Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 12. kapitola

16.08.2011 (08:30) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1688×

Bella:

Shromáždění k modlitbě se konalo u Edwardova otce v domě Cullenů. Já tam šla s Emily, nervózní a s úzkostí, ale taky s radostí. Jacob totiž přišel, aby se postaral o děti, a jeho letmý, skoro nezpozorovaný úsměv mi stačil na to, abych z něj vyžila celý týden.

Vstoupily jsme do skvostného domu. Byl skoro tak velký jako ten Benediktův a nabízel všechno, co mohl člověk na tomhle odloučeném místě chtít. Šly jsme do velké haly, kde byli všichni obyvatelé tohoto údolí. Emily mě uvedla na místo a začala bohoslužba. Nemohla jsem se soustředit, ať jsem se snažila sebevíc. Věděla jsem, že bych měla naslouchat slovu božímu, ale dívala jsem se okolo sebe po všech lidech. Vypadali tak přátelsky. Také jsem si všimla jedné smutné ženy. Byla to Rosalie. Také jsem nemohla přehlédnout mladé hochy, kteří ze mě nespouštěli oči. Když bohoslužba skončila, tak jsme s Emily šly zpátky k domovu. Mlčky jsme kráčely, než mě přemohla zvědavost a zeptala se:

„Všimla jsem si smutné ženy. Myslím, že se jmenuje Rosalie. Co se jí stalo?“

„Ach, ano!“ vyhrkla Emily. „Rosalie. Přivedl ji mezi nás Emmett. Našel ji v lese umírat. Pomohl jí, ale dívka si nic nepamatuje. Je stále jen smutná a smutná.“

„Jakto, že si nic nepamatuje?“ chtěla jsem vědět.

„To se stává, když… No, myslím, že by ti to měl vysvětlit Jacob.“ Podívala jsem se na ni s pochopením, že už se jí nebudu víc vyptávat.

Jacob na nás čekal u dveří. Podíval se mi do očí, jakoby na tento okamžik čekal celý den, a zdálo se, že ho ten pohled uklidnil.

„Tak jaké to bylo? Vypadáš ustaraně,“ oslovil mě.

„Jak to šlo s dětmi?“ přerušila ho Emily.

„Katie má tolik energie. Úplně mě utahala,“ řekl s úsměvem. „A Chris měl svůj koncert jako obvykle. Teď právě spí – konečně. Bello, nevím, jak jsi to všechno mohla zvládat. Proč jsi nepožádala o pomoc už dřív?“

„Styděla bych se sama za sebe,“ odpověděla jsem. „Pomysli na všechny ty matky s tuctem nebo i více dětmi – a které navíc žijí ve velké chudobě! O mě je dobře postaráno. Neměla bych se umět postarat o dvě děti?“

Jacob se zasmál. „Řekl bych, že jenom Katie vydá za pět malých křiklounů.“

Cítila jsem z Jacoba nervozitu. Byl takový nemotorný, takového jsem ho ještě nikdy neviděla. Emily to asi také vycítila a vzala Katie s sebou, aby došly pro nějaké jídlo a my mohli zůstat sami. Stáli jsme čelem k sobě a ani jeden nevěděl, co říct.

Prolomila jsem to ticho.

„Pověz mi, co se děje, Jacobe. Řekni mi vše o sobě, Edwardovi a o dívce jménem Rosalie.“

Nejdřív neodpověděl, ale pak ze sebe pomalu vysoukal: „Opravdu chceš slyše vše o mně a nás Prokletých?“

„Ano, chci,“ zašeptala jsem.

„Dobře. Už jsi slyšela o mém předkovi, Ephraimu Blackovi, že? Jak odvedl své příbuzné spolu s dalšími rodinami do Pustých hor? Tohle všechno se stalo ve 13. století a nevím jistě, co přesně můj neblaze proslulý předek tehdy udělal. Ale říká se, že uzavřel smlouvu s ďáblem, aby dokázal přežít v drsných podmínkách hor. Říká se, že měl zvláštní, odměřený, aristokratický vzhled, černé vlasy a nezvyklé oči. Také se vypráví, že vykonal nepopsatelné skutky, aby potěšil samostatného knížete pekel – a ten mu na oplátku daroval vlčí kůži, díky které se mohl měnit ve vlka. Tuto schopnost také daroval jeho potomkům, ale ti už se s tímto darem rodí. Nemusí mít žádnou vlčí kůži. Když lidé mého druhu dosáhnou věku 15 let, dokážou se měnit ve vlky sami. Ale neboj se, nejsme krvelačné obludy, snažíme se udržovat rovnováhu. Sice jsme vlkodlaci, ale vám lidem pomáháme. Chráníme vás před druhým rodem. Před rodem studených. Do tohoto rodu patří Cullenovi. My jim říkáme studení, ale vy lidé takovým říkáte upíři. Ale těch se taky nemusíš bát. Oni jsou jiní. Neživí se krví lidí ale zvířat. Cullenovi sem přišli později než můj předek. Byli také vyhnáni. Kvůli svojí kráse a také kvůli tomu, že nestárli. Víš, Bello, upíři nestárnou. Cullenovi se toulali dlouho, než našli naše údolí. A naši předkové je přijali mezi sebe, věděli, že je potkal stejný osud jako nás. A uzavřeli s nimi dohodu, že se budou od lidí držet dál a my jim v tom budeme pomáhat. Ještě ses mě ptala na Rosalii. Ta se k nám dostala nedávno. Emmett ji našel v lese skoro mrtvou. Tak se mu líbila, že ji proměnil a učinil z ní jednu z nich. Myslel si, že jí tím pomůže, ale ta dívka se trápí. Na nic si sice nevzpomíná, ale pořád je smutná a říká, že si nezaslouží věčný život za to, co provedla. Ale co udělala, to nikdo neví. No a myslím, že to je vše, co bych ti o nás řekl. Co si teď o nás myslíš, Bello?“

Nevěřícně jsem na něj zírala, nevěděla jsem, co mu na to říct.

„Ještě je tu něco, co bych ti chtěl říct, Bello. Mám tě rád, Bello, ale nemůžu tě milovat, nesmím. Nejsem moc šťastný z toho, co ze mě je, a nechci dál rozsévat naše prokletí. Ale nemůžu si pomoci. Miluji tě.“

„Já k tobě cítím to stejné, Jacobe.“ Pak položil svou ruku na tu mou a hladil ji. Seděli jsme tam tak spolu mlčky a cítili jsme, jak přítomnost toho druhého nám přináší pocit sounáležitosti. Z našeho rozpoložení nás vytrhl zvuk Katiina radostného hlasu. Jacob se tedy postavil a pomohl mi na nohy. Viděla jsem jeho tvář s rozjasněným úsměvem. Šli jsme spolu ke dveřím ostatním naproti.

Druhý den ráno přišla Emily vyzvednout děti. Dohodly jsme se, že u ní na pár dní zůstanou, abych mohla nabrat nové síly. Přišly nejhorší zimní měsíce, které se sebou přinesly ledové větry skučící kolem domů, kluzké cestičky na dvorku a závěje naváté těsně ke dveřím, takže jsme skoro každé ráno nemohli otevřít dveře. Nabrala jsem nové síly a vzala jsem si děti zpátky k sobě a život v chaloupce začal plynout ve větší pohodě. Kvůli zimě jsme i kolikrát nemohli vyjít ven několik dní v kuse. Celé dny jsme byli zavřeni v domku a já, abych se zabavila, jsem upředla nějakou přízi, zasedla ke stavu a tkala. To mi dodávalo sílu poprat se s těmi nudnějšími prácemi v chalupě. Zanedlouho se všichni doslechli o mém nadání vyrábět krásné látky a dost často mě chodili navštěvovat. Nikdy jsem nevěděla, jak se k nim chovat. Když přišel kterýkoliv Jacobův kamarád, vždy snědl všechno jídlo, co jsme měli, ale na oplátku nám zase naštípal dříví a nanosil jej do chaloupky. Naopak, když přišel kterýkoliv z Cullenů nikdy nic nejedl, jen si hrál s dětmi. Děti si nejvíce oblíbily Emmetta. Ten vždy s nimi řádil, jakoby byl taky dítě. Vždy po něm zůstala v chaloupce velká spoušť. Musela jsem to po něm dlouho uklízet. S Jacobem jsem se vídala zřídka. Navštívil nás, jen když to bylo opravdu nezbytné, aby udělal nějakou těžkou práci, kterou jsem já sama nezvládala.

Jacob:

Nemohl jsem přestat myslet na Bellu. Tak mě okouzlila, učarovala. Dokonce se mi o ní zdávalo i ve snech. Ale nemohl jsem s ní trávit mnoho času. Cítil jsem, že bych jí podlehl, to nesmím, nechci, aby se šířilo naše, mé prokletí.

Nemohl jsem to vydržet se svými pocity, musel jsem si s někým o nich promluvit, tak jsem šel za Carlislem. Požádal jsem ho, aby šel se mnou na lov ryb, abych si s ním mohl promluvit o samotě. Když jsme došli k jezeru, museli jsme nejdřív vysekat do ledu díru. Jedině Carlisle mi rozuměl, vnímal moje pocity k Belle.

„Tak co budeš dělat s Bellou?“ zeptal se mě.

„Jak to myslíš?“ zaskočil mě touto otázkou.

„Nevšiml sis, jak tu rozptyluje mladé hochy? Koukají po ní – a perou se mezi sebou o ni.“

„To jsem nevěděl.“

„Neboj se. Zatím se neopováží mezi vás plést, ale jednou se něco stane. Musíš si ji vzít – a rychle! Děvče, které žije úplně samo, no, to je příliš velké pokušení pro každého mladého muže.“

Sevřel se mi z toho žaludek.

„Já nevím… Nemůžu si ji prostě vzít proti její vůli!“

„Ale jistě, že můžeš, jsi chlap! A navíc všiml jsem si, že když tě vidí, tak se jí rychle rozbuší srdce. Určitě by si tě vzala ráda. Musíš si s ní promluvit. Je to moc hezká žena a taky je velmi schopná. A mám dojem, že se o ni zajímá i Edward, takové nevěstě bych neřekl ne.“

„Přinese do manželství dvě děti,“ dodal jsem.

„Ty a Emily se postaráte o dívku. Patří k vám. Myslím, že je to dítě tvojí sestry. A ten malý hoch se může hodit, navíc se mi zdá, že se někomu podobá, myslím si, že patří Rosalii, ale nevím to jistě. Promluv si s ní a zjisti, co cítí! A pamatuj: Edward není zrovna špatná partie!“

Po tomhle rozhovoru jsem ztratil chuť na rybaření a vrátil jsem se domů. O tomhle rozhovoru nesmím Belle nic říct. Ale další den jsem toho litoval. Začaly se dít věci, o kterých Carlisle mluvil. Zrovna jsem se vracel z neúspěšného lovu na úbočí hory, kde jsem se snažil polapit tetřeva. Věděl jsem, že Edward je taky na lovu, a když jsem došel k úzké, hluboké řece nedaleko Belliny chalupy, zahlédl jsem ho. Stál na skalní římse nad valící se vodou a něco sledoval. Zamířil jsem k němu. Když mě Edward uviděl, zamával na mě a drze se přitom usmíval.

„Podívej se támhle,“ vybídl mě.

Pohlédl jsem dolů, kde Bella v ledově studené vodě zřejmě máchala prádlo. Na protějším břehu se před námi rozprostřel nepříjemný výjev. Rozprostřela prádlo na balvany, za kterými se plížil Embry, aby se na Bellu zezadu vrhl. Jeho úmysly mi byly zřejmé, tak jsem varovně vykřikl, ale můj hlas zanikl ve hřmotu vody. A Edward jen stál a smál se! Rozhlížel jsem se po nějakém kameni, který bych mohl hodit, když mě Edward s obdivným pohledem zatáhl za paži a ukázal směrem k Belle. V okamžiku, kdy Embry Bellu napadl, se otočila a udělala něco tak úžasného a mrštného, že jsme ani jeden nevěřili svým očím. Bella rychle popadla mladíka za vlasy a přitáhla ho sobě tak, že zvedl ruce, aby se vysvobodil. V tu chvíli mu dala druhou pěstí pořádnou ránu do brady a vystřelila kolenem nahoru a kopla ho do nejcitlivějšího místa na těle. Chlapec padl na zem, zůstal tam ležet a svíjel se bolestí. Bella rychle posbírala prádlo a utekla od řeky k chalupě. Já a Edward jsme na sebe pořád koukali.

„Bůh s námi,“ zalapal po dechu Edward. „Nemyslím, že to na ni někdy zkusím!“

„Říkala, že se naučila, jak se ubránit,“ řekl jsem, když jsme šli dál dolů, abychom přešli řeku.

„Půjdu se podívat, jak jí je,“ zamumlal jsem.

Našel jsem Bellu venku, jak věší prádlo. Už z dálky jsem si všiml, že je stále rozrušená. Spěchal jsem k ní.

„Viděl jsem všechno, co se stalo.“ Upustila prádlo do sněhu a utíkala ke mně a vrhla se mi do náruče.

„Ach, Jacobe, Jacobe! Proč tady nemůžeš být pořád?“ zašeptala roztřeseně. „Bez tebe jsem tak bezmocná. Tak nechráněná.“

„Ne proti tomu, co jsem právě viděl,“ odpověděl jsem. „Kde jsou děti?“ zamumlal jsem.

„S Emily! Nechtěla jsem je brát k vodě.“

„Bello, už pár dní jsem ti chtěl říct něco o Chrisovi, ale kdykoliv se potkáme, máme jiné starosti.“

11. kapitola ◊ 13. kapitola

Příště se Belle stane něco, co někdo naznačoval. A jak si s tím ona sama poradí? Na to si budete muset počkat v další kapitolce. A jelikož odjíždím na pár dní pryč, další dílek bude o něco později.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 12. kapitola: