Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 4. část

12.02.2011 (10:30) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3123×

Náhoda je blbec – 4. část

(Noc bez otázek a odpovědí)

„Pro dnešek si lehnete do pokoje Edwarda, je tady sám, svůj pokoj ti uvolní a on bude spát v obývacím pokoji.“ Chtěla jsem něco namítat, ale na puse mi přistál něčí studený prst.

„Nic neříkej,“ pronesl anděl ledově a podíval se mi zhluboka do očí… sakra!

Stvořiteli! Zařvala jsem v duchu a doufala, že mě slyší…

Esmé se na mě přívětivě usmála a ukázala mi koupelnu, šatnu a postel, ve které bych měla údajně přežít dnešní noc.

„Bello, snad se ti tu bude dobře spát, kdybys cokoli potřebovala, stačí jen říct, ráda ti vyhovím.“ Jako na souhlas jsem kývla. Z úst se mi vydralo zívnutí, chtěla jsem jej potlačit, ale byla jsem tak unavená, že jsem se ani neobtěžovala.

„Omlouvám se,“ pronesla jsem do ticha. Esmé přikývla a vytratila se. Položila jsem si kabelku na postel a rukou přejela po hladkém povlečení, které vonělo stejně jako jejich majitel. Sladce, svěže, neodolatelně… Zašklebila jsem se. Jak se nad tím mohu vůbec zamyslet?

„Něco se ti nelíbí?“ ozvalo se mi blízko ucha. Trhla jsem sebou. Nechala jsem se vyvést z míry, nezaznamenala jsem, že by tu se mnou byl ještě někdo. Očividně jsem se mýlila.

„Ne, nic, co by bylo nutné rozebírat,“ zašeptala jsem a otočila se k němu čelem. Dodala jsem si odvahy, i když se mi kolena třásla a neměla daleko k prolomení. Jeho pohled mi tkvěl na obličeji, byla jsem dost nervózní.

„Prohlížíš si každého člověka tak podrobně?“ zeptala jsem se s ostnem uraženosti. Ledově se na mě podíval a odfrkl si. Teda, pokud mám s tímhle žít a pít od něj krev, tak se nechám rovnou zavřít do rakve pod drn. Takový namyšlený frajírek s egem větší než celá zeměkoule.

„Byl bys tak hodný a odešel? Chtěla bych se vysprchovat,“ pronesla jsem ledově a cítila, jak se mi na čele objevila zřetelná vráska. Sakra! K čemu mi je podoba staré stařenky, když by si mě nevšiml ani v mé podobě pravdivé? Nepochybuji, že tenhle frajírek se stará jen o svůj vzhled.

„Ano, mohl bych, ale co když nechci?“ Škádlivě se usmál. Sice jsem se v nitru radovala, že projevil sebemenší zájem, i když ne obvyklým způsobem, ale rychle jsem nepatrnou zmínku radosti zahnala a zamračila se.

„Potom já si seberu svých pár švestek a odeberu se do hotelu,“ řekla jsem nestydatě. Zřejmě jsem mu dala na výběr a vybral si tu lepší variantu – ne pro mě.

Sklopil hlavu a odešel ke dveřím. Neměl ani kousek slušnosti, aby se omluvil. S menším hlukem za sebou zavřel dveře, a jakoby se po něm slehla zem. To jsem tomu dala, pomyslela jsem si. První setkání a už jsme byli v sobě. Na tom něco bude.

Rychle jsem se přemístila do koupelny a vlezla do sprchy, aspoň něco dobrého tu mají ty pijavice. Za rekordní čas jsem se osprchovala. Nahlédla jsem do pokoje, abych zjistila, zda tu nikdo není, naštěstí ne. Když jsem se posadila na postel v ručníku, došlo mi, že jsem si s sebou nevzala žádné pyžamo do tašky, co si na sebe vezmu? V osušce jsem spát nemohla.

Pohled mi spočinul na skříni, která byla dokořán otevřená. Trochu jsem se v ní přehrabovala, až jsem našla nějaké tričko, které mi bylo velké, ale vypadalo na nejmenší velikost. Navlékla jsem se do něj a připadala si… chráněná? To je morbidita. Pro jistotu jsem si zavřela dveře pokoje na klíč, abych si byla jistá, že mi sem nikdo nevleze.

Když už jsem se cítila velice unavená, hodila jsem starosti za hlavu a skočila si pod lehkou deku, která měla překrásnou vůni. Tady někdo používá škrobenku. Přikryla jsem se až po krk. Než jsem oddala spánku, zavřela jsem oči a silou vůle se proměnila. Cítila jsem, jak vrásky na obličeji mizí, jak moje tělo se opět mění na mladé a moje kůže je opět tak jemná jako kašmír. Snad se mi bude dobře usínat.

Doufala jsem, že se brzy ponořím do říše snů, ale nestalo se tak. Žádný spánek nepřišel, jak je to možné?

Kroutila jsem sebou, zmítala se ze strany na stranu, ale únavu jsem najednou nepociťovala. Říkala jsem si, že kdybych si počítala ovečky, nebo zkusila myslet na Stvořitele, hrůzou bych rychle usnula, ale ani to mi nepomohlo. Spíše jsem se víc trápila tím, že mě ukrutně potrestal.

Vzít mi obličej, který mi patřil. Vzít mi moje tělo, které mi patřilo. Co mi zbylo? Nic, jen průbojná povaha, která mi v ničem nepomůže. A nesmím zapomenout na ostrý jazyk.

Dalo by se říci, že probíhám věkovou krizí. Stejně mi to přijde nemožné, Edwarda nikdy nedostanu, pokud se nebudu moc měnit. Svézt ho ve stařecké podobě, no dovolte, ale kde to jsme? Ve 21. století, kde se jedná hlavně o vzhled.

Moje myšlenky se ubíraly směrem pouze o mém vzhledu. Trápila jsem se tím, nevěřila bych, že je Stvořitel tak krutý. Otočila jsem hlavu na stranu a křečovitě sevřela víčka. Musím usnout, říkala jsem si a sama sebe tišila.

Po chvilince mi začala klimbat hlavinka, což bylo dobré znamení pro mě. Více jsem se uvelebila v posteli a ucítila na svém těle ledový dotyk. Když jsem zašátrala za sebou, po posteli, nic jsem nenašla. Zřejmě se mi to zdálo, což by nebylo divné, už jsem byla jednou nohou někde za horami.

Nechala jsem se vést sny. Na krku jsem neustále cítila mělký dech. Měla jsem pocit, že mě někdo bedlivě pozoruje, ale nikdo tu nebyl. Dveře jsem zavřela, okna byla také zavřená. Vypadá to, že jsem paranoidní.

Konečně jsem upadla do bezesného spánku…

„Víš, že jsi krásná,“ zašeptal mi u ouška. Ošila jsem se a zapředla jako kočka.

„Ty taky nejsi k zahození,“ řekla jsem provokativně. Cítila jsem se jako znovuzrozená, okolo pasu jsem cítila jeho ruce a na krku jsem vnímala jeho dech. Studený, přerývaný dech. Jeho bronzové vlasy mě šimraly a na tváři měl šibalský úsměv. Zadívala jsem se do jeho očí a viděla v nich něhu.

Byly zlaté, barva roztaveného zlata, napadlo mě. Zvedla jsem jednu ruku a pohladila jej. Byl kamenný jako socha, ani se nepohnul. Hladila jsem ho po šíji, tváři, očích, čele, až jsem přejela přes jeho rty, které spokojeně zavrněly. Dostala jsem chuť se jich dotknout. Pomalu jsem překročila vzdálenost mezi námi a dotkla se svými rty jeho. Byly sladké! Jeho ruka zabloudila pod bílé tričko, které vonělo po něm, po kůži mi přejela husina…

S vytřeštěnýma očima jsem se posadila a zhluboka dýchala. Nic se nestalo, nikdo tu není, ani on. Nesmí tu být, nesmí mě vidět! Rozhlédla jsem se po pokoji a v šeru hledala nějakou temnou postavu. Nic. Bylo tu ticho a klid. Znovu jsem si lehla a tišila se, že jsem měla jen halucinace.

Avšak v nose mě zašimrala jeho jahodová vůně, na těle jsem cítila hlad, jakoby mě někdo držel ta pas. Záporně jsem zakývala hlavou, zřejmě jsem unavenější, než jsem předpokládala. Jeho vůni cítím díky tričku a ledový průvan, protože je otevřené okno, nic složitého.

Moment, než jsem si šla lehnout, nebylo okno zavřené?…

Zdálo se to Belle? Nebo na tom je něco podezřelého? Bůh ví, každopádně bych uvítala Vaše názory, budete-li tak hodní. Moc Vám děkuji předem...

Roxana -> 5. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 4. část: