Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 17. část

18.04.2011 (07:30) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3124×

Náhoda je blbec – 17. část

(Ramonovo/Stvořitelovo požehnání)

„Protože bych ti rád požehnal, milá Isabell,“ pronesla sladce, „chci, aby sis našla své štěstí, a pevně věřím, že on je ten vyvolený, i když mi je trochu proti srsti, že už nebudeš svobodná, ale musel jsem s tím počítat, pokud jsem si přál, abys byla plnohodnotným upírem.“ Dívala jsem se na něho s otevřenou pusou, na tohle jsem už neměla sílu ani slova.

Posadila jsem se na postel a dívala se na své ruce. Vybavila jsem si ten okamžik, kdy jsem ho hladila po zádech, vískala ho ve vlasech a mohla si užívat každou chvilku, když jsem byla v jeho objetí. Jeho ruce putovaly po mém těle a příjemně hladily. Přivřela jsem oči a nechala se unášet znovu tím opojným pocitem, který mě prováděl celou nocí a po celou tu dobu, co jsem byla s ním. Bylo mi s ním skvěle, cítila jsem se jako volný motýl, jako svobodný člověk, který němá překážky… Ve vzpomínkách se mi objevily moje první dny.

Jeho andělská tvář, jeho doteky, první slova, první polibek, jeho nahá hruď a pak ta společná noc. Vzpomínala jsem na každý detail, který pro mě a moje tělo znamenal více než jen vzpomínku, ale i otisk na mém těle i duši. Zamilovala jsem se…

V tu ránu jsem otevřela oči a spatřila před sebou Stvořitele.

„Já ti to říkal,“ zašeptal směle a usmál se. Poraženecky jsem dala ramena dolů a začervenala jsem se. Zvedl si můj obličej do své úrovni a pohladil mě.

„Vím, co pro tebe znamená, vím, že jsi v tom po uši. Je to tvoje přirozená krása, tak se nečervenej a jdi za ním!“ Podívala jsem se na něj udiveně. On mě za ním pouští?

„Jak… proč?“ vykoktala jsem ze sebe. Položil mi prst na rty a utnul mě. Díval se do mých očí, jako by se mě snažil přesvědčit. Měla jsem na jazyku plno otázek a slov, ale ani jednu jsem nevypustila. Dívala jsem se na jeho rty a oči, které si mě prohlížely, a čekala jsem, co z něho vypadne.

„Jdi, neptej se! Nemáš moc času.“ Bezmyšlenkovitě jsem popadla bundu z věšáku a vyběhla jsem ven z domu. Zhluboka jsem se nadechla a zakřičela jsem: „Edwarde!“ Nic, pusto, prázdno. Ani se neozval. Zatnula jsem zuby, abych nezačala řvát, při nejhorším vzlykat. Utřela jsem si pravou stranu tváře a zadívala se do lesa. Na zemi jsem nespatřila ani jeho stopy, protože začalo pršet a déšť po něm všechno smyl.

Rozhodla jsem se, že to takhle nesmím nechat. Já ho miluji a chci být s ním, musím si s ním promluvit, než dojdu k závěru, že jsem už pro náš vztah nemohla nic udělat. Se zatnutými zuby jsem se rozeběhla k jejich domu skrz les. Nedbajíc na větve, které se mihly kolem mě, jsem prosvištěla lesem, až jsem se objevila na jejich verandě. V tu chvíli mě opustila všechny odvaha a vyjeveně jsem zírala na jejich dveře.

Najednou jsem uslyšela kroky osoby a podívala se k hlavním dveřím. Dveře se otevřely a stanul v nich Edward. V obličeji umučený výraz a skleslý obličej. Podívala jsem se do jeho očí a neubránila se slzám. Vytryskly mi z očí a kutálely se po obličeji jako déšť. Nade mnou zahřmělo a začaly padat kapky velké jako hrách, dopadaly na moje vlasy, oblečení a obličej. Tvořily mi slzy, které jsem stejně ronila já sama.

„Bells, co tu dě-“ Bezmyšlenkovitě jsem se na něj vrhla, aniž bych mu řekla jakékoli slova. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a pevně ho stiskla. Potřebovala jsem cítit, že je tu se mnou, že ho držím v rukou. Nestačil ani dokončit větu, jak byl mým manévrem překvapený.

„Ne! Nezvládám to, už takhle dál žít nemůžu. Já… bez tebe to nejde,“ zakuňkala jsem a s uslzenýma očima se podívala do jeho obličeje. Jeho paže byly ovinuty kolem mého pasu, ale nedržely mě pevně. Jeho obličej byl překvapený, ale nikoli láskyplný. Jeho pohled nehřál, nýbrž studil.

Zakroutil hlavou a stáhl ruce podél těla. „Ne,“ zašeptal. Sklopil hlavu a zadíval se na špičky svých bot.

„Ne, já už to nemůžu vydržet. Musím ti říct, že… Bello, já… miluji tě.“ Tentokrát ovinul paže kolem mého pasu tak silně, až jsem vydechla úlevou. Položila jsem hlavu na jeho rameno a vdechovala jeho vůni. Hrozně mi chybělo jeho objetí, i když to není dlouho, co jsme bez sebe, avšak on celý mi chyběl. Nemůžu si pomoc.

Podívala jsem se mu do očí a nemohla se vynadívat na jeho oranžové duhovky. Tak mě přitahovaly, i když by správně neměly. Natáhla jsem k němu obličej, abych se mohla pokochat pohledem a spojit naše rty v jedny. Edward se ke mně natáhl, ovinul mi paže kolem pasu pevněji a přisál se na moje rty. Byla to neobyčejná chvilky. Jeho rty se pohybovaly v souhře s mými, pokaždé když jsem sebou trochu škubla, pozvedl koutky.

Cítila jsem mezi námi tu elektřinu, která mě tak popuzovala a zároveň vzrušovala. Slyšela jsem dunivé kroky za Edwardovými zády. Měla jsem tušení, kdo to je.

„Naše hrdličky?“ zeptal se hlasitě Emmett a rozesmál se. Hrdelně jsem zavrčela a schoulila se Edwardovi do náruče. Po Emmettovi přišla celá jeho rodina. Alice na nás visela pohledem a všimla jsem si, že se na něj usmívá, jako by věděla, co nás čeká. Jasper si držel Alice u těla a usmíval se. Celá rodiny byla šťastná a ta nálada na něj doléhala.

„Vypadá to, že se nám tu někdo zamiloval,“ utrousil opět Emmett. Rosalie se ohnala a jedna mu přistála na obličeji. Začal si třít pravou stranu obličeje a uraženě se na mě podíval. Jen jsem pokrčila rameny a zatvářila se nevinně. Esmé se do toho vložila po svém: „Pojďte dovnitř, tady se to řešit nebude,“ přikázala a na mě se vřele usmála. Edward si mě přitulil více k tělu a drtil mou ruku ve své. Ani na chvíli mě nezpustil z očí.

Posadil se na pohovku a mě si vysadil na klín. Začala jsem se červenat a Emmett se mi posmíval. Ostatní ho ignorovali, jejich pozornost byla na Edwardovi a jeho citech ke mně. Esmé se usmívala a za ruku držela Carlislea, který se první odhodlal ke slovu.

„Mám to chápat tak, že vy dva jste teď spolu?“ zeptal se jednoduše. Ono to tak znělo, ale odpověď byla složitá – alespoň pro mě. Pevně jsem ho stiskla za ruku a zoufale se na něho podívala. V jeho očích jsem viděla nerozhodnost. Sama jsem nevěděla, co právě cítím. Ano, řekl mi, že mě miluje, ale co na slovech záleží, když skutek utekl.

Edward se podíval po každém svém členovi a nakonec si nechal mě.

„Nejde jen o tom, zda budeme spolu, ale já jsem právě pochopil, co znamená slovo ‚milovat‘. Právě teď vím, koho miluji a koho milovat budu.“ Podíval se na mě. „Carlisle, i když jsem tu už měl jednu svou přítelky – Selenu -, vím, že to nedopadlo zrovna nejlépe, neustále byly dohady, neměli jste se rádi, ale já vím, že Bella je ta pravá.“ Zalapala jsem po dechu.

Carlisle se na nás podíval a usmál se. Stejně tak ho napodobila i Esmé a celý zbytek rodiny. Cítila jsem, že celý obličej jsem měla červený jako rajče. Na obličeji se mi objevila ledová ruka a následně jeho rty.

„Chceš se mnou zůstat v tomhle domě?“ zeptal se mě zdráhavě. Podívala jsem se na něho se skelným pohledem. On mi nabídl, abych s ním žila? Abych den co den, týden co týden, měsíc co měsíc stávala po jeho boku a dívala se na jeho krásný, pokřivený úsměv, který vždy hne s mým srdcem?

Postavila jsem se na nohy a podívala se po jeho rodině. Pustila jsem jeho ruce a svoje si založila do kapes u kalhot. Na svých zádech jsem cítila pohledy všech účastněných. Od ohromujícího po láskyplný, ale stále se mi hlavou honily myšlenky, které celou tu idylickou chvilku kazily.

„Ne,“ zašeptala jsem a podívala se na jeho obličej, který pomalu pohasínal, „ty zůstaneš se mnou,“ dořekla jsem. Atmosféra v místnosti se náhle povolila a každý si viditelně oddechl. Nejvíce Edward, chytil mě do náruče a začal se se mnou točit dokola. Držela jsem se ho jako klíště a měla zabořenou hlavu v jeho hrudi.

Když se zastavil, podíval se mi do očí a pohladil mě po obličeji. Něha, pokora, láska, obětavost mu čišela z očí a já se nemohla zpříma podívat do jeho očí, neboť jsem se bála toho, že bych mu nemohla dát tolik, co on mně.

„Miluji tě,“ zašeptal. Po tváři mi stekla slzu, kterou zachytil na palec. Pomalu ji přemístil ke svým ústům a za chvíli se ztratila na jeho rtech. „Ty a tvoje krev jste to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat.“ Bez dalších slov jsem ho objala, jak nejvíc jsem mohla a nechtěla ho nikdy pustit.

„Taky tě miluju,“ zakuňkala jsem. Všichni se na nás koukali a usmívali se. Každý měl radost, že jsem se připoutala k Edwardovi a dokonce mu blahopřáli. Na chvíli jsem se omluvila a odešla na chodbu, kde jsem byla chvíli sama. Potřebovala jsem ticho, abych se mohla soustředit a uvědomit si, na jakou dráhu jsem se dala.

Na rameni se mi objevila něčí ruka. Podívala jsem se do jeho tváře a usmála se. Jeho černé oči si mě měřily stejně jako poprvé, když jsme se spolu setkali. Když jsem spatřila jeho uhrančivý pohled a přijala nabídku pod jeho ochranná křídla.

„Vyrostla jsi mi,“ konstatoval steskně. Na tohle jsem neměla co říct. Stvořitel pro mě znamenal něco jako otec, opatrovník a v dřívějších dobách i milenec, avšak otcem mi zůstane i nadále. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala.

***

Ve vražedných botách jsem kráčela po červeném koberci a v ruce držela veliký puget květin. Přede mnou se linul koberec a na konci té smrtelné stezky stál můj snoubenec – nastávající novomanžel. Usmála jsme se na něj a to mě popohnalo, abych přidala. Stvořitel mi nabídl své rámě, podepřel mě a pomalým tempem – tak, abychom kráčeli ve stejném tempu, jako hrála Rosalie na klavír -, jsme kráčeli k Edwardovi.

Čím blíže jsme se přibližovali, tím více se mi rozšiřoval úsměv na rtech. Líčka se mi červenala a oči mě pálily, ale dneska jsem si zakázala plakat. Už jen pár kroků; pět, čtyři, tři, dva, jedna a…

Stvořitel se postavil proti Edwardovi a pozvedl mou pravou ruku do vzduchu. Hudba v místnosti utichla a taktéž i hlukot. Nezapomněl udělat klasické gesto; předal mou ruku do té jeho a stiskl je. Poté nás nechal s Edwardem vedle sebe a stoupnul si za katedru. V ruce držel červenou knihu a na něm černý sametový pás, který si přendal přes hlavu jako šerpu.

Když už byl připravený, jedním gestem si srovnal pořádek v sále a započal svůj proslov: „Edward, svěřuji ti osud své dcery. Doufám, že se o ni budeš starat stejně dobře jako já, ba dokonce i lépe. Miluj ji, chraň ji, ale neubližuj jí. Jako každý otec přísahám, že si tě potom podám, jestli za mnou přijde s uslzenýma očima.

Sám jsem se přesvědčil o vaší lásce a jsem si jist, že jsem udělal dobře, když jsem vzal vás osud do svých rukou.“ Edward se na mě díval, jako bych byla klenot, který střeží ve svém oku. Usmála jsem se na něho, ale už se mi zdálo, že to Stvořitel přehání, než jsem se stačila ozvat, předběhl mě Edward: „Ramone, přísahám, že se o ni budu starat a milovat ji i chránit. Nikdy se jí nic nestane, za to ručím,“ řekl vážně. Málem mi ukápla slza, ale zadržela jsem ji.

„Jsem rád, žes mě oslovil mým pravým jménem, je pro mě pocta, že jsem i já dokázal udělat něco dobře pro náš svět,“ pronesl kajícně Stvořitel.

Po proslovu začal obřad. Nejdříve odříkal všechno, co měl napsané v knize, a potom se na nás významně podíval. Zeptal se Edwarda, zda dobrovolně vstupuje do manželství. Samozřejmě vehementně odpověděl, že ano. Po mém ano se na nás podíval a jeho poslední slova zněla: „Náhoda nám jednoduše spočítá všechny hlouposti.“ Místností se nesl jeho hlas jako zvony kostela. Právoplatně jsem byla Isabella Cullenová.

The End...

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 17. část: