Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 10. kapitola

11.08.2011 (16:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1893×

Bella:

Poté Jacob seskočil z koně a šel nám naproti, když všichni vyběhli z domu.

„Co se to tady děje?“ zeptal se.

„Vycítil jsi něco?“ chtěla jsem vědět. Jen se na mě usmál a pravil:

„Je to mnohem prostší. Chtěl jsem jet z hřebene na jih, ale zastavil jsem se a uvažoval, zda bych se neměl jet podívat za tebou. Ale nemohl jsem se rozhodnout a pak jsem uviděl všechen ten zmatek na dvoře a dostal jsem strach.“

Benedikt mu vše pověděl. Jacob z toho celý zbledl. Pak Benediktovi pověděl:

„Dole v údolí dál na jih na mě čeká povoz, kéž bychom se tam dostali. Ale Bella, já a dvě děti – a to nemluvím o jejich věcech – budou na mého koně příliš.“

„Ta semetrika si vzala náš jediný dobrý kočár a na sáně není dost sněhu,“ uvažoval Benedikt. „Můžete si vzít tu druhou kobylu. Nechte ji na statku dole u mostu. Čeledín ji pak přivede domů.“

„Výborně,“ radoval se Jacob.

„Ale co bude s vámi všemi, Benedikte?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„Nezatknou vás za to, že ne?“

„Ne! Jistě, že ne.“

„Takže, kam pojedeme?“ Benedikt s Jacobem se po sobě podívali a Jacob promluvil: „Je jenom jeden způsob, jak Bellu zachránit.“

„Ano, souhlasím,“ přikývl Benedikt. „A už si tu netroufám mít ani děti, i když nám to všem zlomí srdce, že odcházejí. Nikdo neví, co by ta zlá husa Berta a její syn zase mohli provést. Musím předat děti do tvé péče, Jacobe.“ Jacob přikývl a naložili jsme oba koně našimi věcmi. Dokonce i tu skleněnou mozaiku, sice koně nesli těžší náklad než obvykle, ale nesli to všechno. Pak jsme se rychle rozloučili. Já všem za všechno poděkovala a objala je. Jacob nasedl na koně a do náručí si vzal malého Chrise. Já jela na druhém koni s Katie. Museli jsme jet co nejrychleji, protože vojáci nás budou určitě pronásledovat.

Když jsme vyjeli na hlavní cestu, podívali jsme se k severu, ale žádné vojáky jsme neviděli. Vyjeli jsme tedy na jih. Krajina směrem na jih byla klidná.

„Musíme jet rychle. Vojáci jezdí rychle, když se k něčemu odhodlají. Potřebujeme aspoň hodinu náskok,“ popoháněl nás Jacob.

Já dělala, co jsem mohla, ale stará kobyla už rychleji jet nedokázala. Už jsme byli hodně daleko od farnosti a byli jsme zrovna v lese, když jsme zpomalili tempo, aby si koně odpočinuli. Bylo teprve dopoledne, když mi Jacob řekl, že před sebou máme dlouhou cestu a v cíli musíme být před soumrakem.

„V horách jsou všemožná zvířata. Ve tmě se jim nedokážeme ubránit,“ řekl Jacob.

Začala jsem tušit, kam asi jedeme.

„Je pro nás opravdu tak nebezpečné zůstat tady dole v údolí?“ zeptala jsem se.

„Teď ano,“ odpověděl. „Tvoje styky se mnou tě postavily mimo zákon.“

Znovu jsme pobídli koně do rychlejšího tempa, když jsme vyjížděli z lesa. Pod námi se rozprostírala otevřená krajina se statky a my mířili směrem k podhůří Pustých hor. Kousek dál Jacob zahnul z hlavní cesty na venkovskou pěšinu a já ho následovala. Uháněli jsme po té cestě tak dlouho, dokud jsme nevjeli do malého dvorku, který vypadal opuštěně. Pak nás najednou přišel přivítat nějaký muž. Chvíli jsem se na něj udiveně dívala, než jsem si vzpomněla, že je to ten stejný muž, který nás vezl na Benediktův statek.

„Jedou s námi… nahoru do…?“ zeptal se muž.

„Jedou. Tady dole je čeká jenom smrt. Nebo aspoň Bellu určitě.“

„Dobrá, můžeme vyjet. Vše je připraveno.“

Pak mu Jacob řekl o vojácích, kteří nám budou určitě brzy v patách. Muž přikývl: „Mám dobře odpočaté koně.“

„Já ještě musím zůstat,“ dodal Jacob. „Musím nechat kobylu u mostu, jak jsem slíbil, ale také jsem přísahal, že s sebou zpátky přivezu Edwarda. Vím, že je v údolí kousek odsud a tentokrát se mnou přijede. Takže vy hned vyjeďte – já vás později doženu.“

„Prosím, prosím, pojeď s námi,“ žadonila jsem. „Nezůstávej tu, pojeď s námi hned.“

„Brzy vás dohoním. Teď jeďte. Honem!“ Rychle jsme naložili naše věci na vůz a vyrazili jsme po skryté lesní cestě.

„Často velmi riskuje,“ postěžoval si muž. „O Jacoba se nebojte,“ pověděl mi ještě. „Dokáže se o sebe postarat. Vždy má to, co chce.“

Koně jeli po strmé cestě, která se klikatila a zahýbala. Cesta měla prudký sráz, ale my stoupali. Když jsem se po chvíli podívala dolů přes údolí, řeka a domy byly malé jako dětské domečky. Dívala jsem se tak dlouho, dokud mi nezmizely z dohledu. Krajina, kterou jsme projížděli, byla divoká a děsivá. Putovali jsme mezi strmými, černými skalami, jeli jsme podél řeky. Čím výš jsme stoupali nahoru, tím víc sněhu zde bylo. Vozka musel zastavit vůz a nasadit sanice. Sníh byl moc hluboký a kola se do něj propadávala. Když vozka nasazoval sanice, já si všimla koně a vykřikla jsem:

„Kůň!“ Vozka se ohlédl a oddechl si. „To je v pořádku, to je Jacob s Edwardem.“

A měl pravdu, po chvíli se za jezdcem objevil i druhý. Srdce se mi rozbušilo radostí, když jsem viděla, že je to Jacob. Přijel i s Edwardem. Když byl u vozu, zeptala jsem se ho: „Zahlédl jsi vojáky?“

„Ano. Jeli po hlavní cestě směrem na jih. Stále máme slušný náskok. Ale den se krátí.“ Podívala jsem se na nebe, které začalo tmavnout do té temně modré, která přechází v soumrak.

„Zdá se taky, že bude sněžit,“ promluvil Edward, když pomáhal vozkovi se sanicemi.

Nechtěla jsem se na něj ani dívat, pořád jsem cítila k němu hněv. Jacob se na mě otočil. „Poslouchej mě, Bello,“ řekl přísně. „Vím, že máš dobrý důvod být na Edwarda rozzlobená, ale dlouho spolu budeme žít v těsném kontaktu. Už tak tam vládne dost nesnášenlivosti. Nemůžeme si dovolit další. Aspoň ty můžeš ukázat, že jsi moudřejší než ti hlupáci, kteří se na sebe pořád kaboní.“

Nic jsem mu na to neřekla. Tohle bylo poprvé, co se na mě podíval od chvíle, co pro mě přijel, a hned mi vynadal.

„Rozumíš?“ zeptal se výhružně.

„Ano, rozumím. Potlačím svůj hněv, ale nechtěj po mně, abych ho milovala.“

„Tak to je něco, co bych po tobě opravdu nikdy nechtěl.“

Edward ke mně přišel a bez lítosti a s jiskrou v oku pověděl: „Bello, odpusť mi, prosím. Víš, nutně jsme potřebovali peníze pro naše hnutí.“

„Tos trošku přikrášlil,“ zamumlal Jacob.

„Jistě, měl jsem místo toho ukrást tvou nevinnost,“ dobral si mě a nevšiml si Jacobovy poznámky. „Pravděpodobně tě zklamalo, že jsem…“

Jacob ho chytil za límec a přitáhl si Edwardovu tvář těsně ke svojí a zasyčel: „Chceš to dělat ještě horší?“

„Ne! Ne!“ pípnul Edward.

Natáhl ke mně ruku na usmířenou. Já nejdříve váhala, ale nakonec jsem mu ji podala.

„Můžeme jet,“ řekl vozka.

Já seděla ve voze a Jacob s Edwardem jeli vedle vozu, ale každý z jiné strany. Postupovali jsme pomalu. Někde byly závěje tak hluboké, že jsme je museli objet a jindy pomáhali tahat i Jacob s Edwardem za oje. Museli jsme dokonce zapřáhnout všechny čtyři koně, abychom jeli snáz. Projeli jsme přes pláň k dalším vrcholkům hor. O kousek dál jsme dojeli k ledovci, přes který se nedalo přejet. Museli jsme dolů ze strmého svahu k břehu řeky, podél které jsme vjeli do úzkého údolí. Dorazili jsme k tajné horské cestě, která vedla do domova Prokletých. Muži sundali sanice a vypřáhli dva koně, kteří byli navíc. Vjeli jsme do jeskyně, kde nebyla tma, jelikož led dodával jeskyni a chodbám nezvyklý, zelenomodrý nádech. Cesta jeskyní netrvala dlouho. Když jsme z ní vyjeli, naskytl se mi pohled na náš nový domov. Byla jsem jím ohromena, protože jsme vjeli do oválného údolí, obklopeného horami. Uprostřed bylo jezero a na jižních svazích stály domy uvelebené mezi řídkými březovými háji. Všimla jsem si, že tady nahoře je málo sněhu – slunce tu asi svítí a hřeje velmi silně a hory chrání údolí.

„Jacobe, to je tak překrásné. Tohle je celá tvoje vesnice?“ zeptala jsem se užasle.

„Ano, žijí tu všichni mého a Edwardova druhu. Ale jsou tu i jiní. Je tu také pár uprchlíků, jako jsi ty. Na útěku před křivdami úřadu.“

„Všichni tvého a Edwardova druhu? Co to říkáš?“ zeptala jsem se s údivem.

„Bello, vysvětlím ti to, ale nejdřív ti představím pár důležitých lidí a pak tě ubytuji. A pokud nebudeš moc unavená, tak ti vše vysvětlím,“ podíval se na mě s úsměvem Jacob.

Všimla jsem si různých domů, ale nemohla jsem nikde najít kostel, tak jsem se musela zeptat: „Není tu kostel?“

„Ne, držíme nedělní modlitby v našich domovech. Náčelník je naším kazatelem, zatím.“

Sestupovali jsme dolů k vesnici. Po chvíli jsme dorazili na začátek vesnice, kde stály domky. Projížděli jsme kolem nich mlčky. Jeli jsme do středu vesnice.

„Tohle je něco jako náš kostel, Bello. Tady se shromažďujeme, když musíme projednat něco důležitého,“ pověděl.

„Vylez z vozu,“ řekl. Pak šel ke zvonici a párkrát s ní zazvonil.

„Pojď, dovnitř do budovy. Tam bude větší teplo a také tam na všechny počkáme.“ Usmál se na mě.

S rozpaky jsem slezla z vozu a s dětmi mi pomáhal vozka. Šla jsem tedy k hlavní a v tomto dvoře do jediné budovy.

9. kapitola ◊ 11. kapitola

Pomalu se blížíme do závěru, jsme ve dvou třetinách příběhu. Doufám, že nejste zklamaní.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 10. kapitola: