Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 5. kapitola

21.04.2010 (19:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1592×

5. kapitola – Útok

Začala jsem ječet jako nikdy. V životě jsem neslyšela upíra křičet strachy a mrzelo mě, že jsem já první, ale něco, tak příšerného se nevidí každý den. Pro nikoho to muselo znít jako divadlo, ale to jsem si neuvědomovala. Automaticky jsem se rozhlížela, jestli tu útočník ještě není.

Během dvou vteřin u mě stál zbytek grady a utvořil kruh kolem mě a těla. Všichni vyvalili oči.

„Co to je?“ vyhrkli všichni jeden přes druhého.

„Felix,“ odpověděla jsem.

Demetri okamžitě přiskočil a snažil se ho dát dohromady. Já jsem se zavřenýma očima vrtěla hlavou.

„Chybí mu hlava,“ pronesl vážně.

Konečně jsem otevřela oči a viděla gardu, jak se střídavě dívají na zbytek Felixova těla, na mě a na Demetriho.

Zase jsem je raději zavřela.

Myslela jsem, že snad omdlím. Najednou jsem cítila, jak mě někdo odtáhl pryč. Podle hluku jsem si myslela, že je to Oliver a Jane.

Dokázala jsem otevřít oči. Oba se na mě zděšeně dívali. Než jsem se stačila plně uklidnit, už kolem mě byla skoro celá garda a hlavně Caius.

„Co se stalo?“ zeptal se mě tvrdě.

Jeho tón mě úplně zaskočil. „Jen jsem se tak procházela a pak jsem HO našla.“

„Vážně?“

To mě překvapilo. „Prosím?“

„Já jen, že jsem vyrozuměl, že si se dneska s Felixem nějak nepohodla,“ vysvětloval a mě konečně docvaklo, proč je tady.

„Jako, že jsem mu to udělala já?!“ Snažila jsem se nezvýšit hlas, ale výsledkem bylo, že mi začal přeskakovat.

„Tak nějak.“

Jen jsem ohromeně vyvalila oči.

„Udělala to ona,“ zašeptal Afton Chelsea do ucha, ale já to samozřejmě slyšela.

„Já jsem se ho ani nedotkla!“ křičela jsem. Měla jsem pocit, jako by se všechno odehrávalo ve snu. Jenže jsem už nikdy nemohla spát, takže jsem věděla, že je to realita.

„To můžeme jednoznačně dokázat,“ řekl jasně Caius. „Aro se vrátí za dva dny. Teď se všichni rozejděte. A ty nikam neuteč.“ Ukázal na mě.

Všichni odešli, až na Jane, Olivera a Jacksona.

„Byla jsi to ty?“ zeptala se Jane.

„Samozřejmě, že ne!“

„No, teď můžeme jen doufat, že tu hlavu najdeme. A že ji ten útočník nespálil.“ Bylo to poprvé, co jsem viděla Jane něčím viditelně otřesenou.

Chvíli bylo ticho; všichni přemýšleli.

Nakonec promluvil Oliver. „Ale proč by ho někdo měl trhat a schovat jeho hlavu místo toho, aby ho spálil?“

To byla hodně dobrá otázka, ale nikdo nenacházel odpověď.

Napětí mezi Volturiovými by se dalo krájet nožem. Útok na Felixe všemi otřásl a nikdo nevěděl, jestli se Felix ještě někdy vrátí.

Já jsem se z toho šoku dostávala poměrně špatně, hlavně proto, že mě všichni podezřívali. Už jsem se nemohla dočkat, až Aro přijede. Doufala jsem, že nikomu nevyzradí moje fiasko s tygrem, ale rozhodně lepší ostuda, než trest.

Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, jestli budou útoky pokračovat.

Caius okamžitě pověřil skupinu, která hledala Felixovu hlavu. Podle pachu nic nezmohly, protože tou chodbou ten den prošel snad každý. A žádný neznámý pach tam cítit nebyl.

Okamžitě všichni začali procvičovat sebeobranu, protože ten útočník dostal druhého nejsilnějšího bojovníka.

Já jsem trénovala s Jane. Ona se moc nebála, poněvadž věděla, že kdyby ji nikdo napadl, okamžitě by ho spálila bolestí.

„Co si myslíš, že se stalo?“ zeptala jsem jí.

„Musel to být určitě někdo známý,“ prohlásila Jane. „Jak by se sem dostal někdo cizí? A navíc, žádný neznámý pach.“

„To rozhodně souhlasím,“ řekla jsem.

„Ale tím podezříváme někoho z nás.“

Já jsem měla na seznamu několik podezřelých, ale za nic na světě bych to neřekla nahlas. Demetriho jsem podezřívala, protože by Felixe snadno přepral, ale měl alibi. Další mě napadal Caius, ale to pramenilo jen z toho, že ho nemám ráda.

Nejvíc ze všeho jsem podezřívala, styděla jsem se to přiznat i jen v myšlenkách, Aleca. Odešel jako z místnosti hned po Felixovi.

Ale co motiv? Jediné, co mě napadalo, bylo, že mě Felix urazil. Ale byla to jen představa, kterou vytvořil můj mozek a srdce. Že to udělal Alec z lásky ke mně. Ale nebyla jsem naivní. Navíc z tohohle důvodu by to udělal jenom nějaký psychopat. Ale bylo utěšující si to myslet.

„Myslíš, že zaútočí ještě na někoho?“ pokračovala jsem v otázkách.

„Nevím…“ řekla. „Upřímně doufám, že ne. Ale moje intuice mi říká pravý opak.“

Přikývla jsem. „Mám stejný názor.“

„Musíme být opatrní,“ shrnula to.

Chvíli jsme nemluvili. Najednou někdo řekl nahlas moje jméno a já jsem se na ten rozhovor zaměřila.

„Stejně si myslím, že to udělala Hannah,“ říkal právě Afton. Štvalo mě, že se o tom baví takhle veřejně. Navíc tam byla pravděpodobnost, že ho budu poslouchat.

„Ale vždyť je vždy tak příjemná,“ oponovala Heidi.

„No a co. To může být jen přetvářka,“ trval na svém Afton.

Demetri se přidal. „To se mi zdá nějaké divné. Proč by na nás útočila? A jaký máš vlastně důkaz?“

„Tak zaprvé: Je divné, že krátce po jejím návratu dojde k nějakému útoku. Kdyby to byl někdo jiný, už by zaútočil dávno.“ Jeho hlas se zrychloval a nabíral na napětí. „Zadruhé: Slyšeli jste ji po turnaji. Prej: Za to mi zaplatíš.  Byla na něj hodně naštvaná. To je důvod, proč jsem poradil Chelsea, ať se schová. Hannah na ni včera vrčela. A dívala, jako by ji chtěla zabít.“

Už jsem to nemohla vydržet. Dramaticky jsem odešla z místnosti a doufala, že to viděli.

Běžela jsem pryč, hlavu plnou toho, co o mně Afton tvrdil.

„Je divné, že krátce po jejím návratu dojde k nějakému útoku… Poradil jsen Chelsea, ať se schová. Hannah na ni byla naštvaná. Dívala se, jako by ji chtěla zabít…“

Zlostně jsem vydupala po schodech nahoru a zahnula do další chodby. Byla jsem asi v polovině, když jsem si uvědomila, že jsem na začátku chodby zvedla nohu výš, než bylo nutné, jako bych něco překračovala.

Otočila jsem se a naráz se se mnou zatočil celý svět.

Leželi tam roztrhané kousky, stejné, jako jsem objevila před pár hodinami. Ještě než jsem se k tomu tělu přiblížila, mi bylo jasné, kdo to je. Chelsea. Samozřejmě jí chyběla hlava.

Přemýšlela jsem, jestli nemám zdrhnout a předstírat, že jsem tu nikdy nebyla. Jenže v tom jsem slyšela kroky a už jsem nebyla sama. Vedle mě stála Levandule. Jedna malá upírka, která byla u Volturiových pouze krátce, ale na nižší pozici než já.

Než jsem jí v tom stačila zabránit, rozkřičela se: „Přepadení! Další přepadení!

Za dvě vteřiny byli všichni shromážděni okolo mě a Chelsea. A jsem vážně v háji, pomyslela jsem si.

„Přistižena při činu!“ řekl Afton a dramaticky na mě ukázal prstem.

„To stačí,“ utnul ho Caius a pak se podíval na mě. Zamrazilo mě od hlavy až k patě.

„Ty a ty,“ ukázal na Jane a Demetriho. „Budete Hanu hlídat do té doby, než se vrátí Aro. Pak se uvidí. A schovejte nikam ty kousky toho těla.“

„Tak jdeme.“ Jane mě vzala za ruku a táhla mě pryč.

„Já jsem to nebyla,“ obhajovala jsem se chabě.

„Já už nevím, čemu mám věřit,“ řekla a já jsem propadla do beznaděje.

Jestli se z tohohle vyhrabu, tak to bude zázrak.

Netušila jsem, že to bude mnohem horší.

4. kapitola - Pré

6. kapitola - Neskutečné

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 5. kapitola: