Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje pro oba? 5. díl

16.09.2010 (21:15) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2163×

5. kapitola

Edward

Přemohl jsem svou hrdost.

Stojím před dveřmi Bellina bytu a čekám, až vypne sprchu, abych zaklepal. V ruce držím dvě kytice. Jedna je pro Bellu jako omluva a druhá pro hostitelku. Je to přece slušnost.

„Edwarde, tys přišel,“ vykřikla nadšeně, když otevřela dveře a hned se mi vrhla kolem krku. Byla jen v ručníku a nádherně voněla. Měl jsem pocit, že cítím jak mi vzrušením černají oči. Byla nádherná, ale slíbil jsem, že nebudu na ni tlačit. Políbil jsem ji a zavřel dveře. Podal jsem jí jednu z těch květin.

„Chtěl jsem ti udělat radost.“

„Udělal a opravdu velkou. Půjdu se obléct, máme nejvyšší čas vyrazit,“ řekla a vzala z pohovky připravené šaty.

„Edwarde, myslím si, že tam budou všichni. Máš ještě poslední možnost si to rozmyslet.“

„Neboj se, já to zvládnu. Budu se chovat jak se sluší a patří,“ slíbil jsem a políbil Bellu na čelo.

***

Slyšel jsem myšlenky hned několika upírů. Většinou to byly myšlenky zvědavé. Byli zvědaví, jak vypadám.

Otevřely se dveře a v nich stála usměvavá žena, která už ve tváři měla napsanou svou dobrotu.

„Pojďte dál. Už jsme se nemohli dočkat,“ pozvala nás s vřelostí.

„Ahoj, Esme. Hrozně jsi mi chyběla,“ zdravila se s ní Bella a hned se i objaly.

„Edwarde, vítej mezi námi. Doufám, že se ti bude u nás líbit. Jsem hrozně ráda, že si Bella konečně k sobě našla spřízněnou duši,“ cukrovala Esme. Dělalo se mi špatně. Nikdy jsem neslyšel upíry takhle mluvit. Prohlížel jsem si dům, protože jsem nic podobného neviděl.

„Ahoj. Já jsem Emmett a to je můj bratr Jasper. On žije s Alicí, tu jsi už poznal a za chvíli dorazí má žena Rosalie. Mysleli jsme s Jasperem, že po večeří si zaběhneme na malý lov. Co ty na to?“ zeptal se mě ten největší z nich.

Možná jsem měl trochu strach být v domě s tolika upíry, ale v myšlenkách toho Jaspera jsem vyčetl, že jsem hrozně nervózní. Copak jsem mohl mít jiný pocit, než strach, když jsem byl v pasti? Nikdy bych se sám nedokázal ubránit. Pochopil jsem, že musí vycítit emoce nebo tak něco.

„Ahoj, Edwarde. Vidím, že oblek ti padnul dokonale,“ pozdravila mě Alice na velkém schodišti. Za ní se objevila nádherná blondýna, ale myslím, že na ni sedí všechny vtipy o blondýnkách.

„Tohle je Rosalie,“ představila ji Alice.

„Moc mě těší, že jsem vás všechny poznal.“

Sedli jsme si ke stolu a vypadalo to, že budeme opravdu jíst. Před všemi byly talíře, ale jídlo se podalo jen Belle. Připadal jsem si hloupě, ale oni tohle asi dělají běžně. Měl jsem stále na jazyku otázku, kde je Carlisle, ale bál jsem se zeptat. Spíš jsem to ani nechtěl vědět.

Při večeři se všichni nenuceně bavili a Bella si pochutnávala na večeři. Uslyšel jsem blížící se auto k domu. Esme unikla myšlenka, že to je Carlisle. Po chvilce se otevřely dveře jídelny a já se díval do očí mému stvořiteli.

„Edwarde. Synu,“ vydechl tiše. Všichni čekali na mou reakci a mě napadlo jen jedno. Útok, ale věděl jsem, že nemám šanci.

„Doufal jsem, že tě zase uvidím. Jak se máš?“

„Koukám, že sis udělal další loutky, jako jsem byl já. Oni už ti neutekli?“ štiplavě jsem se zeptal, ale uslyšel jsem tiché vrčení. Otočil jsem se a Emmett i Jasper stáli v útočné pozici připraveni zaútočit.

„Bello, promiň, ale asi to nebyl nejlepší nápad. Raději půjdu,“ mluvil jsem jen k Belle. Náhle mě vyrušily něčí myšlenky. Proč se zlobím na Carlislea, když Bella bude jednou z nás? Jak jednou z nás? Ona je připravena? Už se to blíží?

Kdo to, sakra, je? Otočil jsem se po všech, ale nezjistil jsem to.

„Bello, to nemůžeš myslet vážně. Každý den lituji, že jsem tím, čím jsem a ty se chceš stát tímhle monstrem dobrovolně? Není dne, abych si nevzpomněl na Carlislea a neproklel ho.“

Už zase to vrčení. Dal jsem se k odchodu. U dveří jsem zaslechl tiché Belliny vzlyky, ale nereagoval jsem.

Běžel jsem lesem a lovil. Byl jsem zoufalý. Důvod mé existence, který jsem našel, mě chce opustit. Chce se stát zrůdou. Seděl jsem na vysokém útesu a utápěl se v beznaději. S ní jsem tu naději měl. Představoval jsem si, že budeme žít jako lidé. Jako Carlisleova rodina. Hlavě mi cvaklo. Tak proto to jsou její nejlepší přátelé, rodina.

Z lesa se vynořily myšlenky, které mě upozorňovaly na blížící se dva upíry. Ať neutočím, že jdou v míru. Po chvilce se ukázali Emmett s Jasperem.

„Edwarde, chceme ti něco vysvětlit. Jsi zoufalý, ale úplně zbytečně,“ mluvil Jasper.

„Zbytečně? Konečně jsem našel, někoho koho miluji. Dává mi důvod, proč nezabíjet a znovu mi oživila mé mrtvé srdce a teď se dozvím, že bude to co já? To je pořádný důvod k zoufalství.“

„Ona ti to neřekla, že umře?“ zeptal se mě Emmett.

„Umře?“

„Ano. Nikdo přesně neví, kolik času jí zbývá. Carlisle to odhaduje na pár měsíců. Až bude její stav natolik vážný, že jí žádné léky nezaberou, tak jí Carlisle promění. Mysleli jsme, že to víš. Ona si tě vybrala pro svůj nový život. Moc dobře ví, jak jsou upíři nebezpeční. Neříkej, že ti nepřišlo divné, že se tě vůbec nebojí,“ trochu pobaveně mi vysvětloval Emmett.

„Bella si tě vybrala a my tě přijali. Teď je to na tobě. Myslím si, že Carlisle si od tebe takovou nenávist nezaslouží. Mě neproměnil ani Alici, jen jsme se k nim přidali. Šťastnější život jsem si ani nedokázal představit. Taky jsem se nenáviděl za to, co jsem, dokud jsem nepotkal Alici. Vrať se s námi. Udělej to pro Bellu,“ naléhal Jasper.

Váhal jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli se tam chci ještě vrátit. Ale pro Bellu udělám cokoli. Zvedl jsem se a rozběhl se zpátky.

***

„Edwarde, půjdeš dál?“ zeptala se mě Bella, když jsme stáli před dveřmi jejího bytu.

„Rád,“ souhlasil jsem a obdařil ji úsměvem. Chtěl jsem si s ní promluvit.

Sedl jsem si na pohovku a Bella si šla pro vodu. Nemohl jsem si zvyknout na to, že ona je člověk a má různé potřeby jako hlad, žízeň nebo spánek.

„Bello, proč jsi mi neřekla, že tvá nemoc je natolik vážná?“

„Omlouvám se. Asi jsem měla, ale nemluvím o tom. Mám potom pocit, že každý se ke mně chová jinak. Jako by mi mohl ublížit, když se mě jen dotkne. Nevyhledávám ani nové kamarády, protože bych je musela opustit a jen bych jim ubližovala. Myslela jsem si, že s tebou to bude jednodušší, když jsi tím, čím se já stanu. Nechci se vzdát života a tohle je jediná možnost,“ vysvětlovala mi.

„To není vůbec žádná možnost? Co tvůj lidský život? Co rodina? Všeho se budeš muset vzdát. Nikdy se už nezměníš. Nebudeš moct mít děti. Bello, najdu dalším tisíc důvodů proč zůstat člověkem.“

„Edwarde, já to všechno vím. Ale poslouchej mě. Rodinu nemám. Není nikdo, komu bych chyběla. Možná pár lidem z práce nebo školy, ale ti zapomenou. Že budu pořád stejná a nikdy se nic nezmění, vím. Edwarde, děti nemohu mít už teď, i když bych je měla ráda, ale mé tělo toho není schopné už pár let. Myslela jsem, že ti to nebude tolik vadit, ale pokud mě jako upírku nebudeš chtít, tak raději odejdi hned. Bude to jednodušší,“ domluvila a s bolestí ve tváři se otočila.

Vstal jsem z pohovky a trochu rychleji, než myslela, jsem se přiblížil až k ní. Leknutím sebou škubla. Objal jsem ji a lehce políbil. Chutnala tak sladce. Polibky mi začala oplácet. Líbání jsem prohluboval a ani ona nezůstala chladná. Její ruce mi bloudily po zádech a každou chvíli je proplétala s mými vlasy. Ještě žádná lidská žena se ke mně takhle nechovala. Jediné, co jsem kdy měl, to dělaly pro peníze, ale Bella to dělat chtěla a v tom byl ten rozdíl.

Vzal jsem ji do náruče a upíří rychlostí přenes na postel. Vzdychala mi do úst. Sundal jsem jí z ramen šaty a každé postupně kousek po kousku zlíbal. Při každém polibku zaklonila hlavu a tiše vydechla.

„Edwarde, neměli bychom,“ zašeptala tiše mezi vzdechy.

„Bello,“ vydechl jsem. Víc jsem ze sebe nedostal. Vzrušení se dalo krájet a já ji potřeboval.

„Měli bychom počkat. Je to nebezpečné,“ vysvětlovala.

„Budu opatrný, kdyby tě to bolelo, tak řekni, přestanu, “ uklidňoval jsem ji.

„Edwarde,“ oslovila mě s pochybností v hlase, ale to bylo poslední, co ze sebe dostala, než se mi poddala.

Bella

Probudilo mě lehké hlazení po zádech. Otevřela jsem oči a v okně viděla nový den. Vzpomněla jsem si na včerejší den a hlavně na to, že bych tady neměla být sama. Otočila jsem se na druhou stranu a uviděla Edwarda spokojeně ležet vedle mě s úsměvem. To on mě lechtal na zádech. Chtěla jsem se natočit celým tělem, ale bolest v zádech mě omezovala. Uvědomila jsem si, že bolí úplně celé tělo.

„Au,“ sykla jsem bolestí.

„Lásko, bolí tě něco?“ zeptal se starostlivě Edward.

„Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad.“ Stáhla jsem deku ze svého těla a zhrozila se. Byla jsem sama modřina. Nejhorší podlitiny byla na bocích a stehnech. V některých modřinách se přesně rýsovaly otisky Edwardových dlaní.

„Bello, lásko, je mi to hrozně líto. Úplně jsem ztratil hlavu. Omlouvám se. Tohle se mi nikdy nestalo,“ omlouval se, ale mě jeho omluvy nezajímaly.

„Nikdy nestalo? Edwarde, kolik jsi měl lidských holek v posteli?“

„Popravdě celkem dost.“

„A kolik jich to přežilo? Nebo spíš, se kterou jsi zůstal do rána, abys viděl následky?“ prskala jsem kolem sebe jedovatě slova.

„Omlouvám se. Máš pravdu. Bello, je mi to hrozně líto. Proč jsi něco neřekla?“

„Protože jsi mě nepustil ke slovu. Edwarde, dokud budu člověkem se už nebudeme milovat. Doufám, že mě chápeš,“ domluvila jsem a myslela si, že je tenhle rozhovor ukončený. Snažila jsem se vstát z postele, ale podlomily se mi nohy.

„Bello, přece se ti líbilo. Příště budu opatrnější. Nechtěl jsem ti ublížit. Věř mi. Odpustíš mi?“

„Odpustím, ale už se o tom nebudeme bavit. A žádné příště nebude. Uvědom si, že ty se neunavíš. Viděla jsem to v noci. Já usínala, ale tys měl energii klidně pokračovat do rána. Nejsem pravá holka na sex s tebou. Dokud budu člověk, tak se nebudeme milovat. Kolik je hodin?“ zeptala jsem na závěr své řeči, abych změnila téma.

Do školy jsem ten den nešla. Nedokázala jsem se pořádně udržet na nohou. Edward mi zašel pro oběd a celý den jsme strávili u televize nebo jsme si jen tak povídali. Dozvěděla jsem se, kdy se přesně narodil a kdy ho Carlisle proměnil. Něco o jeho rodině, ale o svém životě mi všechno neřekl. K ranním událostem jsme se už nevraceli. Nedokázala bych popřít, že se mi včerejší noc nelíbila, ale ta bolest mi za to nestála.

„Bell, kolik času ti zbývá?“ zeptal se mě Edward.

„Nevím. Nikdo to neví. Chci se ještě naposledy podívat na pláž a užít si den u moře. To jako upír už nebudu moc udělat. Nebo třeba chci ochutnat všechny druhy sladkovodních ryb. Jsou to hlouposti, ale pro mě mají skrytý význam. Plácám hlouposti,“ zastavila jsem, aby si nemyslel, že mi nemoc odrovnala mozek. Se zamyšlením mě pozoroval.

„To nejsou hlouposti. Je to úžasné. Já neměl tu možnost rozloučit se se životem. Budu moc rád, když budu moc všechno požívat s tebou. Až na to moře pokud tam nechceš jít v noci.“ Oba jsme se zasmáli.

Konečně jsem našla někoho, s kým mohu prožívat poslední dny lidského života.

6. díl

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje pro oba? 5. díl: