Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 11. kapitola

01.05.2010 (17:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1236×

11. kapitola – Dvojsmysly

Zaklapla jsem knížku a vrátila všechny knihy zpátky do poličky. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Nejlepší asi bude běžet rovnou za Caiem a povědět mu, co vím. Překonala jsem svůj odpor k němu a opustila knihovnu.

Šla jsem rovnou do hlavního sálu, kde jsem si myslela, že najdu Caia, jenže tam byla shromážděna téměř celá garda včetně Caia. Chyběli pouze Alec, Afton, Heidi a Jackson.

„Jackson zmizel,“ řekla mi Jane.

Zatmělo se mi před očima. „Cože?“

„Nemůžeme ho nikde najít!“ Trochu se jí přitom zachvěl hlas a mně došlo, že si asi říká, že kdyby tu byl Demetri, tak ho určitě najdeme hned.

„Myslíš, že ho někdo napadl?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem, který jsem slyšela, jako z velké dálky.

„Nevím.“

Věděla jsem, co si myslí ostatní. Že Jackson vzal roha, ale já ho přece znala nejlíp a věděla, že by to nikdy neudělal. Ledaže by mě vzal sebou.

Jako potvrzení jsem jim mohla ukázat ten papírek od Olivera a co na něm bylo napsáno. Dej pozor na Jacksona. On je nevinný! Taky jsem si znovu v hlavě promítla to dnešní Jacksonovo ne na mou otázku, jestli mu Oliver něco řekl. Lhal mi a taky na to doplatil.

„Jdeme ho hledat?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že bychom našli leda tak zbytky, což by pro mě bylo nesnesitelné.

„Už jsme prohledali celý hrad,“ obeznámila mě.

Upadla jsem do úplné beznaděje. Co když ho úplně zničili a spálili? Ale on by se nedal. Určitě ho někam odvlekli a drží ho tam. To byla moje jediná naděje.

Vší silou jsem se snažila držet na nohou.

Do místnosti vstoupil Alec. Najednou se mi v hlavě rozezněl hlas. Hlas mé upíří kamarádky, který pocházel ještě z doby, kdy jsem byla člověk. My s bratrem jsme u Volturiových více než 1500 let. Spojila jsem si to s tím, co jsem četla v knihovně. Někdo ze Sorrentových se před 1500 lety přidal k Volturiovým. Na Aleca jsem měla podezření už dávno, ale Jane? To mi k ní nesedělo. No zeptáme se nejprve podezřelého.

Přeběhla jsem místnost a stoupla si přímo před Aleca.

„Co jsi to udělal?“ zasyčela jsem. Konečně jsem mu do tváře mohla vmést všechna ta podezření. Jen mi vadilo, že nás uslyší celá garda. Raději bych to probrala někde, kde nás nikdo neuslyší, ale nemohla jsem plýtvat časem.

„Já nechtěl,“ ohradil se.

„Co teď budu dělat?“ myslela jsem na to, že jsem ztratila oba bratry.

„Slyšíte něco?“ zeptal se najednou Afton.

„Ne,“ odpověděli mu ostatní sborem.

Věděla jsem, proč nás nemůžou slyšet. Tuhle stranu svého štítu jsem neuměla používat vědomě. Šlo to jen podvědomě. Když jsem nechtěla být slyšena, nikdo mě neslyšel. Jako právě teď.

„Nevím, proč jsem to udělal…,“ řekl a já myslela, že jsem mu špatně rozuměla.

„Nevíš?“

„Byla to blbost,“ přiznal a vypadal úplně zničeně.

„Jo to byla.“

Chvíli mlčel. Já jsem chtěla své bratry zpátky, takže jsem na něj zase vyjela.

„Co mi k tomu řekneš?“

„Bylo to ode mě hnusné -“

„Jo to bylo,“ přerušila jsem ho.

„- takhle se k tobě chovat. Nemohla jsi nějak ovlivnit svůj odchod-“

„Počkej, počkej,“ přerušila jsem ho podruhé. Byla jsem úplně zmatená. „Co to říkáš?“

„No, mluvili jsme přece o tom, jak jsem se k tobě choval po tvém návratu.“

„Ne,“ přiznala jsem. „Já mluvila o něčem jiném.“

„A o čem?“ zeptal se a vypadal stejně zmateně, jako jsem se cítila.

„To je jedno…,“ snažila jsem se to zamluvit.

„Prosím.“ A zamrkal na mě.

Sakra. Ty dvojsmysly mě někdy přivádějí do nepříjemných situací. Jako třeba teď. Z tohohle se nevykroutím. Ale stejně zatím moje tvrzení nevyvrátil. „Já… Chtěla jsem tě obvinit, že jsi odpovědný za ty útoky.“

Místo, aby na mě začal nadávat, se rozesmál. „To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel.“

Neuvěřitelně se mi ulevilo. „Doopravdy jsi to nebyl ty?“

„Samozřejmě, že ne,“ tvrdil.

„Můžu ti věřit?“ Teď už jsem si trochu hrála. Pochopitelně jsem mu věřila.

„Jasně.“ O jeho upřímnosti nebylo pochyb.

Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil.

„A proč jsi mě vlastně podezřívala?“ zeptal se.

Začala jsem mu vyprávět své pátrání od začátku. Jak jsem našla ten řetízek, jak jsem objevila tu šifru a jak jsem ji konečně rozluštila a přečetla si ten úryvek v knížce.

„To je dost zajímavé,“ zhodnotil to.

„Jasně, ale vlastně nevím vůbec nic. Dostala jsem se do slepé uličky. Nevím, kde bych měla začít hledat bratry…,“ hlas se mi zlomil.

Podívala jsem se na něj. Vypadal zamyšleně.

„Jak, že to bylo s tou šifrou?“

„Knihovna, XVII. řada, 3 regál a 2 polička,“ řekla jsem.

„2 polička shora nebo zdola?“ V jeho hlase znělo hodně vzrušení a začal mluvit stále rychleji.

„No, hledala jsem nahoře.“

Došlo mi, co má na mysli. Ta báseň nepsala o tom, jestli mám hledat nahoře nebo dole. Co když to, že jsem narazila na tu knihu, byla náhoda a já měla hledat něco jiného? „Aha!“

„Přesně tak,“ přikyvoval.

„Tak na co ještě čekáme?“

Rozběhli jsme do knihovny. Dneska jsem jí měla sice už plné zuby, ale za tohle to stálo. Za sebou jsem slyšela zmatený hukot gardy, jak jsme nečekaně utekli.

Přešli jsme rovnou do XVII. řady. Ukázala jsem na druhou poličku ze shora. „Tady jsem hledala. A podle tvé teorie by něco mělo být tady.“ Klekla jsem si a začala pomalu vytahovat knihy. On mě napodobil.

Dostala jsem se k jedné knize, na jejímž hřbetu bylo namalováno to tajemné S.

„Mám to!“ vyjekla jsem. Zlehka jsem zatáhla za horní okraj. Při tom tahu se ozvalo velké lupnutí. Celý regál se otočil o 90° a odhalil prostor za ním.

„Páni,“ vydechla jsem.

„Jdeme?“ zeptal se Alec.

„Jasně.“

Vešli jsme do dlouhé, úzké a jednosměrné chodby bez oken. Cítila jsem nějaký neznámý slabý pach a pak svého bratra. Jdeme správně. Ozval se za námi skřípavý zvuk, jak se regál vracel zpátky na své místo.

„To je jako z nějaké dobrodružné knihy,“ řekla jsem.

Alec se zasmál. „To máš pravdu.“

Na konci chodby nás čekali točité schody, které vedli dolů. Ale byli zvláštní. Nejprve se kroutily doprava a pak zas doleva. Pro jistotu jsme nešli příliš rychle, ale ani příliš pomalu. Jediné zvuky byli naše vlastní kroky.

Začala jsem být poměrně nervózní. Ať ty útoky spáchal kdokoli, musel být blízko. Trochu mě uklidňovala Alecova přítomnost.

Počítala jsem schody. Konec nastal na dvoustém padesátém osmém. Ta číslovka mi něco připomněla. No jistě! Na stránce 258 začínala ta legenda. Takže ta knížka nemohla být zas taková náhoda.

Před námi se objevila zeď, na které bylo obrovské písmeno S. Muselo být nejméně dva metry vysoké a skoro metr široké.

Namalovala jsem si v hlavě plánek schodiště, které jsme právě sešli a vytvořilo se opět S. Nebylo pochyb o tom, že jsem v jádru tajného sídla, které si vytvořili Sorrentovi ve Volteře.

Přemýšlela jsem, jak se přes zeď dostat. Rozbíjet se mi ji nechtělo. Ale neměla jsem jinou možnost. Napřáhla jsem ruku, abych odstranila překážku, ale Alec mě za ni chytl.

„Počkej!“

„Máš snad jiný nápad, jak se dostat dovnitř?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Možná.“

Přešel k obrovskému S a začal si ho prohlížet.

„Jsou to dveře,“ řekl nakonec.

„Dveře?“ podivila jsem se.

„Ano,“ vypadal vítězoslavně, i když musel být přinejmenším stejně nervózní jako já. „A stačí jenom takhle zabrat…,“ jedním prstem zlehka vrazil do dveří a ony se otevřeli. „A je to.“

Celí nervózní jsme vešli dovnitř.

10. kapitola - Vzkaz

12. kapitola - Pes a jeho pán

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 11. kapitola: