Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 9. kapitola

03.08.2010 (09:15) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

Emmett:

Elezar s Carlislem zmizeli pár hodin po východu slunce. Šli pomáhat s výzdobou a ostatním zařizováním. Edward zůstal se mnou – nejspíš, aby hlídal, že neprovedu nějakou hloupost a že se dostavím domů včas.

Opíral se o strom opodál a sledoval mě polopřivřenýma očima. Vypadal skoro, jako když usíná. Přemýšlel jsem… Vzpomínal na všechny nezapomenutelné chvíle, které jsem od svého prvního probuzení s Rose zažil. Edward opět začal syčet, ale já se jen usmál. Tentokrát mu to neulehčím.

Přemýšlel jsem nad tím, že  Rose pro mě překvapení má - totiž její šaty…  Určitě budou stát za to. Budu nejspíš muset vynaložit všechnu sílu, abych se ovládl a neunesl ji z kostela dřív, než nás kněz prohlásí za muže a ženu. Ale co já? Neměl bych si taky připravit nějaké překvapení?

Roztržitě jsem se natáhl pro klacek, který ležel nedaleko mě a začal jsem si s ním pohrávat. A v tom mě napadla tak skvělá myšlenka, že i Edward překvapeně zdvihl hlavu: „To myslíš vážně, Emme?“

Blýskl jsem po něm rozzářeným úsměvem: „Proč ne? Ještě uvidíte, co o mně všechno nevíte. Pomůžeš mi?“

Edward vteřinu přemýšlel, ale pak kývl: „Dobře, budeš potřebovat pořádný nůž.“

Domů jsme se vrátili jen tak tak, abychom se zvládli převléct. Ne, že bych byl nadšený ze smokingu, na kterém Rose trvala. Když jsem se ale ukázal Irině (byla v tu chvíli v obýváku jediná), usoudil jsem, že to byla trefa do černého. Byla okouzlená… do chvíle, než jí zrak padl na moji kravatu.

No dobře, uznávám, že nejsem zrovna přeborník v jejím vázání. Normálně ji taky nenosím. Kdyby bylo na mně, vzal bych si takový ten ocásek, co vypadá jako uvázaná kravata a připne se na vrchní knoflíček košile. Rose by mi to ale nedarovala.

Když už bylo životně nutné, abych si kravatu vzal, obvykle se o ni postarala právě Rose. Ta se ale pořád ještě krášlila nahoře, a tak se nade mnou tedy smilovala Irina. Slušelo jí to. Nemohl jsem si toho nevšimnout, když stála tak blízko a s šibalským svitem v očích mi rovnala kravatu pod límečkem, aby se vůbec dala uvázat.

Na okamžik to vypadalo, že se neovládne a políbí mě. Abych nám ulehčil rozhodování, vesele jsem na ni zamrkal: „Tak co? Jsem kluk jako lusk?“

Irina se probrala, sundala ruce, kterými se stále opírala o můj hrudník, jako by chtěla upravit už tak dokonalý uzel na kravatě, trochu poodstoupila a s jiskřením v očích mi poslala vzdušný polibek: „Nejhezčí ženich, kterého bych si uměla představit.“

V tom sešel dolů Edward. Bylo to trochu, jako by si nás chtěl pojistit, ale neprotestoval jsem. Všechno se usnadnilo, když už jsme nebyli sami. Mrknul na hodinky a podotkl: „Měli bychom připravit auta a pomalu vyrazit.“

Pomalu? My přece nikdy nejezdíme pomalu. Jo tak… to byla metafora. Byl jsem rád, že máme nějaký úkol, kterým se můžu zabavit. Čas se vlekl čím dál víc a slunce se klonilo k západu tak pomalu, jako by ho něco drželo na místě.

Vyvezli jsme z garáže tři naše auta a dali se do vázání myrtových věnečků a bílých stužek na okna. Esmé, která asistovala Rosalii, nám dolů poslala i panenku s panáčkem, kteří měli sedět na autech, kterými pojede ženich a nevěsta. Cestou tam jsme samozřejmě museli jet zvlášť, abych Rose neviděl. Už jsem se jí nemohl dočkat. Den a noc bez ní… to bylo snad nejdelší odloučení, které jsme za můj druhý život absolvovali.

Když jsme nasedali, mrknul na mě Edward: „Tak co? Máš opravdu všechno?“

Usmál jsem se a naposled se přesvědčil, že moje překvapení je bezpečně schované ve vnitřní kapse smokingu.

Edward řídil. Na poslední chvíli se k nám přidala i Tanya a Irina. Edward se viditelně napjal, ale já se jen uchechtnul. Nebudeš to mít lehké, chlapče. Mně to bylo jedno. Trochu jsme poodjeli, abych neměl šanci Rose zahlédnout a čekali jsme na ostatní za kopečkem, abychom vytvořili skutečnou (byť malou) svatební kolonu.

Sotva jsme vyjeli, vypnul jsem a znova si přehrával dnešní den. Sehnali jsme nůž a já vyřezával, dokud jsem nebyl úplně spokojený. Pravda, tvar toho překvapení nebyl úplně dokonalý, za to zvuk ano. Sotva jsem ho vyzkoušel, potvrdil mi to i Edward s jeho perfektním hudebním sluchem.

Prima, tak tohle jsem trefil. A pak už jen chvíle tréninku, abych si vzpomněl na dávno zapomenuté hmaty a nacvičil to, čím jsem chtěl před oltářem Rose oslnit.

Dobře, že tam máme být jako první. Aspoň to ještě stihnu s knězem domluvit.

Probralo mě až zatroubení auta bez střechy, jedoucího v protisměru. Kluci, kteří v něm seděli, na nás vesele gestikulovali a i přes hluk, který obě auta dělala, jsme naším dokonalým sluchem slyšeli, jak na nás volají, abych si to ještě rozmyslel.

Edward se uculil a škádlivě na mě mrknul: „Ještě pořád to můžu otočit. Nepřišel jsi přece jen k rozumu? Za pár desetiletí schovávání by ti Rosalie určitě tohle zrušení svatby odpustila.“

Hravě jsem ho praštil do ramene. Štěstí, že nás to auto už minulo, protože moje rána donutila Edwarda strhnout volant. Sestry vzadu se rozesmály a já se zašklebil: „Nech si to. Až se zamiluješ ty, připomenu ti to.“

Střelil jsem pohledem po Tanye a škodolibě dodal: „A budu se vážně bavit.“

Tak jo, všechny formality byly vyřízeny. Stál jsem před oltářem a spolu s knězem, Edwardem, Esmé a našimi hosty (přišlo i pár čumilů) jsme čekali na Carlislea a Rosalii. Když varhaník začal hrát svatební pochod, všiml jsem si, jak Edward protočil oči. No jo, on by to určitě zvládl lépe a originálněji.

A pak jsem ji spatřil. Zářila jako slunce i bez toho, aby na ni dopadaly jeho paprsky. Říct, že byla nádherná, znělo skoro jako urážka. Nikdo z ní nedokázal odtrhnout oči… a nejmíň já. Ano, tohle je žena mého života. Teda existence, nebo jak to nazvat. Nejnádhernější stvoření, co svět kdy nosil.

Obličej měla zakrytý závojem, ale i tak jsem viděl úsměv, se kterým mě vítala. Málem jsem se neovládl a běžel jí naproti. Toužil jsem vytrhnout ji Carlisleovi, který ji vedl k oltáři, zvednout ten závoj a konečně ji políbit.

Svatební pochod trval snad věčnost. Edward mě musel mírnit, když jsem netrpělivě podupával nohou, jako bych tím mohl varhaníka popohnat k větší rychlosti. Tohle mi určitě dělá schválně.

O to lépe jsem si ale mohl prohlédnout Rosaliiny šaty. Byly skvělé. Sněhově bílý satén rozzářil její bělostnou pokožku ještě víc. Vyšívaný živůtek zdůrazňoval kontrast mezi jejíma dokonalýma prsama a útlým pasem. A pak široká sukně, která se vzadu rozšiřovala ve vlečku.

Vím, že jsem teď musel znít jako holka, ale zkuste strávit několik příšerně dlouhých minut postáváním a okukováním své milé, která se k vám blíží přímo hlemýždím tempem. Bylo to pomalé i na lidi. My, upíři, trpěli o to víc. Času na objevení každého promyšleného detailu bylo moře.

Při jednom kroku jsem si všiml záblesku jejích náušnic pod závojem. Hm… Rose věděla, jak miluju její vlasy, ale když si je výjimečně vyčesala a odhalila tak krk, mohl jsem se zbláznit. Nemohl jsem se nabažit její šíje. A tyhle blyštivé visací věcičky v jejích uších byly jako pastičky na mě. Nikdy jsem neodolal, abych se jich aspoň letmo nedotkl.

Jak dlouho ještě? Tohle je vážně utrpení!

Nakonec se přece jen dostali až k nám. Carlisle mi s úsměvem vložil Rosaliinu ruku do dlaně a posadil se k Esmé.

Hudba dozněla a já rychle pohlédl na kněze, abych si ověřil, že na naši domluvu nezapomněl. Jen se usmál, a tak jsem se zase zadíval do očí Rose. Usmívala se šťastným úsměvem a já neodolal zašeptání: „Miluju tě, Rosinko.“

Nastal čas na moje překvapení. Rose trochu ztuhla, když jsem pustil její ruce a sáhl do kapsy smokingu. Viděl jsem, jak ostražitě mě pozoruje, a když viděla, co jsem vytáhl, zbledla. Málem jsem se rozesmál jejímu zděšení. Ano… jak jsem řekl, tvar se mi tak docela nepovedl… To, co jsem vyřezal, vypadalo spíš jako píšťala na hady než jako zobcová flétna, na kterou jsem se v dětství učil. Když jsem ji přikládal k ústům, na setinu vteřiny jsem zalitoval, že jsem si nějakého toho hada nesehnal. Bylo by to rozhodně oživení.

Pak jsem se ale začal soustředit jen na hru. Kdysi jsem byl vážně dobrý. Dokonce jsem vyhrál pár školních soutěží. A teď jsem hrál jen pro Rose. Vybral jsem její oblíbenou písničku a Edward mi pomohl s jejím nacvičením.

Sotva z flétny zazněly první tóny, ustalo pochechtávání, které jsem slyšel i od ostatních. V duchu jsem si gratuloval. Dobře vám tak, posměváčci. Emmett ještě zdaleka nevynesl poslední trumf. Pořád ještě o něm spoustu věcí nevíte.

Rose byla dojatá. Kdyby mohla plakat, nejspíš by si už utírala oči. Skvělý nápad. Jako by pro nás tóny linoucí se z mé flétny, vytvořily vlastní kousek ráje. Jako by nás na chvíli oddělily od všech ostatních. Byl to tak nádherný okamžik, že jsem nepochyboval, že na něj ani jeden nezapomeneme, i kdybychom žili sto tisíc let a zažili milion dalších svateb. Tahle pro nás bude vždy jedinečná. Vždyť je první.

<-/->

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 9. kapitola: