Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 6. kapitola

27.09.2010 (07:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2474×

Kapitola šestá

Isabell a Isabell

Pohled Belly

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se

Když najednou pokojem prostoupil blesk a na zem sestoupil Archanděl.

„Mé dítě, od narození jsi předurčena k tomu, být výjimečnou, jsi jako Johanka z Arku této doby. Jsi bojovnicí v moderním světě. Buď požehnána!“ řekl a zmizel.

„Vím, co jsi,“ řekl Jasper asi po devíti hodinách, co jsme o “Výjimečných“ něco hledali ve starých legendách. Držel v ruce bichli tlustou jako země – určitě i nevážila míň xD. Kniha byla nadepsaná “Děti věčných“.

„Zajímavý název,“ podotkla jsem, nad čímž se jen uchechtnul.

„Je tady jedna hodně stará legenda, která sahá někam na začátek dvanáctého století před naším letopočtem,“ řekl a usmál se na mě, to už se v knihovně sešli všichni z rodiny.

„Takže Vám přečtu tuhle legendu.

Byl to věk míru, všichni jsme na zemi žili svobodně, volně a pohromadě. Tehdy ještě Bůh žil s Ďáblem jako bližní k bližnímu svému. Nebyly hranice mezi nebem, peklem a zemí. Všichni jsme si byli rovni. Avšak tehdy neexistoval Ráj, to byl problém, kterému lidé nerozuměli. Chtěli poznat to hříšné a zakázané, i když to nebylo nikde psané, věděli, co je překročení neviditelných hranic. Bůh byl velice štědrý, lidé, kteří zde žili, měli vše, na co vzpomněli. Byli mnohem vyspělejší než pozdější civilizace. Zůstalo by to tak, kdyby se nezřekli boha a ten je nezavrhnul.

Jmenovala se Isabell, ta dívka, která kdysi zničila vše, co Bůh vybudoval, to kvůli ní se s Ďáblem rozhádali. Byla velmi půvabná, nejkrásnější žena na zemi, avšak ona byla zbožná. Milovala Boha a to jí Ďábel nemohl odpustit. Ďábel na ni naléhal, aby neuléhala do lože jen s Bohem, ale i s ním, ona mu odporovala.

Byla hluboká noc, ale Isabell ještě nespala. Chystala se právě, že ulehne do svého lože, ale nejdříve se chystala vyvolat kruh.

Isabell byla mocná, byla nejmocnější, tou jí udělal Ďábel, na důkaz jeho lásky, a byla nesmrtelná, tou ji učinil Bůh, jako odkaz na svou lásku. Bydlela s Bohem v Babylonu, ano, tehdy ho lidé dostavěli. Isabell bydlela od lidí daleko, byla od nich izolována, aby ji měl bůh jen pro sebe. Isabell vystoupila z koupelny, oděná jen v lehkém županu, pod ním byla nahá. Začala po pokoji rozestavovat svíce od východu k západu, poslední svíce dala doprostřed kruhu, který ze svící vytvořila.

„Vzývám tě, mocný vzduchu, přijď ke mně do mého kruhu a dej mi sílu rozhodnout správně. Sela!“ škrtla zápalkou a zapálila žlutou svíci na východu.

„Vzývám tě, mocný ohni, přijď ke mně do mého kruhu a dej mi svou sílu spálit pohledem. Sela!“ zapálila červenou svíci.

„Vzývám tě, mocná vodo, přijď ke mně do mého kruhu a dej mi moc vymazat paměť. Sela!“ zapálila modrou svíci.

„Vzývám tě, mocná země, přijď ke mně do kruhu a dej mi sílu stiskem zabít. Sela!“ zapálila zelenou svíci.

„Volám sílu, kterou požaduji do mých mocných rukou!“ zvolala a zapálila fialovou svíci.

Do výšky vyšlehl plamen a sežehl prostor kolem Isabell. Poté se obrátil do ní. Oči jí zaplály plamenem. Zvedl se kolem ní silný vítr. Vzedmula se kolem ní veliká vlna vody a podlaha se jí pod nohama drtila.

„Ano!“ zvolala. Poté jednu po druhé v opačném směru svíce zhasla.

Jako každý večer poté svlékla své šaty a ulehla ke spánku. Doufala, že by za ní mohl v noci Bůh zajít, neviděla ho již celý měsíc, stále měl práci na Zemi, ale doufala, že se s ním v noci shledá.

S tímto míněním usínala.

„Isabell.“ Zaslechla hlas před svou postelí.

„Tys přišel, Bože!“ řekla Isabel.

„Nejsem Bůh, jsem Ďábel. Toužím po tobě, jak nejvíce to jde. Bůh ti dal nesmrtelnost, já ti dal moc, jsi nejmocnější bytost na světě. Chci alespoň kousek z tebe,“ řekl Isabell Ďábel. Isabell dlouho neváhala a poddala se slovům Ďáblovým.

Isabell však měla v jedné věci pravdu, tu noc za ní Bůh přišel. Našel ji v loži s Ďáblem a za trest ji potrestal tak, že zničil vše, co s láskou vytvořil a na zem seslal poselství, že nic není zadarmo.

Isabell však nebyla hloupá a Bohovi vymazala svou mocí paměť, dále se potají scházela s Ďáblem a užívala jich obou, dokud Bůh neprohlédl. Tentokrát ani smazání paměti nezabralo a Bůh odsoudil Isabell k věčnému životu, vzal si z ní ponaučení a nikdy se již nezamiloval. Lidé brali zpočátku Isabell jako prokletou, ale svou velkou mocí je ovlivnila a naklonila si je na svou stranu. Tehdy se Bůh rozzuřil nejvíce a zanevřel na zemi, zničil vše, co stvořil a nechal lidi, aby se ubíjeli cestou života, ale to není podstatné. Pointa je někde jinde,“ usmál se na mě Jasper.

„Hlavní pointa je v tom, že on vytvořil upíry natruc tomu, že se zamiloval, dal jim vše, co měla Isabell, avšak jednu věc jim dal navíc, krvežíznivost, ty nás můžeš vysvobodit, Bello. Jsi světlo upírů, protože jsi byla čistá duše, zamilovaná do upíra, který tě zradil, přesně toto je pointa tohoto příběhu, proto nejsi upír, jsi jako Isabell. Měla bys být ale ještě mocnější než ona.“ Spadla mi čelist - doslova.

„Takže já jsem druhá Isabell, jsem nevěrné monstrum, které může zachránit upíry? Jsem… cože?“ hlava mi z toho šla kolem dokola.

„Ne, ty jsi výjimečná, všechny nás můžeš zbavit krvežíznivosti, Bello. Ty jsi naše světlo v temnotě!“

„Nechci být ničí světlo, chci být normální upírkou, která má svou upíří rodinu, kterou miluje, nechci zápasit se zlem, taková já nejsem!“ vyhrkla jsem na něj.

„Osud si nevybereš,“ řekl za mnou někdo. Otočila jsem se a spatřila jsem dívku, která byla nevídaně krásná, tak půvabnou bytost jsem snad ještě neviděla. Byla oblečena do lehkých bílých šatů bosa a její dlouhé havraní vlasy se jí točily v prstýnkách do půli stehen.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se jí.

„Jsem Isabell, Isabell. Může to být matoucí, ale jsem stejná jako ty, jsem výjimečná. Narodila jsem se před devadesáti devíti lety a od té doby, co jsem se dozvěděla, co jsem, se snažím zachránit upíry, ale já nemohu, protože jen jedna Isabell za celá století to dokázala a to dokáže, kdysi to mohla udělat Isabell, tím by smazala své hříchy a od té doby na zemi nebyla tak silná a výjimečná bytost jako ona až do dnes. Ty je všechny můžeš zachránit. Včera mi pověděl můj vnitřní hlas, že mi nezbývá již mnoho času, nanejvýš rok, musím z tebe udělat pravou Isabell, výjimečnou mezi námi Výjimečnými. Doufám, že jsi na to připravena,“

„Jeli tomu tak, tak ano, jsem na to připravena, Isabell,“ odpověděla jsem v klidu, protože jsem vycítila, že dělám správnou věc, můj instinkt mi radil, že toto je jediná správná volba, kterou mohu učinit…

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 6. kapitola: