Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 13. kapitola

23.08.2011 (13:30) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1619×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jacob:

„Pamatuješ si na ta písmena R a M na prádle, ve kterém jsi našla Chrise zabaleného?“ zeptal jsem se.

„Jak bych na ně mohla zapomenout.“

„Víš, že jsi našla chlapce nedaleko městské brány a také, že byl na látce znak šlechtické koruny. Vyslal jsem muže – byl to ten vozka – aby se pokusil najít matku dítěte. Myslím, že se mu to podařilo. Jenom jsem ti to nestihl říct.“

„Víš, jak moc jsem přemýšlela o Chrisově původu! Takže, co ten tvůj chlap zjistil?“

„Existuje nějaký baron Meiden, který má palác docela blízko městských bran. Ten má dceru Rosalii. Podle mě je jeho matka, je jí dost podobný a taky to vysvětluje její chování.“

„Takže, teď se z naší neznámé stala žena z masa a kostí. Rosalie Meiden. Je to tak nějak smutné, konečně vědět, komu náš chlapeček patří. Budeme ji ho muset vrátit. Ví vůbec o tom, že ho mám?“ zeptala se mě Bella.

„No to nevím, za tebou nechodí a mezi nás ostatní taky ne. Budeš muset za ní jít ty sama.“

Všiml jsem si jak je hodně zamyšlená. „Prober se, Bello. Touláš se nám v myšlenkách, někde hodně daleko.“

„Bello,“ zašeptal jsem, „každý den prožívám v mukách. A každá noc je ještě dvakrát horší.“

„Pro mě také,“ zamumlala a podívala se mi do tváře.

„A dnes, když jsem viděl to mladé štěně na břehu řeky… Myslel jsem, že vyletím z kůže.“

Všiml jsem si jejího úsměvu na tváři. A cítil jsem, jak se chvěje, když zjistila, že ji dlouho držím v náručí. Třásly se jí ruce, když se dotkla mé tváře. Já se rychle nadechl, a přitáhl si Bellu ještě blíž k sobě. Skláněl jsem se k ní níž a níž, až se naše tváře o sebe třely. Když jsem se rty dotkl hebké kůže na jejím krku, v očekávání zaklonila hlavu. Cítil jsem, jak ji můj horký dech vzrušuje, zatímco jsem ústy opisoval křivky jejího krku. Pomalu jsem se pohyboval rty po její tváři a něžně ji líbal na tvář… na čelo… na oči… na druhou tvář… a pak… na ústa. Nejdřív byl můj polibek něžný a citlivý, ale během pár vteřin se změnil ve vášnivý a pohlcující.

Bella:

Divoce se mi rozbušilo srdce a mé tělo reagovalo na uvolnění potlačovaných emocí. Líbal mě znovu a znovu, nemohl se nabažit mojí touhy, po které dychtil, točila se mi z toho hlava, byla jsem jak posedlá – a přesto tak plná lásky, že každý další polibek jsem vítala s návalem rozkoše, svět se semnou točil a kolébal. Najednou jsem si všimla, že mu do ramenou zatínám prsty jako drápy a že pomalu pohybuji tělem proti jeho, takže nemůže pochybovat o mých citech k němu. Ztěžka jsem oddechovala, zatímco on uvolnil své sevření a pohlédl mi do tváře, kde mohl vidět šťastný úsměv, který si pohrával s mými rty. Jeho pohled byl nepřítomný, jako by si nebyl jistý, kde zrovna je.

„Co s námi bude, Bello?“ zašeptal. „Neměl bych žít! Bylo by lepší, kdybych byl mrtvý!“

„Né!“ zanaříkala jsem. „Nemohla bych bez tebe existovat! Ale pro tebe nejsem nic. Pojď!... Pojď semnou. Zavřeme spodní část dveří a budeme stát každý z jedné strany… ty venku a já budu uvnitř. A pak si můžeme promluvit. Ale prosím, nesmíš odejít.“

Mluvila jsem a drmolila dál a dál v naději, že ho tam udržím. Neochotně se podvolil mému bláznivému nápadu a určitě se cítil hloupě, když stál zvenku u dveří do stáje, ale určitě chápal, proč jsem to navrhla.

„Potřebujeme jeden druhého v tolika různých směrech, Jacobe. Každý den, každou minutu. Můžeme spolu mluvit a řešit společně naše problémy. Sdílet štěstí i starosti…“

„Já vím,“ přerušil mě. „Jsme stvořeni jeden pro druhého. Jsme jako strom rozetnutý napůl pokud se půlky nesvážou k sobě, aby se zahojily, strom zemře.“

Nedočkavě jsem na něj hleděla a čekala, že řekne ještě něco, ale neudělal to, tak jsem to vyslovila za něj.

„Tak proč to nezkusíme? Copak musíme mít děti?“

Když se na mě podíval, jeho lesklé vlčí zuby zářily v jeho vřelém úsměvu: „Myslím, že jsme oba horkokrevní. Nemyslíš, že bychom se asi neudrželi?“

„Ano,“ připustila jsem.

„Ty mi dáváš průchod mým pocitům. Ale teď musím jít.“

Zoufale jsem ho chtěla zastavit.

„Často jsem uvažovala o té noci, kdy jsme se poznali. Měl jsi s sebou mnoho mužů – vojáků, kteří tě poslouchali. Kdo to byli?“

„Příbuzní,“ usmál se. „Carlisle nás všechny poslal, abychom našli Edwarda, víš. Slyšeli jsme, že ho zajali, a jeho otec myslel, že s sebou potřebuji víc mužů, abychom ho osvobodili. Všichni se sem vrátili krátce nato. Teď sbohem, Bello, a dávej na sebe pozor!“

Odešel a já už nevěděla, čím bych ho přiměla zůstat. Ale od té doby nás začal navštěvovat častěji. Chodil k nám každý den, aby se ujistil, že je vše v pořádku a že mě neobtěžuje žádný mladík.

Zima se začala chýlit ke konci a já jsem byla za to velice ráda. Díky pomoci  Emily a Jacoba jsme zimu přečkali bez úhony. Když začala obleva, řeky a potoky opustili své břehy a udusaný sníh začal řídnout a pomalu odtávat. Pole ledových ker, na jezeře se prolomilo a řeka se hnala do ledovce takovým proudem, že tunel naplnila skoro po okraj. Stěny naší chalupy voněly sluncem prohřátou pryskyřicí. Katie měla brzy snědou tvář, protože si pořád hrála venku, nejčastěji v potůčcích z roztátého sněhu na dvoře. Jaro přišlo dřív a nečekaně.

Jednoho dne jsem měla návštěvu – Edwarda. Moc nadšená z jeho příchodu jsem nebyla, protože jsem v chaloupce byla sama s Chrisem a Katie běhala venku s Emily. Edward, ten záludný mladý ničema, se mi stále trochu líbil, kvůli své hezké tváři a přirozenému šarmu, stejně jako by se líbil téměř každé ženě. Přesto jsem ho nikdy nedokázala mít ráda – považovala jsem ho za nezodpovědného, bezohledného mladíka, který využíval všechny kolem sebe. Ale nemohla jsem přestat obdivovat, jak vypadá – ten zářivý úsměv a oči, které dívce říkaly, že ona je ta, která pro něj znamená něco zvláštního. Vůbec jsem netušila, že je to nebezpečný návštěvník. Kdybych znala skutečný důvod jeho návštěvy, měla bych se na pozoru.

Edward:

Seděl jsem se svými přáteli u stolu a popíjeli jsme pivo a krev. A při tom jsme se bavili o Belle. Všiml jsem si, že Embry nebyl první, kdo si na ni pomyslel, a ačkoliv ostatní nebyli tak smělí, pár dalších ji tajně sledovalo. Došli jsme k závěru, že ona je jediná dívka, se kterou se nikam nedostaneme. Ale já tohle konstatování vzal jako výzvu.

„Jednou jsem ji mohl mít. Ale urazil jsem ji. Vzal jsem jí nějaké cennosti – místo, abych si vzal její panenství. Ale já ji budu mít, kdykoli se mi zachce.“

Nikdo mi nevěřil, tak jsem dodal:

„Zítra bude moje.“

Druhý den ráno jsem za ní tedy šel. Kluci šli semnou, ale pak se oddělili a šli do lesa, aby mohli sledovat, co se bude dít. Když jsem došel k chaloupce, zaklepal jsem a čekal, až mi Bella otevře. Pozvala mě dovnitř. Byl jsem tak daleko, když v tom jsem venku uslyšel hihňání. Musela to slyšet i Bella, jelikož její chování se rychle změnilo, a požádala mě, abych odešel. Šibalsky jsem se na ni ušklíbl, a když přešla ke dveřím, aby mi je otevřela, vyskočil jsem. Nesnesl bych, kdyby ostatní viděli, že mě vyhodila. Pamatoval jsem si, jak se bránila Embrymu a tak jsem ji popadl za ruce a pevně ji držel. Chtěl jsem využít svůj šarm a svést ji pomalu, protože jsem pohrdal násilím, pokud se jednalo o ženy. Bella byla silnější, než jsem čekal, byla rozzuřená. Zakousla se mi do ruky, ale já se nehodlal vzdát. Takhle spíš ublížila víc sobě, než mě. Stlačil jsem ji dolů na podlahu. Pak se strhla bitva, a když jsem cítil, že vyhraju, začal jsem se připravovat na závěrečný útok. V tu chvíli Bella znehybněla, zhluboka se nadechla, a když chtěla vykřiknout, položil jsem jí ruku na ústa, abych ji umlčel. Ale byla to chyba, jednou svou rukou, kterou měla volnou a držela v ní nějaký předmět, mě vší silou udeřila do hlavy, až jsem si myslel, že mi praskla. V tu chvíli jsem se z ní skulil s příšerně bolestivým výkřikem a v té chvíli vstoupil do dveří Jacob.

Jacob:

Zrovna jsem šel za Bellou, když jsem slyšel chichotání kluků. Když mě spatřili, rozprchli se. Chtěl jsem se za nimi pustit, ale uslyšel jsem Edwardův bolestný výkřik následovaný pláčem Chrise, který se asi vzbudil. Vrazil jsem tedy do dveří a v mžiku jsem pochopil, co se děje. Natáhl jsem ruku a vytáhl Edwarda za límec na nohy, tak prudce, že jsem ho skoro uškrtil, i když to by nešlo, když on už je mrtvý. Bella byla celá roztřesená a se slzami na krajíčku se postavila. Oprášila si ze sukně špínu a uhladila si vlasy. Můj hněv byl děsivý. Edward byl z něj také vyděšený.

„Prosím, nezabíjej mě, Jacobe! Byla to jenom legrace… já jen…“

„Co bys radši,“ zvolal jsem vzteky. „Mám tě zbít, nebo zabít?“

„Zbij mě, zbij mě! Proboha, zbij mě, jestli musíš – ale nikdy jsem nechtěl udělat něco, co by…“

„Tak si zapni kamaše a kalhoty,“ zasyčel jsem.

Edward udělal rychle, co jsem mu nakázal, a pak když jsem ho znovu chytil, začal zase ječet strachy.

„Ne, ne, nebij mě. Prosím, nedělej to. Ona za to nestojí. Je to jenom…“

Tato slova mě ještě více rozzuřila, až jsem se proměnil ve vlka a samou zuřivostí jsem se chtěl do něj zakousnout a urvat mu všechny končetiny. Skočil jsem na něj a už se chystal zakousnout, ale najednou jsem ucítil na zádech Bellinu ruku a uslyšel její hlas, který mě prosil, abych měl s Edwardem slitování. Tak jsem se uklidnil a proměnil se zpět. Ale nemohl jsem si odpustit aspoň pořádný úder do Edwardova obličeje. Vrazil jsem mu takovou ránu, až z ní spadl na zem. Edward se rychle oklepal, postavil a utekl.

„Zranil tě, Bello? Udělal… ti něco?“ zeptal jsem se.

Opírala se ke mně zády o kredenc a celé tělo se jí třáslo.

„Ne! Ne, neměl čas. Děkuji. Jsem tak ráda, že jsi přišel! Vždycky přijdeš zrovna ve chvíli, kdy tě nejvíc potřebuji.“

„Byl jsem takový nesvůj, tak jsem dnes vyrazil z domu dřív. Neplač, maličká, už je to pryč.“

„Já nepláču,“ zavzlykala. „Ne opravdu. Jenom se mi nelíbilo, jak jsi… ho chtěl zabít. Vím, že si to zasloužil, ale nechci se koukat, jak někoho zabíjíš.“ Zavřel jsem oči.

„Na tenhle okamžik jsem dlouho čekal, Bello. Nejenom já, ale myslím, že všichni v údolí. Dříve, či později někdo musel zastavit to jeho bezohledné, namyšlené chování. Je mi líto, že jsem to musel být já, ale přestal jsem se ovládat. Odpusť mi, Bello, nechtěl jsem, abys něco takového viděla.“ Udělal jsem k ní krok.

„Já vím,“ zamumlala. „Chris mě potřebuje,“ dodala. Chvíli jsem tam stál mlčky a sledoval ji, jak utěšuje Chrise. Pak jsem pookřál a promluvil:

„Dovol mi, abych ti pomohl s domácími prácemi. Nanosím vodu a dříví.“

„To by bylo dobré. Musím Chrise přebalit.“

Vzal jsem tedy vědro a šel ven. Když se o chvilku později vrátila Emily s Katie, vše bylo jako dřív. Nikdy sem jí neřekl o tom nepříjemném střetu s Edwardem.

12. kapitola ◊ 14. kapitola

V příští kapitole se Bella odhodlá k velkému činu. Její život se opět změní. Také se podíváme na pohled a reakce důležité osoby.

Můžete si tipnout o kterou osobu se bude jednat.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 13. kapitola: