Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 12. kapitola

03.05.2010 (10:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1582×

12. kapitola – Pes a jeho pán

Stáli jsme na konci dlouhé a špatně osvětlené místnosti. Po deseti metrech se stáčela doleva. V té chvíli bych vsadila cokoli, že má tvar S.

Zdálo se, jako by slabě modro – zeleně zářila. Celé místnosti to dávalo strašidelný nádech.

Okraje lemovaly vysoké sloupy (samozřejmě ve svaru S), které nepodpíraly třímetrový strop, ale spíš sloužily jako ozdoba.

Neslyšela jsem nic, ale moje intuice mi říkala, že tu nejsme sami. A kdyby tu už někdo byl, tak by o nás věděl. Usoudila jsem tedy, že můžeme jít dál, ale musíme si dávat pozor. Prošli jsme horní čtvrtku velkého S a nic. Pokračovali jsme dál.

Až téměř na konci Alec náhle zvolal: „Tamhle!“

Ukázal na nějaký stůl, na kterém ležely hlavy obětí útoků.

„Ano!“ vykřikla jsem a rozběhla se k hlavám. Byla tam hlava všech; Felixe, Chelsea, Ara, Demetriho, Renaty a Olivera. Jacksonova hlava tam nebyla, což ve mně vyvolalo i úlevu i nejistotu. V tom případě někde tady musí být!

„Co kdybys vzal ty hlavy zpátky nahoru a já se podívala po Jacksonovi?“ navrhla jsem.

„Nemůžu tě tady nechat,“ namítl Alec.

„Můžeš. Já to zvládnu,“ řekla jsem.

„Dobře.“ Ta slova pronesl velmi pomalu. Sundal si plášť a dal do něj hlavy, jako do pytle. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo zvracet.

Rozešel se směrem k východu a já směrem na konec.

Měla jsem pravdu. Místnosti byla ve tvaru obrovského S. Jeho ocásek se zvedl do výše a na zdi vytvořil další masivní písmeno S.

Tohohle písmena mám plné zuby až navždy, říkala jsem si.

Přímo pod monumentem leželo nehybné tělo. Mělo tmavé krátké vlasy a téměř černý plášť.

„Jacksone!“

Rozběhla jsem se k němu. Nedávalo mi smysl, jak by nějaký upír mohl ležet nehybně na zemi a ještě víc jsem se vyděsila, když jsem viděla, že má zavřené oči.

Než jsem se ho stačila jakkoli dotknout, ozval se chladný smích a potlesk. Rychlostí blesku jsem se otočila.

V mořském tajemném světle se ke mně někdo blížil. Měl bledou pleť, ale takovou zvláštní… šedou. Byl krásný, ale tak nějak divně. Vždy, když jsem se na něj podívala, musela jsem uhnout pohledem. Přemohla jsem se a pozorovala ho dál. Měl tmavé vlasy po ramena a vypadal poněkud starší, než mu ve skutečnosti bylo. Na sobě měl černý plášť s velkým S, který při chůzi vlál a dával v zeleném světle zvláštní odlesky.

Věděla jsem, kdo to je, i když jsem ho v životě neviděla. Pouze jsem o něm četla.

„Salem?“ ozvala jsem se plaše.

„Jistě,“ řekl chladným, pronikavým a nepříjemným hlasem, jaký jsem u upíra nikdy neslyšela. „Konečně tě poznávám osobně, Hano.“

Trhla jsem sebou při zvuku svého jména. Odkud ho zná? A co tady dělá? Má být přece mrtvý.

„Co se tady děje?“ zeptala jsem se spíš pro sebe, než jako otázku pro někoho jiného.

Zatvářil se překvapeně. „Myslel jsem, že jsi na to už přišla sama.“

„Ne,“ přiznala jsem.

„Tak v tom případě musíš mít hodně otázek.“ Zdálo se, že se chová stejně, jako Aro, ale v jeho chování a vzhledu bylo víc krutosti a zloby.

„No to mám,“ souhlasila jsem. Vést se Salemem rozhovor bylo neuvěřitelně depresivní.

„Tak se ptej,“ vybídl mě.

Určitě jsem chtěla zjistit, proč není mrtvý, ale strach o bratra byl větší.

„Co se stalo s Jacksonem?“

Zarazil se. Určitě si myslel, že se zeptám na to, na co jsem se chtěla původně zeptat.

„Jo, tohle?“ řekl lhostejně. Pak zavolal, jako by k sobě volal psa. „Jacksone!“

Bratr vedle mě se zvedl, prošel kolem mě, aniž by o mě zavadil pohledem a postavil se zprava vedle Salema. Oči měl podezřele rozostřené, ale ještě divnější bylo, že je měl zbožně upřené na Salemovi. Doopravdy vypadal, jako pes, který čeká na povel svého pána.

Vyvalila jsem svoje oči a brada mi spadla dolů.

„C – co – co se to tady děje?“ vymáčkla jsem ze sebe znovu tu první otázku.

„No, vlastně je to poměrně jednoduché,“ vysvětloval. „Celé to je vlastně založené na mém talentu, ale ještě důležitější je, že jsem o něm nikdy nikomu neřekl a jestli ano, tak…“

Snadno jsem si domyslela, co chtěl říct. Tak jsem ho potom zabil… Uvědomila jsem si, že to zjevně bude i můj případ. Ještěže jsem poslala Aleca pryč.

Vycítila jsem, že bude následovat dlouhý monolog, který ale rozhodně nebude nudný a bez informací.

„Nevím, co víš, ale příběh o napadení Volterry asi znáš, tedy alespoň to, co se píše v knihách či vypráví mezi gardou. Končí to tak, že mě zabili. Jenže ve skutečnosti to bylo jinak.

Po té, co mě roztrhali, svěřili moje zbytky jednomu mladému upírovi, který je měl spálit a rozprášit neznámo kde. Pro jistotu ho pak měli taky zničit.

Ten upír si to na poslední chvíli uvědomil a jako pomstu pro Volturiovi mě zavřel do této komnaty, kterou vytvořili Sorrentovi přímo v centru Volterry. Věděl o ní od jednoho člena mého vojska, kterého ještě před smrtí vyslýchal. Dokonce vytvořil i klíč, jak by se sem někdo mohl dostat. Kvůli svému osudu to však Arovi nikdy neřekl.

Tady jsem se zvládl dát zase dohromady, ale potom jsem byl tak zesláblý hladem, že jsem neměl sílu se odtud dostat. A tak jsem tady tvrdl a myslel si, že je to horší, než smrt.“

Stála jsem jako zařezaná a nemohla uvěřit tomu, co vypráví. Proklínala jsem toho upíra, který měl zničit Salema.

„Abys porozuměla dalšímu vyprávění, musím ti odhalit podstatu svého talentu,“ pokračoval a já byla zvědavá, i když jsem věděla, že tahle znalost mě bude stát život.

„Je to velmi zajímavé. Dá se říct, že umím lidi nutit dělat to, co chci já.“

Podívala jsem se na bratra a bylo mi to jasné. Ulevilo se mi, že to bratr nedělá ze své vůle.

„Tebe teď nutit nemusím, protože mě poslouchat chceš.

No, ale teď zpátky k vyprávění. Před několika měsíci jsem přemýšlel nad tím, jak jsem vždy nutil všechny své vojáky a poddané, aby konali mou vůli. Mrzelo mě, že si vůli nemůžu vynutit na dálku. Pouze v bezprostřední blízkosti můžu na někoho použít svůj talent. Od té chvíli už na vzdálenosti nezáleží.

Pak jsem se zamyslel, jestli by můj talent mohl fungovat i na předměty. Myslel jsem si, že to určitě nepůjde, ale zkusit jsem to mohl. Doufal jsem, že v tomhle případě by ta vzdálenost nemusela hrát takovou roli.

Jenže jaký předmět si vybrat? Odpověď, jako by přišla sama. Vzpomněl jsem si na předmět, který vždy byl důkazem moci, a který byl vždy se mnou. Na šperk, který byl důkazem moci. Tenhle medailonek!“

Ukázal na Jacksona a ten ochotně ukázal šperk na svém krku. Malý medailonek. Přesně ten, který jsem kdysi nosila já.

„Ten šperk mi sebrali krátce před popravou a já nevěděl, kde skončil. Doufal jsem, že na krku někoho z gardy. Tak jsem se tedy soustředil celou svou vůlí na ten šperk a nutil ho, aby se vrátil ke mně jakoukoli cestou.“

Další vzpomínka. Viděla jsem, jak jsem se vracela ze svého vegetariánského lovu. Tehdy jsem postřehla malý šperk na Jacksonově krku. Já jsem byla vážně hloupá!

„Za chvíli jsem začal ztrácet naději. A pak jednoho dne…“ Úplně se při těch slovech rozzářil. „Jednoho dne přišel tvůj bratr. Ten medailonek ho ke mně táhl a on pouze konal jeho vůli. A tak se dostal do mé moci. Přinutil jsem ho, aby mi sehnal něco na žízeň, a pak jsem mohl podniknout svou pomstu.“

Usmál se a pak se zase dal do mluvení. „Tvůj bratr mi nejprve prozradil veškeré informace, které měl o vaší gardě. Nařídil jsem, aby nejprve skolil Felixe. S Jacksonovým talentem to byla hračka. A tak jsem měl první hlavu druhého nejsilnějšího bojovníka. Další na řadu přišla Chelsea. Řekl jsem si, že bez ní bude mezi vámi větší nedůvěra.“

Ta náhoda mě naštvala. Proč chtěl ve stejnou chvíli zničit stejné upíry jako já? Takhle mě akorát uvrhl do podezření.

„Následoval Aro, protože ten by mohl na Jacksona snadno přijít. Opět se velice hodil jeho talent. Šel za Arem a nejprve Renatu donutil se plně zaujmout křeslem. Potom roztrhal Ara, a když to bylo, tak to schytala i Renata. Geniální.

Jenže Aro mu strhl ten medailonek. Bez něj sice tvůj bratr byl v mé moci, ale už to nemělo takovou váhu. Chvilkami už se začala projevovat i jeho vůle. Ovšem příkaz, aby hledal medailonek uposlechl. Já jsem mohl doufat, že ho našel jiný upír, který se vydá stejným směrem, jako Jackson.

Ale pak jednou spatřil ten řetízek na tvém krku. Okamžitě ti ho nenápadně vzal, protože se bál, že by ses mohla dostat ke mně a já bych ti prozradil, co udělal. A tak jsem znovu dal medailonek Jacksonovi a mohl jsem pokračovat, protože jsem věděl, že ve své oddanosti nezakolísá.“

Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem ten medailonek nosila. Cítila jsem potřebu vypátrat viníka a podvědomě jsem věděla kam jít, ale sem jsem rovnou nešla. I když, možná bych ho musela mít déle.

Ale taky jsem si vzpomněla na to, jak jsem ho ztratila. Původně jsem si myslela, že ho vzal Alec. Ale, co když mi ho vzal někdo ještě předtím. Jackson!

Salemovo vyprávění dávalo smysl a já jsem myslela, že se z toho zblázním.

„Jenže pak tvůj druhý bratr Oliver viděl Jacksona s tím medailonkem. Zdálo se, že na něj měl podezření celou dobu. Tak nezbývalo nic jiného, než Olivera zlikvidovat.

Tvůj bratr to nechtěl udělat. Úplně křičel, ale nemohl jinak. Tentokrát to bylo těžší, protože to musel zvládnout tak, aby ti Oliver nic nestačil prozradit. Taky se mu do cesty připletl Demetri, ale Jackson to zvládl.“ Do hlasu se mu dostal posměšný podtón.

Ruce jsem zaťala v pěst a jen tak tak jsem se udržela, abych nezačala vrčet.

Ale nechápala jsem Oliverovo jednání. Kdyby tohle věděl, přece by mi to alespoň napsal. Ale, co když mi to napsal?!

Pleskla jsem se přes čelo. Já jsem ale blbá! Oliverův vzkaz obsahoval: Dávej pozor na Jacksona! To se dá vyložit, jako opatruj ho, ale taky jako dej si na něj pozor! Je nebezpečný. Další dvojsmysl! Oliver určitě tohle napsal ještě předtím, než začal psát ten vzkaz. Jenže ho potom vyrušil Jackson a…

„No a poslední jsi byla ty. Tebe jsem nechtěl zničit, tak jsem to udělal jednoduše. Nebyl jsem si jistý, kolik toho víš, ale myslel jsem si, že hodně. Udělal jsem to tedy jednoduše. Přinutil jsem Jacksona, aby šel sem a dělal, že je mrtví nebo něco takového a čekal, až přijdeš. A tys přišla.“

Vydechla jsem úlevou. O Alecovi nic nevěděl. On je tedy v bezpečí. Najednou jsem si ale uvědomila jednu věc.

„Nechtěl zničit?“ zopakovala jsem po Salemovi.

„Ano. Podle Jacksonova vyprávění ses zdála jako velmi vhodná osoba pro mou novou armádu. Samozřejmě, že ta i tak bude dost velká. Už jsem ti vlastně vysvětlil pointu své pomsty?“

Nečekal na odpověď a rovnou pokračoval. „Asi ne. Tak je to jednoduché. Roztrhám všechny Volturiovi a pak spálím Ara, Caia a Marca. Ostatní gardu přinutím, aby mi sloužila. Ty ovšem nemusíš jít do nové gardy. Můžeš vládnout se mnou.“ To poslední byla jasná nabídka a na důkaz Salem nastavil napřaženou paži.

Já jsem nemohla uvěřit svým uším. On mi nabízel, abych zničila Volturiovi a pak se s ním postavila do čela nového vlády?

Zajímavá nabídka, ale chtěla jsem samozřejmě odmítnout, ať to stojí, co to stojí. A pak mi došlo, že nemám na výběr. Buď přijmu a budu s ním po dobrém nebo odmítnu, ale stejně na mě použije svůj talent, takže to vyjde na stejno. A třetí případ bylo, že mě roztrhá a spálí.

„Vezmu si chvíli na rozmyšlenou,“ řekla jsem nakonec jasným hlasem.

11. kapitola - Dvojsmysly

13. kapitola - Rozhodnutí

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 12. kapitola: