Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 8. kapitola

16.12.2013 (19:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1738×

8. kapitola:

Edward seděl na posteli, objímal flašku whisky a vypadal dost mimo. Přesněji řečeno - totálně na šrot! Ještě jednou olízl krk láhve a zamlaskal.

„Víš, Bello," začal, „já nejsem ten kluk, do kterého si se zamilovala. Je to... Je to tak složitý!" zafuněl a zkoušel najít další naději v prázdné flašce.
„Taky nejsem ta milá Bellina, čistá jako lilie..." špitla jsem se zakloněnou hlavou. Rozvalovala jsem se na křesle, takže jsem se mohla dokonale uvolnit a spustit údy... 
„T-to nechápu!" pípl.
„Já taky ne."
„Bellinka?" zívl. 
„Edwardík prdík..." znovu jsem zašeptala." Moment! On si zívl? „Edwarde?" řekla jsem rozrušeně a vstala z křesla.
„Edwardík? To jako já?" optal se s otylým pohledem.
„Co se děje? Tobě se chce spát?" Na poslední slova jsem kladla obzvlášť důraz.
„Ne, já nespím," usmál se. „Jsem noční pták Edwardík!" zavyl a rukama si napodobil slepičí křidélka.
„Spíš noční slepice. Takový krvežíznivý K.F.C., co?" zafuněla jsem a znovu zasedla do měkkého.
„Krve... krvežíznivý?" kuňkal si pod nos.
„Ty jsi fakt namol. Umíš vůbec pít?" zasmála jsem se.
„Chutnala dobře," řekl tiše.
„Klidně si lehni a spi. Já se o tebe postarám," řekla jsem pomalu a nejistě. Uvědomila jsem si, že upíři nespí.
„Nechce se mi spát, Bello!" 
„Tak seď!" zvolala jsem a zvedla se z křesla.

Otevřela jsem chatrné dveře od mého pokoje a bojácně jsem strčila nožku do tmy. Byla tichá, ale zároveň dravá noc. Cítila jsem přítomnost nadpřirozena. Frenk tu musí někde číhat. Nevěřím tomu, že by si nechal ujít možnost manipulovat s opilým upírem. Navíc, když zrovna jeho potřebuje do své skládačky. Nakonec jsem hupsla před dveře a jemně je přivřela. Nepohnul se ani vzduch, vítr, ani obloha. Vše bylo sladce tiché a zároveň záhadné.

„Frenku?" pípla jsem kamsi do hmatatelné tmy, do čistého temna. „Vylez, ty starej pse!" Neuškodí trochu provokace...
„Whis?" ozval se hlas, který připomínal houkání sovy.
„Frenku?" opakovala jsem nechápavě. Koukej sem naklusat a nevolej moje jméno!
„Whisper?" zašumělo znovu.
„Frenku?!" sykla jsem naštvaně a nevydržela to. „Kde, sakra, vězíš?!"
„Byl jsem se projít," vykládal a najednou stoupal po schodech vzhůru. Vykládal to jako pohádku. „Jdeš na procházku, potkáš pár lidí, pár... řekněme bytostí, a pak si dáš kávu, jdeš na oběd. No, znáš to!"
„Co to má být za vtipy? Chci to konečně dokončit, ne probírat procházky," štěkla jsem.
„Potřeboval jsem si ještě něco zařídit," řekl s pohodovým úsměvem. Teď už stál přímo přede mnou.
„A co teď?" optala jsem se výsměšně. Konečně by mi mohl představit náš plán!
„Teď nic," řekl tiše.

Přiložil si ukazováček na ústa v tom smyslu, že už nemám mluvit. Potom ukázal na pokoj a já pochopila. Bylo by tupé vyzradit svůj plán, když stojíte dva metry od upíra, kterého chcete obesrat.

„Myslíš, že jsi imunní proti... no, ty víš!" poslala jsem mu do hlavy.

Když jsem mu minule chtěla něco našeptat, nepodařilo se to. Úspěšnost byla nulová a teď vidím, jak se nám to může hodit. Je to jen posílání myšlenek, jen on nemůže mluvit. Ale je Edward dost opilý, aby se nesnažil číst jeho myšlenky? Na moje nemůže, ale Frenk taky zrovna nebude otevřená kniha!

Zavrtěl hlavou a zašeptal: „Je mimo, ale uši má pořád."
„Co mám dělat? Už to chci konečně skončit!" nešeptala jsem mu.
„Už musím jít," řekl zřetelně medovým hlasem. 

Se zmuchlaným obočím jsem na něj hleděla, ale pak jsem pochopila - předával mi kus ubrousku, na kterém bylo něco naškrtané.

„To je plán?" poslala jsem mu. Jen přikývl a sešel po schodech na parkoviště motelu.
„Buď obezřetná," mínil ještě.
„To já jsem vždycky," špitla jsem si jen tak pro sebe.

Rozložila jsem ten bílý kapesník, ubrousek, nebo co to bylo, a dala se do studování Frenkova písma a náčrtků. Stálo tam asi toto:
Jeho rodina ho bude hledat, ale to chceme. Doveď ho na letiště. Tam už budu čekat já a letadlo. Dál se již starat nemusíš. Pokud to proběhne v klidu, můžeš konečně napnout plachty... A ještě jednou se omlouvám, snad tě potěší, že už se nikdy neuvidíme. Frenkie.

Lunaticky jsem zírala na ten kus ubrousku. To je to tak jednoduché? Zavedu ho na blbé letiště a bude konec? Čekám zradu. Pokud proběhne všechno tak hladce, budu mít ještě horší pocit nevědomosti. Budu se bát, že po mně půjdou, buď Cullenovi, nebo někdo od Frenka. Budu paranoik a nebudu pevná jako žula, budu nejistá kravka, co se bojí jít večer vynést odpadky. Chci ještě nějakou malou chybičku, nějaké větší ujištění, že mě nebude nikdo hledat, protože jinak budu navždy bloumat v pro mě nepoznané budoucnosti Edwarda i všech Cullenů. Nevěřím tomu! Když je něco snadné, je to nakonec to nejsložitější, co jste kdy nepochopili nebo hůř - pochopili. Potřebuji nějakou úmluvu, potvrzení. I když bude potřeba vyjednat s Frenkem nebo snad ještě s jeho horšími nadřízenými, budu požadovat něco platného na mou svobodu a klidně i smlouvu s ďáblem!

Vrátila jsem se do pokoje a posadila Edwarda na zadek. Vypadal už trochu lépe, ale pořád mi připadal divný. Vypadal jako ospalý upír, jakoby chtěl spát, jakoby to bylo to jediné, co by ho teď zachránilo, jenomže prostě nemohl. Jeho víčka jsou zapečetěná proti říši snů. Nemůžete snít, pokud nemůžete najít klid v duši, kterou oni nemají. Nebo mají tak černou, že sen je jen to světýlko, co tma hned zadáví, zabije, zadusí... Edward možná loví jen zvířata, protože má bronzové oči, ale minulost nevrátí. Něco jsem si o upírech zjišťovala už hrozně dávno. Byla jsem jimi zaujatá, ale jsou to jen stvůry. Ale pořád lepší být upírem, než člověkem. Jen ta možnost spát, snít, krvácet, cítit teplotu svého těla, dýchat, svým životem dmýchat... Nezávidím mu, ani ostatním. Život se má sežrat takový, jaký je. Pokud chcete uždibovat z porce někoho jiného, můžete dostat krutě přes prsty. Snad nebude dělat problémy a půjde jako ovečka na oprátku. Co jinému mu zbývá, když kat jsem já?

„Jdeme na procházku, Edíku! Trochu se proletět," promluvila jsem a tak prolomila ticho.
„S tebou půjdu kamkoliv, musím tě chránit," zafuněl zmateně, ale postavil se a upířím krokem se vydal ke dveřím. Potom si to uvědomil, ale já se tvářila pořád stejně. Jen jsem si zabalila pár věcí, které jsem hodila po místnosti, a následovala jsem ho.
„Kam poletíme?" řekl nadšeně a poklusával opilecky ze schodů.
„Nevím, necháme se překvapit," zafuněla jsem znuděně. To bych taky ráda věděla. Nebo to raději nechci vědět? 

Cesta byla rychlá, protože jsem Edwardovi našeptala, že vím, co je zač - upír, a on mě vzal na záda, běžel upíří rychlostí, takže jsme tam byli oproti vlaku za pár chvil. Když jsme dorazili před letiště, Edward zastavil a blaženě se na mě usmíval.

„Takže ty to víš? Nevadí ti to?" ptal se. Bylo to jako kdyby se ptal: Takže tobě nevadí, že jsem ti snědl nanuk? Ty jsi tak úžasná! Byl omámený alkoholem, mou mocí, nocí... Už mi leze pořádně na nervy. Ta jeho laskavost, to jak s ním dokážu manipulovat. Je až moc... hodný upírek? Vydali jsme se již běžnou chůzí k hlavnímu vchodu.
„Miluju tě!" upustil přes ústa. 
„Ona neví, že jsem upír. Musím si dávat pozor a hlavně ji musím ve všem poslechnout!" našeptala jsem mu. Už jsem to nechtěla snášet. Ještě další podněty k výčitkám a soucitu? Ne, díky! Je to jen ovce, ačkoliv v nespravedlivém boji s telepatickým našeptávačem.
„Miluješ mě," špitla jsem.

Na letišti nikdo z cestujících nebyl. Kdo tam také co pohledával ve dvě v noci? Zvlášť, když zaměstnanci vypadali jako loutky. Jen stáli jako přibytí na místech a blbě se usmívali tím komerčním šklebem. Všichni jen tupě civěli a zdravili nás.

„Přejeme příjemný let!" zavelel někdo od terminálu.
„Vítejte, už na vás čeká letadlo."
„Bude to nezapomenutelná jízda!"

Bylo to jako ve špatném snu. Museli být oblbnutí nějakou tou upírskou mocí. Nevím, co jim provedli, ale tihleti milí lidé mi opravdu naháněli strach. Kdyby se takhle chovali i ve skutečnosti, asi bych nevylézala z domu. Každý se může přetrhnout, aby nám popřál krásný let, ale Edwardovi se asi moc líbit nebude. Stejně to chci vědět! Možná by bylo lepší nic nevědět a jen odkráčet, pokud mi to vůbec dovolí, pokud to není jen past, jenže já nemůžu do konce života přemýšlet, co se asi stalo Cullenovým, na to jsem až moc zvědavý človíček.

Přišli jsme na přistávací dráhu. Stáli tam tři muži a jedna dívka, která vypadala sotva na patnáct. Jeden z mužů byl Frenk. Jen už nebyl zarostlý jako vždycky, byl téměř hladce oholen, jen sem tam si chaoticky dýchalo pár vousků, ale vypadalo to kupodivu dobře. Vlasy měl rozcuchané a v obličeji měl kamenný výraz, jakoby posílal děti do propasti. Druhý muž postával znuděně a zkoumavě si nás prohlížel, skoro nemluvil, na rozdíl od toho posledního, který se chlubil s každou svou myšlenkou. Vypadal jako špatná kombinace DNA. Možná něco ve stylu Mr. Bean v ženské podobě. Vlasy měl dlouhé a uhelné tmavé, oči plivali jedově červené odlesky a příjemně zaoblený nos, jakoby se chystal k nadechnutí, ale jen se tyčil. Oči měl rozzářené jako dítě, když vidí svou oblíbenou sladkost v nákupu, který právě přinesla máma domů. Snad byl až moc veselý, ale i tak z něho šel trochu strach. Takový ten strach ze člověka, který vypadá neškodně, ale může naopak napáchat nejvíc škod. Dívka měla blonďaté vlasy, já ráda říkám žluté vlasy, protože právě ona je měla tak trošku s odlesky do barvy sena. Měla rovněž rudě zdravící oči, jenže její pohled vypadal až moc jistě. Je si sebou až moc vědomá, zaujatá. Bude to ta holka, co má mindráky ze života, z lidí, z kohokoliv jiného, než ze sebe. Roztáhla rty k povýšenému úsměvu a mrkla, což mě překvapilo. Zvlášť, když upíři nemrkají a když zásadně nemrkají na mě.

Předstoupili jsme před leteckou posádku. Chytla jsem Edwarda za ramena a nakopla jsem ho do zad. Nejspíš by mu to nic neudělalo, jenže já přidala: „Poklekni, ty hajzle!" Přímo jemu do ouška jsem našeptala snad už poslední větu, co mu kdy sdělím. Svalil se na kolena a nasupeně vzhlédl. Alkohol snad skoro všechen vyprchal. Nejspíš je neviděl poprvé, protože jeho vztek se třpytil v noční oboze. Frenk, žlutá letuška, tichý muž se světlejšími vlasy než dívka a ten nečitelný muž se začali smát. Teď se Edík musel cítit opravdu příjemně. Ještě jednou jsem mu poslala svou myšlenku: „Nech se skopnout na zem a řekni Belle pane!" Chtěla jsem si sjednat respekt. Kopnula jsem ho přímo do ledvin a on se svalil na záda jako želva. 

„Paní!" zvolal mým směrem. Ostatní, kromě Frenka, se opět zasmáli nad jeho ovladatelností.

Další za námi! ;) Snad se líbilo. ↓ Sem komentáře, jak jinak!

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 8. kapitola: