Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 14. kapitola

29.10.2010 (08:45) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

Edward

Věčnost. Pro mnohé určitě sen, ale pro mě noční můra. Ze začátku to nebylo tak strašné. Užíval jsem si své rychlosti a síly. Daru čtení myšlenek. Ale postupem času mi to lezlo na nervy díky mým nevlastním sourozencům a rodičům. Každý den jsem musel snášet ty jejich oplzlé myšlenky, nemluvě o tom, co prováděli. Nejhorší na tom bylo, že my - upíři - v noci nespíme, takže jsem to měl na denním pořádku čtyřiadvacet hodin denně. Myslel jsem si, že je to časem omrzí, ale opak byl pravdou. Den ode dne to bylo horší a horší. Často jsem utíkal pryč z dosahu jejich myšlenek.

Nesnášel jsem to, čím jsem, ale celá podstata upírství mi přišla trochu snesitelná díky tomu, že jsme se živili jen zvířecí krví. Carlisle - můj otec, který mě přeměnil a tím zachránil před smrtí - nás k tomu vedl. Sice jsme tím nikdy nedokázali dostatečně uhasit plameny, které nám hořely v krku, ale představa, že bych zabil člověka, pro mě byla natolik odporná, že bych to nikdy neudělal. Vegetariáni, tak jsme si říkali. Jak přesladká ironie…

V nitru duše jsem na celou rodinu žárlil, protože oni všichni měli svou drahou polovičku, ale já ne. Nejhorší na tom bylo to, že jsem musel poslouchat Emmettovy vtípky o mém panictví.

„Edward je nejstarší panic na zemi!“ A jim podobné.


Znal jsem jednu upírku, která o mě jevila zájem. Byla to naše známá, Tanya. Krásná žena, chytrá. Mnoho mužů by pro ni udělalo cokoli, ale já ji nechtěl. Ona nebyla tím, po čem jsem toužil.

Až jsme se jednoho dne přestěhovali do městečka Forks. Otec nás přihlásil do místní školy. Byla to opravdu nuda chodit stále na střední.

Věděl jsem, že ze mě budou všechny holky paf. Upíři byli prostě krásní. Připravoval jsem se na ty jejich zasněné pohledy, pokusy mě vylákat na rande a jejich - někdy vážně - nemravné myšlenky.

S obrovskou nechutí jsem vstoupil do školy a hned jsem ucítil tu nejkrásnější vůni na světě. Měl jsem pocit, jako by mi ty plameny, co sužovaly mé hrdlo, chtěly zapálit celé tělo. Nechtěl jsem pátrat, komu ta úžasná vůně patří, ale nemohl jsem si pomoct. A pak jsem ji spatřil. Seděla na lavičce a dívala se z okna. Pro mnohé muže jistě nebyla ideál krásy, ale pro mě byla naprosto dokonalá. Chvilku jsem tam stál a zíral na ni. Na anděla, kterého jsem si přál zabít. Tolik jsem toužil po její krvi jako nikdy za svou existenci. Pak náhle vzhlédla a já se setkal s jejíma očima.

Edwarde, odejdi. Nech ji být!

Bloudil mi v hlavě Alicin ostrý hlas, který mě dokonale probral z té podivné strnulosti. Vzpamatoval jsem se a odešel. Ve skrytu duše jsem doufal, že ji už nikdy neuvidím, ale osud měl již zřejmě rozdané karty…

Další hodinu, k mému velkému překvapení, si sedla vedle mě, jelikož jediné volné místo bylo právě u mého stolu. Silou vůle jsem se snažil, abych se na ni nevrhnul a neroztrhal ji na kusy. Její krev mě tolik lákala. Slyšel jsem, jak jí proudila v žilách, jak ji divoký tlukot jejího srdce prohání tělem. Myslel jsem, že se zblázním. Všechnu svou pozornost jsem soustředil na své sebeovládání. Bál jsem se, že jí ublížím, bál jsem se o její život.

Pořád na mě upírala své překrásné oči. Cítil jsem její pohled a snažil se proniknout do její mysli, abych zjistil, o čem přemýšlí, ale nepovedlo se. Její mysl pro mě byla zapovězená. Neslyšel jsem vůbec nic, jako by měla v hlavě prázdno. Musela na něco myslet, jinak by se zbláznila. Nedávalo mi to žádný smysl. Dosud jsem se nesetkal s nikým, komu bych nedokázal vstoupit do hlavy. Ona byla první…

Po hodině, která se mi zdála, jako by trvala věčnost, jsem vystřelil ven z budovy. Zanedlouho se ke mně přihnala Alice s Jasperem. Snažila se mě utěšit. Říkala mi pořád dokola, že jí neublížím, ale nevěděl jsem to jistě. Zeptal jsem se Jaspera, jestli z té dívky nevycítil nějaké emoce. Na otázku, kterou jsem mu položil, jsem už znal odpověď. Věděl jsem, že se do mě zamilovala, tlukot jejího srdce mi to říkal. Jasper mi jen potvrdil nejhorší domněnku, které jsem se obával.

Věděl jsem, že musím něco udělat. Nemohl jsem se ocitnout v její blízkosti, aniž by tam nebyla spousta lidí. Bál jsem se toho, že mě začne vyhledávat. Nevím, jestli bych se dokázal ovládnout, kdybychom zůstali osamotě. Proto jsem se rozhodl nedat jí k tomu záminku. Musel jsem si najít dívku. Nebylo těžké nějakou dostat. Všechny mě chtěly. Netrvalo to ani jediný den a našel jsem ji. Lauren. Byla krásná a její krev pro mě nebyla tak lákovou jako její. Myslela jsem si, že je Lauren povrchní a namyšlená dívka, ale mýlil jsem se. Pod tou maskou dokonalé ženy se v nitru skrývala pravá Lauren. Citlivá, stydlivá a plachá. Na veřejnosti se chovala úplně jinak než v soukromí. Nechápal jsem to. Ona mi to vysvětlila, i když to pro ni bylo těžké. Poprvé se otevřela. Bála se, že jí někdo ublíží nebo ji zraní, tak proto to všechno. Rozuměli jsme si. Trávili jsme spolu spoustu času, ale nikdy nezašli příliš daleko. Zůstali jsme jen u letmých polibků. Svým způsobem jsem ji miloval…

Bellu, jak jsem později zjistil její jméno, jsem se snažil ignorovat. Nepromluvil jsem, nedíval se na ni. Chtěl jsem, aby si myslela, že je pro mě vzduch. Zpočátku se mi to dařilo, ale poté se do toho vložil Emmett. Začal s Bellou trávit spoustu času. To mě znepokojovalo. Chtěl jsem nahlédnout do jeho myšlenek, abych zjistil, co má v plánu, ale on je přede mnou dokonale skrýval.

Všiml jsem si změn, které se během měsíce na Belle staly. Začala hubnout a více se usmívala…

Jednoho dne se stalo to, čeho jsem se obával. Bella se objevila u nás doma v mém pokoji. Okamžitě se vypařila, jak nás spatřila. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem chtěl být v její blízkosti a zjistit o ní co nejvíce. Vydal jsem se za ní a volal, aby se zastavila, ale ona přede mnou utíkala. Věděl jsem, že se cítila trapně po té situaci, kterou jsme podstoupili. Nepřestával jsem ji pronásledovat, i když jsem si nebyl ještě stoprocentně jistý, zda jí neublížím.

Venku pršelo, vykřikl jsem a ona se nešikovně smekla po zemi. Slyšel jsem, jak v její ruce podivně křuplo. Zmocnila se mě panika – stalo se jí něco? Spěšným krokem jsem se k ní přesunul. Vypadala naprosto božsky v promočeném, zabahněném oblečení. Dešťové kapky jí stékaly po tvářích a rozmazávaly tak umělou krásu, kterou ani zdaleka nepotřebovala, protože byla dokonalá.

Zeptal jsem se jí, jestli se mnou nepůjde na ples. Byla to jen myšlenka, přání, které jsem nechtěl vyslovit, ale stalo se. V duchu jsem se proklínal. Nechtěl jsem zranit Lauren, nezasloužila si to ode mě, ale na druhou stranu zde, v den konání plesu, neměla být. Bella chvíli mlčela a pak, když už se konečně nadechovala k odpovědi, tak se k nám přimotal Emmett, typické…

Samozřejmě si všechno promyslel na hony dopředu. Byl si jistý, že se Belly zeptám na onen ples. Setřel mě výrokem, že Bella jde s ním. Ona v tu chvíli nevypadala na to, že by o něčem věděla. Nechtěl jsem to dál rozmazávat, tak jsem odešel zpět za Lauren…

Další den přišla do školy nová Bella, krásná, takže na ní všichni kluci viseli pohledem. Jejich myšlenky opravdu stály za to. Měl jsem sto chutí jim za ně urvat hlavy. Byli nechutní, představovali si, jak se jí co nejrychleji dostat pod „sukni“. Ruce jsem měl zaťaté v pěsti, rty semknuté do tvrdé linky a snažil se ignorovat proudy jejich slizkých myšlenek, které kolem mě proudily jako rozbouřená řeka. Ani jsem si nevšiml, že si sedla do lavice na své místo vedle mě. Po nějaké době jsem se vzpamatoval a zadíval se na ni. Pozdravil jsem ji a tím se její srdce divoce rozbušilo. Opětovala mi pozdrav, ale poté se ode mě odvrátila a tlukot jejího vyděšeného srdce se zpomalil. To mě zarazilo. Něco bylo jinak a já nevěděl co. Byl jsem zmatený a přál jsem si, abych mohl slyšet její myšlenky a dozvědět se tak, o čem přemýšlí, jestli ke mně stále chová stejné city jako před měsícem. Nedivil bych se, kdyby o mě už nejevila zájem díky mému stupidnímu chování, ale v hloubi duše jsem doufal, že mě miluje, protože i já, ač jsem si to zezačátku nechtěl připouštět, jsem ji miloval…

Po hodině vyběhla ze dveří a hnala se ven na další hodinu. Nemohl jsem jinak, než ji následovat a zkusit s ní promluvit. Zakřičel jsem a ona se v tom okamžiku zastavila, ale neotočila. Pomalu jsem se k ní přesunul. Ani jsem nevěděl, co jí chci říct. Hlavně, že jsem byl u ní. Chytil jsem ji za ruku a otočil čelem k sobě. Její oči se vpíjely do těch mých. Šeptl jsem její jméno a srdce se jí znovu rozbušilo. Vztáhl jsem ruku a dotkl se její jemné tváře.

„Nechceš jít se mnou na ples?” vylétlo mi z úst. Okamžitě jsem si začal nadávat do nevětších hlupáků na světě. Konečně mám příležitost být s ní o samotě a já se jí znovu zeptám na otázku, na kterou jsem už znal odpověď. Chvíli jsme stáli mlčky naproti sobě a dívali se jeden na druhého a vtom jsem zaslechl, jak se někdo plíží do křoví. Byl to Emmett. Proboha, on si vážně nedá pokoj! Potichounku pustil písničku, která mi byla povědomá, a šeptal Belle: „Rocky by to nevzdal, Bello!” Ona se okamžitě vzpamatovala.

„Já už jsem domluvená s Emmettem, promiň,” špitla.

„V pohodě, tak ahoj,” rozloučil jsem se a s pocitem marnosti svého chování odcházel…
Domluvil jsem se s Rosalií, že spolu půjdeme na ples, protože ona také neměla partnera.

„Rose, a tobě nevadí, že jde Emmett s Bellou?” Znal jsem ji už dlouho na to, abych věděl, že je hrozně žárlivá. Navíc si všichni ve škole šuškali o tom, že spolu Emmett a Bella něco mají. Mně bylo jasné, že je to jen kec. Sice jsem nemohl přečíst myšlenky ani jednomu, protože Bellina mysl pro mě byla tmavá a prázdná jeskyně a Emmett si své myšlenky střežil, ale byl jsem si jistý, že on chce z nějakého, pro mě neznámého důvodu, Bellu pro mě.

„Ne, nevadí,” odpověděla mi s úsměvem.

Dny plynuly jako voda a nastal den plesu. Všichni byli nadšení a hrozně se tam těšili. Kdyby záleželo na mně, tak bych zůstal doma, ale Alice mě donutila a jí není radno odporovat.

S obrovskou nechutí jsem se přesunul k místu konání. Chvíli jsem bez hnutí stál a zíral na všechny ty bláznivé puberťáky, co si od toho večera slibovali přinejmenším tanec s osobou, která je nenechávala chladnými. Myšlenky přítomných dívek kolem mě vířily. Každá myslela na to samé. Na mě. Už se mezi ně doneslo, že tu dnes Lauren nebude a že půjdu s Rose, od které nehrozilo nebezpečí, protože měla Emmetta. Každá z nich doufala v to, že ji vyzvu k tanci, poté políbím a odvedu si ji za ruku domů, aby mohly ostatní tiše závidět. Promenádovaly se kolem mě jako na přehlídkovém mole. Vrtěly se na vysokých podpatcích, div si nepodvrkly kotníky. Usmívaly se a mrkaly. Nabízely se mi jako levné zboží ve výprodeji. Jejich laciné chování mě absolutně odpuzovalo. Neměl jsem nejmenší chuť se ani s jednou dát do řeči. Díky tomu, že jsem se zprvu s nikým nebavil si myslely, že jsem totální namyšlenec, ale vše se změnilo, když jsem začal chodit s Lauren. Ať si o mně ty slepice myslí, co chtějí. Je mi to úplně jedno! pomyslel jsem si a znechuceně zkroutil rty.

„Edwarde,” sykla Rosalie a štouchla mě do žeber, „tvař se alespoň trochu normálně!” procedila skrz semknuté rty a vesele se usmívala na spolužáky. Vyhověl jsem jí. Rty jsem roztáhl do křečovitého úsměvu. Dopadlo to přesně tak, jak jsem očekával. Můj úsměv nebyl okouzlující nýbrž příšerný, a to jsem chtěl. Holky se na mě vyděšeně dívaly.

Snad mi už dají pokoj, prolétlo mi hlavou, ale mýlil jsem se…

Když jsme vstoupili dovnitř, tak to bylo ještě horší. Holky mi nadbíhaly, jak mohly. Měl jsem pocit, že se z nich zblázním. Už jsem chtěl odejít, ale Rosaliee zakročila. Přistoupila ke mně a pevně mě objala kolem pasu.

„Děvčata, od toho ruce pryč! Dneska je jen a jen můj,” usmála se na mě a já jí bez váhání úsměv oplatil. Ony se sklesle otočily a odcházely pronásledovat jiné kluky, kteří byli ještě k mání.

„Děkuji,” vydechl jsem.

„Není za co.” Mrkla Rose. Pak jsem ucítil její nádhernou vůni. Natočil jsem hlavu na stranu a spatřil ji…

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 14. kapitola: