Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje! 1. kapitola

08.02.2010 (15:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4173×

Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje!

Jak to tehdy vlastně bylo?!

„Bello, no tak. Doopravdy v těch nohách nic necítíš?“ ptal se mě Carlisle snad už po dvacáté.

„Když říkám, že necítím, tak asi nic necítím. A navíc, máš tu Jaspera a ten ti taky přikyvuje, že nic necítím, tak co je za problém?“ už jsem z něj naštvaná, doopravdy. Pořád třikrát za hodinu ke mně chodí a ptá se jestli cítím moje ochrnuté nohy. Jo, jo jsem na vozíku. Stalo se to před měsícem.

Tehdy za mnou měla přiletět matka s Philem, ale při mém štěstí se stalo veliké neštěstí, jejich letadlo, které letělo z Paříže, kam se přestěhovali mělo nehodu a spadlo do oceánu. Těla se nenašla, ale neřekla bych, že by přežili. V ten samý den jsme je s tátou jeli na to letiště, kde měli údajně přistát, vyzvednout. Jenže táta dostal smyk, a tak se auto i s námi dvěmi roztříštilo o strom. Táta byl na místě mrtvý a já měla úraz páteře, ale ne míchy. To je verze pro lidi i upíry, krom Jaspera, který všechno ví.

Je to zvláštní, ale Carlisle říká, že když to nebyl úraz míchy, neměla bych být ochrnutá, ale jsem. Také si myslí, že to není v tom, že bych měla něco s páteří, ale že je to nějaký psychický blok uvnitř mého mozku a díky tomu bloku, necítím a nepohybuji nohama.

Tahle teorie je ale podle mě nesmysl. Nevadí je mi to už jedno. Vše mi je teď jedno. Chybí mi Chris. Jak dlouho jsem ho neviděla? Měsíc, ano už měsíc jsem ho neviděla. Moje děťátko. Moje a Edwardovo. Au to zabolelo.

„Jaspere, chci domů,“ řekla jsem prostě mému nejlepšímu příteli, kterého mám. Ano to on mě tehdy našel, když se ze mě Chris prokousal ven. Tehdy mě zachránil. Nezabil mě a ani mě nepřeměnil.

To totiž nechci. Možná před tím, ale ne teď. Když nemám největší lásku mého života. Když před třemi měsíci odjeli všichni Cullenovi až na Edwarda, který se mnou ještě dva týdny zůstal a pak odešel také. Za týden jsem zjistila, že jsem těhotná. Bála jsem se to někomu říci. Nakonec jsem ale zavolala jedinému, který mě chtěl zabít. Jasperovi. Vše jsem mu sdělila a vymysleli jsme plán.

Nejdříve chtěl všem říci, co se stalo. To jsem mu ale zakázala, že o Chrisovi nebude zatím nikdo vědět. Že by mi ho vzali. Jasper se tedy rozhodl mlčet a pomáhal mi. Nejdříve to bylo těžké, jelikož se musel naučit ovládat. S tím jsem mu pomohla a teď má podle mě dokonalejší ovládání, nežli oni.

Postupem času se z nás stali nejlepší přátelé a po té tragedii mých rodičů se za mě u Carlislea a ostatních přimluvil právě on. Museli jsme se ale přestěhovat do Londýna a já jsem mojeho malého Chrise nechala u Taniy.

Nevím proč, ale věřím jí. Je teď jako moje sestra. Je strašně hodná, že se mi o synáčka stará.

„Jsme tady,“ ohlásil mi Jasper a  pomohl mi z auta.

Většinu času jsem trávila v pokoji s ním. On to nevzdával a já mu věřila. Denně mě nutil cvičit, ale stejně v těch nohách nic necítím.

Vždy když se dívám na ten nádherný dům, pardon zámek. Nemůžu si na to zvyknout. Je udělán tak, abych měla pokoj v přízemí a mohla se dostat do celého domu, až na patra, tam se fakt nedostanu.

Můj pokoj je nádherný, tak jako zbytek domu. (Kuchyně. Obývák. Hala. Jídelna. Zimní zahrada.) Prostě pohádka.

Dneska jsem jak nějaká pamětnice, která vzpomíná a sepisuje své paměti. Radši toho nechám nebo se rozbrečím.

Důležitá je přítomnost, to co je teď, nyní. Není důležité co bylo včera. Můj život je jak na horské dráze, chvíli jsem nahoře a jindy zase dole. Smířila jsem se s tím, že mě Edward opustil a už ho nikdy nevrátím. On se rozhodl a já za nějakých sedmdesát let zemřu, ale nechám tady nádherného syna, který je celý po něm.

Líbilo?