Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 8. kapitola

07.08.2011 (17:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1846×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Už je to čtrnáct dní, co jsem skončila s malováním v kostele. Čtrnáct dní, co pomáhám na statku s domácími prácemi. Vůbec mě to nebavilo a necítila jsem se ve své kůži. Jen Benedikt mi rozuměl, věděl co je to za trápení pro umělce. Taky to párkrát zažil. Benedikt si také všiml, jak jsem smutná a rozhodl se, že mě rozveselí. Jednou, když se vrátil domů, ze vzdáleného kostela přijel se dvěma chlapci. Ti chlapci byli milí. Akorát byli mladí a rozpačití a dělalo jim potíže udržovat rozhovor. Tak jsem je se zdvořilostí odmítla a Benediktovi řekla, ať už se mi nesnaží dělat příště radost.

Byla jsem zrovna na statku sama, když Edward přijel. Benedikt byl ve vzdáleném kostele a čeledín spolu s ženami jel na návštěvu k přátelům a děti vzali s sebou.

Uslyšela jsem tiché zaklepání na dveře, až jsem polekaně vyskočila, ale když se mi Edward představil, okamžitě jsem mu otevřela.

„Vítej. Pojď dál, pojď!“ usmála jsem se. Musel se sklonit, když procházel dveřmi do pokoje.

„To je krásný pokoj!“ Viděla jsem jeho překvapení. „Vřes v květináři. Je to tak pohostinné a útulné. To tys utkala ten kobereček? A vyrobila jsi taky nějaké dřevořezby? Opravdu máš umělecké nadání, Bello.“

„Neposadíš se? Čeledín se brzy vrátí, takže nebudeme sami. Nechci Mistra Benedikta klamat.“

„Bohužel, tentokrát nemohu zůstat, moje maličká Bello, takže tvá čest bude ušetřena. Aspoň pro tentokrát! Ale za pár dní se vrátím. – Ne, dělal jsem si legraci. Jsem čestný muž a nemyslel jsem to vážně. Ale mám hroznou žízeň, a kdybys mi mohla nabídnout nějaké pivo…“

„Hned nějaké přinesu,“ řekla jsem a rychle jsem utíkala do hlavního domu, a vrátila se s žejdlíkem naplněným po okraj. Edward seděl u stolu a všimla jsem si, že je vkusně oblečený. Asi jel navštívit nějakého významného člověka. Sedla jsem si naproti němu a zeptala se:

„Mohu mít jednu smělou otázku?“

„Zeptej se, nač chceš!“ odpověděl mi. „Ale tohle ti řeknu hned: nejsem ženatý, bláznivě tě miluji a budu se šetřit jen pro tebe.“

„Prosím, nehraj si se mnou,“ cítila jsem se trapně. „Jen jsem chtěla vědět, proč ti říkají Správcovrah.“

Pokrčil rameny. „Protože to jsem. Je to starý příběh a taky důvod, proč stojím mimo zákon. Chápeš, že muž musí bojovat za to, v co věří, a já bojuji za svobodné Norsko. Ale nesmíš si myslet, že jsem toho správce přepadl a zaútočil na něj ze zadu. Ne, bylo to buď on, nebo já, a já vyhrál.“

Přikývla jsem a cítila jsem závrať. „Nebylo to – strašné?“

„Ano, vsaď svůj život, že bylo!“

„A ten královský svitek, dopis s početí a vším? Jak jste k němu přišli?“

„Na to už ses mě ptala, Bello, drahoušku. Ale jak chceš: Kurýr projížděl okolo nás na koni… No a my měli svou královskou zprávu.“

„A ten kurýr?“

„Ten už není. Ale musím ti říct, že nám ten dopis hodně posloužil, to tedy ano.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala nevolnost. Edward se opřel a natáhl ruku přes okraj lavice.

„Víš, Bello, jsem pro hnutí rebelů docela důležitý z mnoha důvodů, které tady nemohu odhalit.“

„Tomu rozumím.“ Poté vypil zbytek piva a vstal.

„Nechceš něco k jídlu?“ Chtěla jsem, aby ještě zůstal. „Mohu něco přinést.“

„Ne, teď ne. Mám málo času. Ale brzy se vrátím. Velmi brzy,“ tato slova zašeptal obzvlášť potichu a pak mě zlehka políbil. A najednou byl pryč.

Stála jsem a přejížděla si prsty přes rty. Byla jsem jím omámená. On mě políbil! Nejkrásnější muž na celém světě, mě políbil. Nebyl dokonalý?! Nejednala jsem správně, když jsem si pozvala muže do pokoje, ale od Edwarda jsem se ničeho neobávala. Sám mi řekl, že je čestný, a taky že je! Ale přesto jsem měla divný pocit z tohoto setkání. Vůbec se mi nelíbilo, co mi pověděl, ale je tak mladý, že člověk by měl být shovívavý. Otočila jsem se, abych se podívala z okna, ale nohou jsem se škrábla o něco tvrdého. Vykřikla jsem bolestí a sehnula jsem se, abych zjistila, o co jsem zavadila.

Truhlice? Byla nedbale zastrčena pod postel, tak že jeden roh vyčníval – ale věděla jsem, že jsem se jí dlouho ani nedotkla! Vytáhla jsem jí a otevřela. Ležela tam moje zástěra, můj kabát a…

Roztřásly se mi ruce. Sevřelo se mi srdce. Přikrývka a šaty, ve kterých byl Chris zabalený, když jsem ho našla, byly pryč! Pod Edwardův široký plášť by se krásně vešly. Tak proto se mě tak vyptával, zda je mám dobře ukryté, aby je nemohl nikdo ukrást. A já mu věřila a prozradila mu, že leží v truhlici pod mojí postelí. Že by měl zájem o blaho dětí? Ten rozhodně ne! Byla jsem z toho zklamaná a smutná. Vyběhla jsem ze dveří. Už jsem jen zahlédla jeho koně, jak žene tryskem po cestě ze statku, už byl skoro u hlavní cesty. Byla jsem tak zoufalá, až jsem se slepě pustila za ním.

„Počkej!“ křičela jsem. „Počkej! Prosím!“

Běžela jsem dál po cestě, i když už Edward zmizel směrem k Trondheimu.

„Aspoň vrať ten šál!“ křičela jsem sama na prázdné cestě a k tomu jsem brečela.

„Je tak krásný a je jeho. Jak můžeš okrást dítě?“

Když jsme na statku prali Chrisovy věci, všimli jsme si, že mají baronský motiv a byly na něm písmena R a M.

Dorazila jsem až na okraj otevřených polí, kde jsem zpomalila tempo a pokračovala dál na sever, i když jsem ztěžka oddechovala a nohy mi slábly. Jak to jednou Chrisovi vysvětlím, až se mě zeptá, co se stalo? Musím jeho věci získat zpátky, aspoň jeho šál. Edwarde! Jak jsi mohl! Takhle mě oklamat! A taky mě políbit! „Brzy se vrátím.“ Tak to pochybuji. Jistě už se nikdy na statku neukáže – ale pokud ano, osobně ho vyhodím ze dveří! Po tváři mi tekly slzy hořkosti a ponížení, denní světlo se pomalu měnilo v soumrak a já přesto pokračovala ve své cestě.

Pak jsem před sebou uslyšela dusot koňských kopyt. Vzhlédla jsem, osušila si oči, abych lépe viděla. Že by ho trápilo svědomí? Uvnitř mě vzplála jiskra naděje. Ale nebyl to Edward. Místo něj jsem viděla jeho pána a vůdce, toho, jehož existenci popřel. Byl to muž, který mi už dříve pomohl, a neuběhl den, abych na něj nepomyslela. Zastavil koně. Já utíkala a sevřela jeho sedlo.

„Vzal mi to!“ vzlykala jsem. „Všechno si vzal.“

Cítila jsem, jak muž v sedle strnul. „Co si vzal?“

„Jediné věci, které Chris opravdu má. Po své matce. Ten krásný šál a další šaty, ve kterých jsme ho našli zabaleného. Ty věci, které jste mi radil dobře opatrovat. Oklamal mě, přelstil mě, abych odešla z pokoje a ukradl je. Co budu dělat? Patří Chrisovi.“

Vyčerpaně jsem si opřela hlavu o jeho stehno, a i přes tmavé zimní šaty jsem cítila jeho teplo. Pak mě pohladil po vlasech a odtáhl mě. Podívala jsem se na něj a viděla jsem jeho úsměv. Nakláněl se ke své jezdecké brašně.

„Mám je tady, Bello. Potkal jsem cestou Edwarda a donutil ho, aby mi je vrátil.“ Vytáhl látky, aby mi je ukázal. Já najednou pocítila radost.

„Vy je máte! Ano, to jsou ony!“ Pak mě přepadly obavy. Co když si je bude chtít nechat? Pohlédl na mě a zakroutil hlavou, jako by mi četl myšlenky.

„Jsou tvoje,“ promluvil. „Musíš je opatrovat pro Chrise. Ale příště si je lépe zamkni! Teď si vylez sem ke mně a pojedeme zpátky na Benediktův statek.“

Pomohl mi nahoru a posadil mě bokem na sedlo před sebe, jak se slušelo na mladou dámu.

„Jaktože jsi venku v takový chladný zimní den a nemáš na sobě teplé šaty?“ zeptal se hlubokým hlasem. „S holou hlavou, bez kapuce. Máš štěstí, že není taková zima. Pojď můj plášť z vlčí kožešiny nás schová. Můžeš si zakrýt hlavu Chrisovou šálou.“

Ohradila jsem se. „To nemůžu, je příliš hezká.“

„Ne pro tebe, má mladá přítelkyně. Nenapadá mě nikdo, ke komu by se lépe hodila.“

Pořádně mi přitáhl jemně tkanou šálu kolem hlavy a ramenou a mě překvapilo, jak moc mě zahřála. Mávnutím kolem mě ještě přehodil svůj plášť a já se hned cítila pohodlně a bezpečně, zatímco se dělil se mnou o své teplo.

Nesměle jsem se zeptala:

„Můžu… ehm, se vás držet, pane?“

„Myslím, že to bys rozhodně měla“ zazubil se, „jinak nejspíš spadneš.“

Opatrně jsem natáhla paži kolem něj a chytla se ho vzadu za košili. Cítila jsem, jak je urostlý a svalnatý. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a na spánku jsem cítila jeho čelist.

„Je na tom tak špatně, že musí krást šaty ubohému děcku?“ zeptala jsem se zlostně.

„Drahá Bello, copak jsi to ještě nepochopila?“ prohodil. „Benedikt mi řekl o znaku s písmeny R a M a to dítě bylo nalezeno nedaleko městské brány. Takže by Edwardovi nedalo zas až tolik práce zjistit, kdo je Chrisova matka. Téměř jistě by ji vydíral, možná dlouho. A nevěřím, že by jí ty šaty kdy dal.“

„To je podlé!“ řekla jsem. „Takhle zneužít situace té ubohé ženy!“

„Vím, že jsem mnohokrát odsoudila Chrisovu matku za to, že odložila své dítě, ale možná jsem ji neměla soudit tak přísně. Co já vím o jejich důvodech?“

Muž mlčel.

„Jak jste ho našel?“ zeptala jsem se. „Myslím, tím, on vám prozradil, že sebral Chrisovy věci?“

„To teď není důležité, Bello. Spíš mi řekni, jak se máš ty.“

Seděla jsem u něj a cítila jsem se tak nejistě, tak zvláštně, že jsem nebyla schopna odpovědět. Chvíli jsme jeli mlčky, než jsem se odhodlala zeptat.

„Edward byl dnes moc hezky oblečený.“

Muž se zachechtal. „Ano, to byl. Jedna jeho milenka mu velkoryse darovala šaty po svém manželovi!“

Zakroutila jsem hlavou. „Jak mi proboha mohl připadat tak přitažlivý? Musela jsem být slepá.“

Muž mi s klidem odpověděl: „On je přitažlivý. To je jeho největší výhoda, které využívá. A ty jsi mladá a nezkušená v tom, jak to chodí.“

„Doufám, že… že tě nevyužil?“

„Ne víc, než už jsem vám řekla. Nikdy bych nic víc nedovolila.“

Jezdec utichl a já na svém spánku ucítila, že se usmívá. Pak najednou kůň zastavil. Ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili na statek.

Viděla jsem čeledína, který vyšel ven, ale zůstal v uctivé vzdálenosti. Byla jsem z toho zklamaná, chtěla jsem se ho zeptat ještě na tolik věci. Muž sesedl a natáhl paže, aby mi pomohl dolů. Dovolila jsem mu, aby mě objal a já na okamžik byla jeho tváři tak blízko, že jsem mu mohla hledět přímo do těch třpytivých hnědých očí. Něžně mě postavil na zem a podal mi Chrisovo prádlo.

„Díky za tvou důvěru,“ zašeptal tak tiše, až jsem ho skoro neslyšela. Rozloučil se, nasedl na koně a odjel.

Sledovala jsem ho tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu.

„Byla jsi venku?“ zeptal se mě čeledín.

„Ano. Někdo ukradl tyhle věci a já se ho snažila dostihnout. Vůdce mi pomohl.“

Čeledín se zamračil. „Vůdce?“

V tu chvíli přijel do dvora Benediktův vůz a já mu řekla svůj příběh.

„Vůdce?“ zopakoval Benedikt. „To není možné! Teď tady byl?“

Čeledín zakroutil výstražně hlavou. Benedikt to pochopil a podíval se na mě.

„Viděla jsi Vůdce jednou v kostele. To byl on, kdo se ve věži skrýval s Edwardem. Byl před chvíli tady?“

Nevěřícné jsem na ně koukala. „To byl Vůdce?“

„Jistě.“

„Ale já myslela… Tak kdo je ten, který tu právě byl? Ten muž, co jsem ho namalovala jako ďábla. Ten, co se vždycky objeví, když ho potřebuji?“

„Vím, o kom mluvíš. Potkal jsem ho na hlavní cestě.“

Benedikt se zhluboka nadechl a vyměnil si pohled s čeledínem. Pak se zeptal:

„Chceš znát pravdu, Bello?“

„Nevím,“ odpověděla jsem.

„Opravdu chceš znát jméno svého děsivého ochránce?“

„Ano! Proboha. Ano!“

7. kapitola ◊ 9. kapitola

Kdo si myslíte, že je ten děsivý ochránce?? Své odpovědi můžete psát do komentářů.

Určitě víte, kdo to je.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 8. kapitola: