Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 14. kapitola

08.05.2010 (18:15) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1558×

14. kapitola – Slavnost

Vylezli jsme po schodech a prošli chodbou. Dostali jsme se k zadní straně regálu s knihami, který však zezadu byl pouhou stěnou. Neměla jsem ponětí, jak ven.

„A teď?“

„To je jednoduché,“ ozval se Jackson a zatlačil na jediném správném místě na stěně. Regál se otočil a my mohli pohodlně vejít do knihovny. Když se za námi vchod zavřel, všichni jsme ve stejnou chvíli vydechli úlevou a pak se začali smát.

„Zvládli jsme to,“ řekla jsem vesele.

„Jdeme?“ zeptal se Alec.

Vyměnila jsem si s Jacksonem vystrašený pohled. Moje radost utekla kamsi daleko. Věděla jsem, co bude následovat. Půjdeme za Caiem. A on nebude k Jacksonovi zrovna milosrdný. Budeme mu to muset povědět velmi opatrně. No, ještěže jsem Salema úplně nezničila. To by pro obhajobu stačit mělo.

„Jasně.“

Ta scéna, která nastala vteřinu po tom, co jsme otevřeli dveře hlavního sálu, stála za všechny prachy, tedy spíš za všechno to úsilí.

Všichni vytřeštili oči, když uviděli mě, jak mám v náruči několik kousků těla, Aleca, jak nese plášť, jako pytel a Jacksona, o kterém si všichni mysleli, že utekl.

Pak Alec spustil pytel z ramen a téměř hrubě vysypal jeho obsah na podlahu.

Garda překvapeně začala mumlat. Nejsilnější byl Caiův hlas.

„Jak jsi to dokázal?“ obrátil se na Aleca.

„To ne já, to tady Hannah,“ opravil ho Alec a ukázal na mě. To mě dost potěšilo.

„Ne ne,“ ohradila jsem se. Kdybych byla člověk, tak jsem červená jako rajče. „Byla to týmová práce,“ upřesnila jsem.

„Ale, jak jste to dokázali?“ zopakoval otázku Caius, tentokrát v množném čísle.

„Myslím, že bychom si to rádi poslechli všichni,“ řekla Jane.

Alec se na mě podíval, čímž chtěl jednoznačně říct, abych jim to sdělila já. Všichni byli tak netrpěliví, že ani nejdřív nedali dohromady oběti útoků. Povzdechla jsem si, že v tom případě ten dlouhý příběh budu zjevně muset vyprávět nejmíň dvakrát.

A začala jsem. Prvních pět minut jsem mluvila do nábožného ticha; vylíčila jsem jim, jak jsem si uvědomila, že jediný způsob očistit své jméno je najít pravého viníka, jak jsem našla ten medailonek, potom jak jsem našla a vyluštila tu šifru, jak jsem šla do knihovny a přečetla si ten příběh, neprávem obvinila Aleca a nakonec jsme se společně vydali do té komnaty ve tvaru S.

„Výborně,“ pochválil nás Caius. „Ale, co bylo uvnitř té komnaty?“

Pokračovala jsem dál. Zadrhla jsem se, když mi před očima proběhl obrázek bratra, který ležel, jako mrtví na zemi. Nevěděla jsem, jak to ostatním říct, aby na místě Jacksona okamžitě neroztrhali.

Rozhodla jsem se nejdřív převyprávět Salemovo vysvětlování. Caius začal vrčet hned, jak se dozvěděl, že žije. Teda, teď už ne.

„Takže on uměl přinutit ostatní dělat to, co chce on?“ vyhrkl nakonec.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„V tom případě je zázrak, že jste se odtamtud dostali.“

Pak jsem se konečně dostala k označení pachatele. Kousla jsem se do rtu a povzdychla si. No, jdu do toho! Moje odmlka, jakkoli krátká, Ostatní zarazila, ale byla jsem ráda, že mi do ní neskočil ani Jackson, ani Alec.

Promluvil Afton. „A kdo tedy roztrhal všechny ty upíry? Sám Salem?“

„Ne,“ přiznala jsem. „Byl to… Jackson,“ dostala jsem ze sebe konečně.

„Cože?“ vyjekla celá garda, dřív než jim mozek (i když dost rychlý) dokázal spojit Salemův talent s jeho vinou. Všechny oči se upřely na Jacksona a on se snad poprvé v existenci nevyžíval v pozornosti zaměřené na svou osobu.

Dala jsem se do vysvětlování. „Salem ho přinutil.“

Rychlé mozky si to konečně spojili a plán Jacksona potrestat se v pořadníku posunul na nižší příčku. Nevěděla jsem na jak nízkou, tak jsem rychle dovyprávěla Salemův příběh.

Když jsem se dostala k odmítnutí nabídky, mé vyprávění dostalo pořádný dobrodružný nádech a i můj hlas se tomu přizpůsobil. Při líčení mého souboje nejdřív se Salemovým talentem všichni uznale zatleskali a dokonce se ozval hvizd. Naopak při ztrátě mé ruky všichni zatajili dech. Dokonale jsem si to užívala. Vše jsem korunovala roztrháním Salema a to už mě všichni zvedali do vzduchu, nadšeně mi tleskali a bylo jasné, že jsem se stala hrdinkou Volterry. V tu chvíli se asi museli všichni ve vzdálenosti padesáti kilometrů od města myslet, že tam vybuchla bomba. Když mě konečně pustili na zem, uviděla jsem bratra stát hodně stranou.  Měla jsem pocit, jako by se naše role s bratrem prohodili. On obvykle miloval pozornost a já ji nesnášela. Teď to bylo naopak.

„A co Jackson?“ zeptala jsem se.

Po dlouhém (tedy spíš pro upíry dlouhém) zaváhání Caius řekl: „Počkáme na Ara.“

To byl signál. Jane s Aftonem popadli Alecův plášť, naházeli do něj hlavy se stejnou ohleduplností, jako je předtím Alec vysypal a vyšli dveřmi. Rychle jsem se k nim přidala.

„Byla jsi úžasná,“ zavýskala Jane a objala mě.

„Díky.“

„Jsi vůbec ráda, že je dáme dohromady,“ ozval se nečekaně Afton a ukázal na pytel.

Zarazila jsem se. „To víš, že jsem ráda. Proč?“

Afton se usmál. „No, na půlku z nich jsi byla pěkně naštvaná.“

„Jo, tohle,“ pochopila jsem. Vzpomněla jsem si na Felixe, který křičel, že mě tady nechce. V hlavě se mi rozezvonil parádní plán.

„To víš, že jsem naštvaná,“ přiznala jsem.

„A to se nepomstíš?“ provokoval mě Afton.

„Ale pomstím,“ proťala jsem mezi zuby. Otočila jsem se na Jane. „Jane, nemáš rtěnku?“

Jane se zarazila a překvapeně zamrkala. „No, jasně.“

Začala se přehrabovat v plášti. Vyndala perfektní červenou v barvě našich očí po lovu a podala mi ji.

„Díky,“ poděkovala jsem slušně jen s těžko zastíraným zlomyslným tónem.

„Co s tím chceš dělat?“ zeptala se Jane poměrně zděšeně.

„To je snad jasné,“ zamumlala jsem. Vytáhla jsem z pytle Felixovu hlavu a pořádně mu rty zvýraznila červenou. Slyšela jsem, jak se Afton a Jane začali smát. Vzala jsem hlavu Chelsea, Renaty a pořádně obtiskla Felixovy rty na jejich tváře. To už Jane a Afton úplně hýkali smíchy.

Nakonec jsem znovu namalovala Felixovi rty, aby červená byla naprosto dokonalá. Vypadal úplně jako roztomilá štětka.

Zavřela jsem rtěnku a vrátila ji smějící se Jane.

„Děkuju,“ zopakovala jsem. „Myslím, že se raději vrátím.“ Před očima jsem viděla Felixe, jak bude vyvádět.

„Dobrý nápad,“ řekla Jane hlasem plným veselí. Byla jsem ráda, že ji konečně vidím šťastnou.

A vrátila jsem se do hlavní místnosti.

Ve Volteře se strhla opravdová slavnost. Heidi přivedla velkou skupinu lidí, takže jsme měli i pořádnou hostinu. Oslava byla snad tisíckrát lepší, než ta po našem Volterském turnaji.

Nedokázala bych povědět, co mě tu noc potěšilo nejvíc: Oliver, když ke mně přiběhl a vykřikoval „Tys na to přišla! Jsi úžasná!“, nebo když jsem viděla, jak přilítl Demetri a nevěnoval se nikomu jinému, než Jane a ona byla konečně naprosto šťastná.

Umřela jsem málem smíchy, když se vrátil Felix a divil se, že se mu všichni smějí. Udržela jsem vážnou tvář, když se mi omluvil za to, co řekl po turnaji, ale když se uviděl v zrcadle a začal nadávat, že vypadá jako štětka, jsem se smála na celé kolo, stejně jako garda.

Do úplně euforického stavu jsem se dostala díky Chelsea a Renatě. Chelsea se mi po vyslechnutí pravdy donekonečna omlouvala, že mě podezřívala.

Potom se s Renatou podívali navzájem na sebe. „Máš na tváři rtěnku,“ vypálili unisono.

Oběma sklouzl pohled na Felixovi rty, na kterých byl znatelný zbytek stejné barvy. Dali si dohromady, že jedna a jedna jsou dvě.

Následovala zmatená scéna, která vyvrcholila obrovskou dvojitou fackou. Felix se zakymácel.

„Ty prasáku jeden!“

To byla více, než dostatečná omluva ode všech.

Scéna s Arem mi přinesla úlevu, ale ne tak velkou, jakou jsem doufala. Při jeho příchodu se strhl obrovský potlesk. Věci si, jako obvykle, nechal vysvětlit po svém.

„Hano?“ zeptal se a zdvořile natáhl ruku. „Byla bys tak hodná a prozradila mi tvůj neobyčejný příběh?“

Hrklo ve mně při vzpomínce na Tygra jihočínského, ale neměla jsem na výběr, pokud jsem chtěla osvobodit bratra. Podala jsem mu ruku, kterou ochotně stiskl. Udivilo mě, že se nerozesmál.

„To je úžasné,“ byla první slova, která pronesl, když mě pustil. Taky, co by řekl jiného?

Byla jsem ráda, že následovalo to, co jsem chtěla slyšet a neuvěřitelně se mi tím ulevilo. „Tvůj bratr nenese žádnou odpovědnost. Nejednal z vlastní vůle.“

Dokonce mi i nechal ten medailonek, který mi bude dobrou vzpomínkou.

Následovalo bleskové spálení Salemových zbytků, při kterém mi Aro špitl do ucha: „Chudák tygr.“

Všichni, co to slyšeli, se na nás zmateně podívali. Byla jsem neskonale šťastná, že se nemůžu červenat, i když dneska by stejně na mě ty rozpaky nebyly poznat.

No, upřímně bych dokázala říct, který scéna byla nejlepší. Naplnila mě takovým štěstím, že jsem se pod ním málem zhroutila.

Někdy brzo ráno se konečně vrátila moje skutečná povaha a mně všechna ta pozornost začala vadit.

Podívala jsem se na Jacksona. Ten zažil pravý opak. Konečně se začal s ostatními zase bavit a bylo vidět, že ho nikdo z ničeho neviní.

Oliver se pyšnil, že na to přišel dřív, než já. Zavrčela jsem na něj a on se zašklebil. No, ale předtím mě pochválil.

Tohle všechno bylo na dobré cestě, ale co já?

Moje oči sklouzli na Aleca. Mrzelo mě, že se Jackson na něj snažil svalit vinu. Doufala jsem, že i za tím stál Salem, protože chtěl, aby mě k Volturiovým nic netáhlo.

Ale překvapilo mě, že Alec měl ve tváři podobný výraz, jako já. Zjevně taky chtěl odejít. Pokynula jsem směrem ke dveřím, když se naše pohledy střetly. Vydechl úlevou a vydal se stejným směrem, jako já. Pár upírů zklamaně zahučelo, ale mě to bylo jedno.

Mimo hlavní sál jsme si mohli příjemně promluvit, protože nás už nic nesvazovalo. Ani jsem nežárlila, že jsme jen kamarádi.

„Jsi úžasná,“ řekl uznale. „Tohle by nikdo jiný nedokázal.“

„Však ty taky,“ oplatila jsem mu to.

„A moc moc se ti omlouvám za tu ruku,“ pokračoval téměř zbytečně.

„To je v pohodě.“ Moc jsem nevnímala, co říká, protože jsem si vzpomněla na naši hádku. Já jsem ho obvinila z těch útoků, ale on mluvil o něčem jiném.

„Omlouvám se - “ začal.

„Můžu se na něco zeptat?“ vybalila jsem, čímž jsem ho přerušila.

„Ja - sně,“ řekl zmateně.

„O čem jsi mluvil ty, když jsem tě neprávem obvinila? Vzpomínáš?“ zeptala jsem se.

Přikývl, ale nad odpovědí chviličku váhal. Trpělivě jsem čekala. Začal tím, že udělal krok blíž ke mně.

„Já jsem se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se choval… Byla to blbost. Uvědomil jsem si to téměř okamžitě. Každá chvilka před tvým návratem byla nesnesitelná, ale když ses vrátila a já hlupák tě odmítl, byla každá chvilka jako peklo. Vidět tě a nesmět být s tebou…“ Na konci se mu zlomil hlas.

Jeho slova mé úplně dojala. Tak takhle to tedy cítil! Že to zkazil on a ne já. Tedy zkazili jsme to oba. Jenom trochu stačilo na zmaření lásky.

Podívala jsem se mu hluboko do očí. „Vážně?“

„Vážně,“ řekl a já myslela, že se rozplynu blahem. „A dokážu ti to!“

V tu chvíli začalo vycházet slunce a z okna ve východní věži vypadalo naprosto úžasně, ale nebylo to nic proti Alecovi. Viděla jsem, jak se krásně odrazilo od jeho kůže a vytvořilo diamantové odlesky. Ale ani to nebylo krásnější, než ten polibek.

Naše rty se spojili a moje štěstí v tu chvíli bylo dokonalé.

Byla jsem tam, kde jsem chtěla být. Ve Volteře.

Byla jsem s kým jsem chtěla být. S Volturiovými, se svojí skutečnou rodinou, a pak se svou skutečně skutečnou rodinou, kteří se spřátelili a dokázali spolu překonat velké zlo.

Děkovala jsem za to bohu a bylo mi jedno, jestli existuje nebo ne. Děkovala jsem za svůj Návrat do Volterry.

Vykašlala jsem se na myšlenky a soustředila se jen na Aleca, který byl mou největší láskou na světě.

KONEC

A opět pár veršů na závěr!

Doufám, že se vám to líbilo,

pro mě to tedy příjemné bylo.

Upřímně teď nevím,

zda nový díl stvořím.

Ale pokud políbí mě múza milá,

budu psáti jako divá!

Mějte se krásně, ať je vám sto nebo osmnáct,

zdraví Stebluska17!

13. kapitola - Rozhodnutí

moje shrnutí

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 14. kapitola: