich dům zvenku nádherný, tak zevnitř pro něj neexistovala slova. S pusou dokořán jsem se rozhlížela po té nádheře.

„Jé, Bello, jsem ráda, že nám tě Emmett konečně přivedl představit,” vyrušil mě zvonivý hlásek. Přede mnou stála malá tmavovláska a vedle ní blondýna. Obě překrásné. Alice a Rosalie, pomyslela jsem si.

„Já jsem Alice a tohle je Rose,” představila sebe a její sestru.

„Bella,” pípla jsem. Tohle pro mě bylo jako jít znovu do první třídy. Cítila jsem se rozpačitě ani nevím proč. Obě se na mě mile usmívaly, takže bylo nemožné jim úsměv neoplatit.

„Lásko,” přistoupila Rose k Emmettovi. Chvíli se na sebe jen dívali. Ty jejich pohledy… Bylo v nich tolik oddanosti a lásky, až to bolelo. Někde uvnitř mě píchla závist. Chtěla bych to taky jednou zažít. Jen se dívat do očí člověku, který je pro mě vším. Mlčky si vyznat lásku a užívat si to napětí před polibkem. Lehounké přibližování, něžné setkání horkých rtů.

Rosalie se přiblížila k Emmettovým rtům a věnovala mu vášnivý polibek. Najednou jsem nevěděla kam s očima.

„Hele, vy dva, tohle si nechte na později, máme návštěvu,” okřikla je Alice a já jí v duchu děkovala. Rose se jen pousmála a přistoupila ke mně.

„Bello, pojď, teď s tebou něco provedeme,” spiklenecky mrkla na Alici, chytly mě každá za jednu ruku a vedly do schodů. Zavedly mě do jednoho z mnoha pokojů, které se nacházely nahoře.

Místnost byla prostorná. Naproti dveřím stála postel, obrovská postel. Vedle ní ještě větší skříň. Posadily se na zem.

„Sedni si,” řekla Alice a poklepala na místo vedle sebe.

„Bello, rozpusť si vlasy,” pobídla mě Rose a já ji bez námitek poslechla. Odněkud vytáhla žehličku a začala mi narovnávat vlasy.

„Rose, já si myslím, že by se Bella líčit nemusela,” řekla Alice a zadumaně si mě prohlížela.

„Já si myslím, že ano,” zaprotestovala Rosalie.

„Ne, nemusí!” oponovala jí Alice tvrdohlavě. Polilo mě horko, ještě, aby se kvůli mně pohádaly.

„Tak uděláme kompromis. Jen si trochu zvýrazním oči, co vy na to?” vydala jsem ze sebe a holky sebou překvapeně trhly. To bylo poprvé za celou dobu, kdy jsem promluvila a doslala ze sebe víc než jedno slovo.

„To se mi zdá jako dobrý nápad,” zajásala Rosalie a Alice s úsměvem přikývla.

Jejich zkrášlovací rituál trval asi hodinu a já už jsem nutně potřebovala na záchod.

„Ehm, máte tu záchod?” špitla jsem. Alice se zatvářila šokovaně a Rosalie se rozesmála. V tu chvíli mi došlo, jak má otázka vyzněla.

„Ne, tak jsem to nemyslela, já jen,” koktala jsem a snahu o vysvětlení toho trapasu jsem vzdala, protože bych se do toho ještě víc zamotala.

„Půjdeš rovně a pak doprava,” mrkla na mě Alice. Okamžitě jsem vstala a vyběhla ze dveří. To jsem ale pako! Proklínala jsem sama sebe. S rudým obličejem jsem procházela dlouhou chodbou a samozřejmě jsem zapomněla, kde ten záchod najdu. Vracet jsem se nechtěla, abych se neztrapnila ještě víc, a tak jsem pootevřela první dveře. Pokoj nebyl tak velký jako ten, ve kterém jsem byla s Alicí a Rosalie, ale byl tak nějak útulnější. Prosklená stěna nabízela nádherný výhled do krajiny. Vedle dveří bylo malé kanape, ale žádná postel. Jeden malý krok a stála jsem uvnitř. Nechtěla jsem to udělat, ale něco mě tam táhlo. Dveře jsem nechala pootevřené a podívala se na knihovnu, která byla za mými zády. Opatrně jsem přijížděla prstem po hřbetech knih a četla jejich názvy. Můj pohled se zarazil na útlé knížečce – vypadala velmi staře a na hřbetu nebyl název. Zvědavost mě přemohla a já ji vytáhla z police.
William Shakespeare - Romeo a Julie, první vydání. Překvapeně jsem zamrkala. Takový poklad jsem držela v ruce. Opatrně jsem se dotkla zažloutlé stránky, měla jsem strach, aby se pod mým dotykem nerozsypala. Ještě nikdy jsem v ruce nedržela něco tak starého. Vůně knihy zaplavila moje čichové buňky a já si vzpomněla na to, jak jsme s mámou chodívaly do knihovny. Ona mi četla pohádky, já jsem měla hlavu položenou v jejím klíně, oči zavřené a vdechovala jsem vzduch prosycený její svěží vůní a zároveň stářím a moudrostí knih. V hrdle jsem ucítila tlak, do očí se mi nahrnuly slzy. Snažila jsem se zahnat ty myšlenky, které mě tolik bolely, ale nešlo to. Rychle jsem zamrkala, aby mi slzy nepřetekly přes okraj, a v tom jsem uslyšela známý hlas. A ne jeden, ale dva. Srdce se mi v hrudi rozbušilo jako splašené.
Upírala jsem zrak na dveře, neschopna jakéhokoli pohybu, a ty se pomalu otevřely.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 3. kapitola: