Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy, má lásko - 10. kapitola

24.03.2012 (10:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1981×

Přiblížil se den maturitního vysvědčení a já čím dál tím víc trpěla pocity úzkosti. Bylo pro mě nemyslitelné, že bych měla odejít od své rodiny. Ovšem bylo nesnesitelné si jen představit, že S. J. odjede a že už nebudu s ním.

Ráno jsem se probudila celá ubrečená a oteklá. Celou noc jsem brečela. Máma na mě ráno koukala celá vyděšená. Byla jsem zoufalá, utrápená. Poslední týdny jsem byla chodící mumie. Bylo toho na mě už opravdu moc. Cítila jsem se dost mizerně a neustále mi bylo zle.

Skoro jsem nesnídala, jen jsem se snažila zadržet slzy. Dnes byl totiž den odjezdu Cullenových. 

„Sophi, vždyť jsi nic nesnědla,“ upozornila mě mamka.

„Nemůžu jíst, mami. Chce se mi zvracet.“ Celá zelená jsem se na ni podívala.

„Takhle to přece dál nejde! Utrápíš se. Vždyť jsou přece i jiní kluci. Vždycky jsi měla Matta ráda. Uvidíš, třeba když tomu dáš šanci, tak to přejde.“

„Přestaň, mami! Tímhle mi tedy rozhodně nepomůžeš!“ vykřikla jsem na ni, i když jsem nechtěla.

„A co chceš slyšet, Sophie?! Hm?! Že s ním máš odejít?! Tohle je tvůj život. Můžeš se rozhodnout, jak ty uznáš za vhodný, ale ode mě rozřešení nečekej!“

„Dík za pochopení!“ uraženě jsem vstala a bez jediného slova jsem opustila dveře mého domu. Mamka za mnou ještě několikrát volala, neotočila jsem se a ani nezastavila.

Dorazila jsem do školy a zaparkovala. Když jsem uviděla S. J. stát na parkovišti celého zhrouceného, vyrazila jsem přímo k němu.

Moje „Miluju tě, Samuely Jacobe Blacku Cullene!“ bylo dost hlasité, aby ho všichni zaregistrovali. Objala jsem ho a dlouze ho políbila.

Vyděšeně se na mě podíval, když jsem mé rty odtrhla od těch jeho. Nebylo to na dlouho, hned jsem je přitiskla zpět. Postupně z parkoviště všichni mizeli, až jsme tam nakonec zůstali jen my dva.

„Lásko, jedla jsi něco? Vypadáš slabě, průhledně. Je ti dobře?“ Starostlivě mě posadil na lavičku.

„Ne, je mi špatně! Nedokážu bez tebe žít, S. J.! Nevydržím to bez tebe!“ Moje hysterie pomalu přecházela ve vzlyky.

„Já bez tebe taky ne, lásko.“ Silně mě objal.

„Tak pojď, musíme pro to vysvědčení. Sejdeme se před mým odjezdem?“ Souhlasně jsem přikývla.

Když jsem dorazila domů, čekali tam na mě naši. Vůbec jsem neměla náladu s nimi něco rozebírat. Došla jsem do kuchyně a položila vysvědčení na stůl.

„Tak jak, Soph?“ mrknul na mě táta.

„Dobrý,“ lhala jsem.

„Kdy odjížděj?“

„V pět.“ Namířila jsem si to do svého pokoje.

„Sophie, pojď něco sníst, než půjdeš. Ani jsi nesnídala a nevypadáš dobře,“ zastavila mě máma.

Otočila jsem se na sedícího tátu, mamku, jak se snaží přichystat na stůl něco dobrého, oba se starostlivým a nešťastným výrazem, mého bratříčka, který si na zemi spokojeně jezdil s mašinkou, a uvědomila jsem si, že takhle to nejde. Nemůžu je trápit. Nemůžu trápit sebe ani S. J.

I když jsem je milovala, jak nejvíc to šlo. I když jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že to správné rozhodnutí je zůstat doma, není to tak. Moje místo je po boku S. J.

„Promiň mi to, tati!“ Se slzami v očích jsem shodila tašku na zem a rozběhla se směrem do lesa, směrem ke Cullenovým.

Běžela jsem a snažila se přeměnit, ale byla jsem už tak zesláblá, že mi to nešlo. Utíkala jsem po svých a věděla, že dělám správnou věc. Nemůžu nás všechny  odsoudit k zármutku. A tím, že bych zůstala, bych to udělala. Nedokážu bez něj žít. Nejsem schopná udržet svoje emoce a všichni by trpěli se mnou! říkala jsem si a pokračovala v běhu za mojí láskou. Rozhodla jsem se správně.

Byla jsem šťastná, ačkoliv moje tělo sláblo víc a víc. Z běhu se stala chůze. Každý krok byl pro mě těžší. Byla jsem slabší a slabší. Můj dokonalý zrak začal přeskakovat a já ztrácela přehled o tom, jak daleko nebo blízko je země pro můj další krok. Až se mi podlomila kolena a já ztratila rovnováhu. Posední, co ze mě vyšlo, bylo: „S. J.“

…

Když jsem otevřela oči, ležela jsem napojená na několik hadiček a slyšela pípání přístrojů. Byla jsem zmatená a snažila si vzpomenout na to, co se stalo.

„Sophie?“ slyšela jsem mojí mámu.

„Co se stalo, mami?“ vyhledala jsem ji.

„Jsi v nemocnici, zlatíčko. Ale neboj se, všechno už bude v pořádku. Ty budeš v pořádku,“ usmála se a přistoupila ke mně chytíc mou ruku.

„Co se stalo? Co mi je?“ Stále jsem byla trochu dezorientovaná.

„V lese jsi omdlela. Ben s Tyem tě našli a donesli tě domů. Byla jsi v bezvědomí, tak jsme tě odvezli do nemocnice. Doktoři říkali, že ti selhal organismus. Výsledky z laboratoře budou mít sice až za pár dní, ale vypadá to, že to není nic vážného,“ uklidnila mě.

„Tak jsme se o tebe báli, zlatíčko!“ přistoupil ke mně táta.

„Je tu S. J.?“ Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem, aby tu byl, aby věděl, že jdu s ním hned, jak mě pustí.

„Cullenovi jsou už pryč.“ Matt, který seděl u okna, si stoupl a došel ke mně.

Byli tu všichni, Matt, Lill, máma, táta, ale ten, kdo tu měl být, tu nebyl.

„Kdy odjeli? Jak to?“ Tázavě jsem se podívala opět na tátu a prudce se zvedla, hlava se mi opět točila, tak jsem si zase lehla.

„Jsou to dva dny.“

„Ne! To není možné! S. J. by nikdy neodjel, kdyby věděl, že jsem v nemocnici! To není pravda!“

„Jsi z něho úplně zblázněná, Sophie! Podívej se, kde jsi kvůli němu skončila! To ti to nestačí?! Celá smečka je kvůli tobě nešťastná! Všichni jsme vyděšení! Z tebe! Tak přestaň s těmi upíry!“ utrhl se na mě Matt.

„Přestaň, Matte! To stačí!!“ okřikl ho táta.

„Tati, vím určitě, že by neodjel, kdyby věděl, že jsem v nemocnici! Měli jsme se rozloučit! Bez rozloučení by neodjel!“

„Já nevím, Sophi. Kdyby se přišel zeptat k nám, je u nás Camila, aby pohlídala Robíka, zatímco my jsme s tebou tady. Věděla, že mu má říct, kde jsme. Ale zřejmě nepřišel. Je mi to líto, zlato.“

„Tomu nevěřím! Muselo se něco stát!“ naléhala jsem.

„Byl jsem u nich,“ vyřkl Matt a já se na něj se zděšením podívala.

„Řekl jsem mu, že se s ním rozloučit nepřijdeš, že by tě to moc bolelo. Uvěřil mi. Odjel.“

„Cože?!“ vyletěla jsem a vytrhla si jednu z infuzí, co jsem měla v sobě.

„Jak jsi mohl?“ rozčíleně jsem zařvala.

„Udělal jsem to pro tebe Sophie! Nechtěl jsem, aby ses ještě víc trápila! Viděla ses v poslední době?! Už dlouhou dobu jsi na pokraji zhroucení! Miluju tě a nechtěl jsem, aby se ti něco stalo! A mrzí mě, že jsem tě od něj nedostal už dřív! Nemusela bys teď tady ležet!“

„Nemáš právo zasahovat do mého života! Neměl jsi právo to udělat!“

„To se pleteš! Ta láska ti jen ubližovala! Musel jsem to už ukončit!“

„A víš co, Matte? Máš pravdu! Už dávno jsem si měla uvědomit to, co jsem si bohužel uvědomila až pozdě! Už dávno, jsem měla vědět, že jediné, co bych měla udělat, je odejít s ním! Netrápila bych se a bylo by všechno v pořádku! Nemusela bych teď být tady! Nemusela bych tě teď nenávidět za to, co jsi udělal!“

„Sophie! Nebuď taková! My tě přece taky milujeme! A teď nám křivdíš!“ chytil mě táta za ruku.

„Přestaň, Same,“ odstrčila ho máma ode mě.

„Má pravdu! Za tohle především může ta nesmyslná hra na to, co je dobré a co zlé! Co je správné a co špatné! Ta holka je zamilovaná do kluka, který ji má taky evidentně rád! Proč by měla být nešťastná?! Kvůli čemu, Same?! Kvůli tomu, že je to Cullen? Nebo kvůli tomu, že je to syn Jacoba?! Čím se vlastně provinil, že ho tak odsuzujete?! Jacob se otiskl do holky, kvůli které musel odejít, to ano, ale vážně je to takový zločin?! Až takový, aby každá láska, která není z rezervace, byla už předem odsouzená?! “

„Emily, ty víš, jak jsme po odchodu Jacoba trpěli! Víš, jak nám chyběl! Víš, co to pro nás znamenalo! Víš, co jsme podstoupili pro záchranu Renesmé!“

„Ale prosím tě! Jacob, ať chcete nebo ne, patří do naší smečky! A členům smečky se pomáhá! Kdyby se Renesmé něco stalo, zabilo by ho to! To jste nemohli dopustit! A taky nedopustili! Tak o čem tohle vlastně je?! Vždyť je to jeho syn!“ 

„Emily! On odešel! Nemusím ti to přece vysvětlovat! Zradil naši smečku! Svoje bratry!“

„Odešel kvůli lásce! Nemohl si pomoct! Sám to dobře znáš, Same! A podívej se, kde skončila tvoje vlastní dcera! Kvůli něčemu, co se stalo před pětadvaceti lety!“ Táta naštvaně třísknul dveřmi a odešel. Matt ho následoval.

Byla jsem vyděšená, tohle byla snad úplně první hádka, kterou jsem u našich zažila. Cítila jsem se provinile, že se to stalo zrovna kvůli mně. Bylo mi do breku. Chtěla jsem se jí za všechno omluvit, ale nenacházela jsem ty správná slova.

„Mami, strašně mě to všechno mrzí!“

„Pššt! Jsem si jistá, že tahle situace by stejně jednou nastala. Bohužel jsi to ty, kdo musí urovnat vztahy mezi nimi. Neboj, Soph, táta to pochopí! Já hlavně chci, abys byla v životě šťastná! Tak jako já jsem šťastná s tvým tátou. A jestli tvoje štěstí se jmenuje Cullen, tak buď s ním. Nechci o tebe přijít, ale především chci, abys byla šťastná, zlatíčko.“

„No, sice se jmenuje Black Cullen, ale to je moc dlouhé.“ Obě jsme se zasmály.

„Mami, nikdy o mě nepřijdeš. Slibuji!“

„Měla by sis trochu pospat, bylo toho na tebe moc.“

„Miluju tě, mami!“

„Já tebe taky, zlatíčko moje!“

Tak nás čeká poslední kapitola a epilog. Tak nevím, jestli to dát dohromady, nebo to rozdělit? Co myslíte? :-)

9. kapitola                 11. kapitola + epilog

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, má lásko - 10. kapitola: