Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 1. část

28.01.2011 (15:30) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4733×

Náhoda je blbec – 1. část

(Trest)

Nohy se mi pletly, chodník mi utíkal, oči se mi klížily, ruce poletovaly vzduchem… Měla jsem štěstí, že moje váha není gigantická, jinak bych se na nohou neudržela. Možná, že jsem to s tím pitím trochu přepískla.

Došla jsem k bráně, jejíž vysoké stěny se tyčily vysoko nad mou hlavou. Venku zahřmělo a začaly se snášet bezbarvé molekuly vody. Smáčely mi obličej, vlasy a vykouzlily klouzavý kobereček přede dveřmi. To se mi moc hodí, pomyslela jsem si ironicky.

Přehrabovala jsem se v kabelce, hledala jsem klíčky. Nesmím zvonit, Stvořitel by mě zabil. Už takhle budu mít průser, pokud mě najde s očima jako bulvy. Na desátý pokus jsem se trefila do klíčové dírky a slavnostně se usmála. Možná to půjde bez hluku.

Dveře se pomalu otevřely, i když s malým vrznutím. Sykla jsem a přešla tichounce práh. Všude bylo ticho, nikde ani človíčka. Jedna nula pro mě. Dveře jsem přivřela a plížila se ke schodům. Neměla jsem to štěstí na podruhé. Kobereček se mi zakousl do nohou a já letěla s gravitační sílou dolů.

„Krucifix, takového hluku, co nadělám, ještě někoho vzbudím,“ postěžovala jsem si na zemi.

„Myslíš tím mě?“ Trhla jsem sebou. Nad hlavou se mi tyčila obrovská postava… Stvořitele. To jsem tomu dala.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu děláš?“ Jeho hlas byl hrubý. Po zádech mi přeběhla husina. Snažila jsem se postavit na vlastní nohy, ale neposlouchaly mě. Dělaly si, co chtěly. Měla jsem na ně vztek. Počkejte, já vás dám odsekat, to si piště! řvala jsem na ně v duchu.

„Opět jsi mě neposlechla?“ zeptal se s lhostejným tónem. Místo odpovědi jsem jen přikývla. Zakroutil hlavou a podal mi pomocná ruku, už se asi dál nemohl dívat, jak se neúspěšně hrabu na nohy, načež to moje vlastní končetiny nezvládaly.

Začal čichat vůni svým podezíravým nosem. „Co jsem ti říkal o celibátu, Bello,“ zasyčel. Oprášila jsem se tmavé džíny, narovnala košili a prohrábla vlasy.

„Kolikrát jsem ti řekla, že nejsem jeptiška,“ orodovala jsem. S tímhle mě dokonale vytáčel. Co si o sobě myslí?

„Neodmlouvej. Tohle byla tvoje poslední kapka, už toho mám dost.“ Chytil mě za ruku a vedl do pokoje. Ani jsem nestačila zaregistrovat, co se chytá udělat, těžká víčka mi klesala dolů. Hrubě mě hodil na postel a zavřel za sebou dveře.

„Nevzal jsem tě ze spárů upírů jen proto, abys mi dělala potíže,“ rozkřičel se.

„Nikdy jsem o tvou přízeň nestála, mohl si mě tam nechat,“ oplatila jsem mu stejným tónem.

„Ne? Mohl jsem tě nechat ve spárech Volterských, místo toho jsem tě zachránil a je z tebe poloupír.“

„Za tohle jsem ti už děkovala,“ zaskučela jsem. Už na mě opět doléhala úzkost. Nenáviděla jsem konverzaci, která se týkala mého původu. Nenáviděla jsem samu sebe, natož tenhle rod. Upír, poloupír, jaký je v tom rozdíl? Žádný…

„Zasloužíš si trest.“ Neříkej, to bych neuhodla.

„Mohl bys mě nechat vyspat, než si to rozmyslíš?“ Zvedla jsem jedno obočí. Opravdu jsem potřebovala spánek, alespoň pár hodin, abych opět nabrala sílu, později se stejně budu muset nakrmit od Stvořitele. Naše rasa se neživí krví lidí. Jsou to jen mýty a pověsti bláznivých lidí. Každý upír má svou družku, která mu vyhovuje jako partnerka a potrava. Dalo by se to nazvat jako symbióza, vzájemně se doplňují.

„Neboj, tohle bude rychlé a hned zítra začneme. Dostal jsem zprávu z městečka Forks, upír z urozeného rodu nemá družku, tudíž mu hrozí záhuba, pokud k němu někoho nepošlu. A já, jakožto jejich ‚otec‘ mu musím vyhovět. Myslím, že to pro tebe bude úctyhodný trest a pro mě méně povinností. Dvě mouchy jednou ranou.“ Usmíval se.

Zatřepala jsem hlavou, asi jsem se zbláznila.

„Chceš mi naznačit, že budu stýkat s rodinou řadového upíra?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Milá Bello, já ti to nakazuji a ty mě poslechneš, mimo jiné, nebudeš se s nimi stýkat,“ viditelně jsem si oddychla, „ty se staneš jeho družkou.“ Před očima se mi zatemnělo a měla jsem rázem sucho v krku.

„To nemyslíš vážně.“ Hlas mi vyskočil o oktávu výš.

„Myslím, určil jsem pravidla, která ty osobně nedodržuješ. Jsi jediná, která s tím má problém, a věř mi, Bello, už mě to nebaví. Navíc, tohle není ten správný trest, co jsem ti chtěl udělit, je to pro tebe vysvobození.

Po celou tu dobu budeš mít jiný vzhled, nebudeš vypadat stejně a garantuji ti, jestli se proměníš v něčí společnosti, bez okolků tě zabiju. Podobu můžeš měnit pouze, když budeš sama.“ Přestala jsem dýchat. Chce mi vzít mou podobu?

„Čí budu mít podobu?“ dostala jsem ze sebe.

„Bude ti 35, budeš učit na střední škole. Do jejich rodiny se musíš dostat sama a nezapomeň. Pokud se nebudeš krmit víc jak dva týdny, budeš oslabená a nebudeš mít sílu ani na proměnu. Je jen na tobě, jak si člena jejich rodiny získáš, háček je v tom, že nesmí znát tvou podobu do té doby, než se od něj poprvé napiješ. Nic se o tobě dozvědět nesmí, je ti to jasné?“ Upřel na mě svůj pohled a já se cítila takhle malinká.

Pokud poruším pravidla, Stvořitel mě zabije a věřím tomu, že to udělá. Napáchala jsem toho víc než dost. Ovšem vzít mi mojí podobu, která je nejlepší na tom všem, je opravdu zlé a zdrcující. Sklopila jsem hlavu.

„Je nějaká šance, že si to rozmyslíš?“ Na jeho tváři tkvěl úsměv, ale velice škodolibý.

„Ne, moje milá. A je tu ještě jedna podmínka… Celibát pořád platí.“ Mrkl na mě a odkráčel ke dveřím. Moje mozkové buňky se rázem vypnuly a já byla v koncích.

„Krásně se vyspi, zítra tě čeká dlouhá cesta. Hned ráno za mnou přijď, abych ti dal složku Cullenovic rodiny, vše potřebné ti povím zítra, sladké sny.“ Poslal mi vzdušnou pusu, se kterou se nesla jeho vzpurná povaha.

Jak já tě nenávidím, hajzle! zaklela jsem a zavřela oči. Poslední noc v tomhle domě a v tomto těle.

Prolog je o něco kratší, skoro nic se v něm neděje. Samozřejmě mě zajímají Vaše názory, nehledě na to, jestli budou kladné, či záporné. Vítám vše...

Roxana -> 2. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 1. část: