Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje pro oba? 2. díl

20.06.2010 (07:45) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1260×

2. kapitola

Pohled: Bella

„Alice, musíme se vidět,“ rozrušeně jsem nahrávala vzkaz na Alicin záznamník. Měla jsem potřebu jí povyprávět o Edwardovi. Dnešní den byl úžasný. Byla jsem hrozně nervózní. Pořád jsem mluvila a on jen mlčel. Nepustila jsem ho ke slovu. Když jsem se odmlčela, mlčel i on.  Myslela jsem, že dneska konečně bude bez brýlí, ale nesundal si je. Chtěla jsem vidět celý jeho obličej.

„Bello, jsem tady,“ oznámila mi Alice, která se právě objevila ve dveřích.
„Ahoj Alice. Musím, ti povyprávět, s kým jsem měla dneska rande,“ nadšeně jsem líčila.
„Jak tak čichám, tak to byl upír. Bello, říkala jsem ti, že to je nebezpečné. Varování máme za sebou, tak povídej,“ pobídla mě. Myslela jsem, že mě bude poučovat, jak jsou upíři nebezpeční a hlavně ti, co nejsou na zvířecí krvi jako ona, ale překvapila mě. Popsala jsem jí celý dnešní den a ta jen tiše poslouchala.

„Ale jak jsi poznala, že je upír? Říkáš, že je tam každý den celý zahalený a stejně jsi poznala, že je upír?“ nevěřila mi Alice.
„Pozorovala jsem ho delší dobu. Nikdy nejedl a dokázal hodiny sedět bez hnutí. Myslel si, že ho asi nikdo nevidí, ale já jsem vnímavá. Alice, mám z toho nádherný pocit. Asi jsem zamilovaná,“ rozplývala jsem se. Musela si myslet, že jsem blázen. A taky jsem si tak připadala. Jen jsem netušila, jak jsem na tom u něho já.

„Bello, ty blázne. To jako věříš na lásku na první pohled?“
„Zrovna ty mi dávej kázání. Ty jsi Jaspera ani neviděla na živo a už jsi věděla, že jsi do něho zamilovaná a strávíš s ním věčnost,“ odbyla jsem odpověď na její otázku. Možná věřím na lásku na první pohled. Možná věřím na prince na bílém koni. Na upíry jsem nevěřila a jsou tady. Kdo se v tom má pak vyznat.

„A on nepoznal, že se znáš s upíry?“
„Ne. Vůbec nic jsem mu neřekla. Navíc jsem s vámi nebyla pár dnů. Možná, kdybych s ním byla v uzavřené místnosti, ale tak venku nic necítil. Alice, dávám si pozor, abych nešla nikam, kde nejsou lidi. Jsem opatrná,“ ujistila jsem ji a slovo opatrná zdůraznila.

„Dobře. Věřím ti. Obleč se. Zajdeme do baru na koktejl,“ pobídla mě k odchodu.
„Koktejl? Ty nepiješ. Proč musíme chodit na koktejl?“ zeptala jsem se kysele a papouškovala slovo koktejl, které mi přišlo úplně zastaralé.
„Protože to vypadá hrozně dobře a dělají to všichni,“ odpověděla mi s úsměvem.
„Všichni to dělají, tak my musíme taky. Jenže já pak piju drinky dva a bolí mě hlava,“ moje lamentování nezabralo a stejně jsme šly.

Večer jsem byla tak unavená, že jsem ve sprše málem usnula. Rozčesávala jsem si vlasy u okna a sledovala dění na ulici. Přemýšlela jsem nad Edwardem, co asi dělá. Doufala jsem, že hlavně nikde nezabíjí. Lehla jsem do postele a s myšlenkou na zítřejší den jsem usnula.

Ráno jsem vyrazila do školy na dvě přednášky. Vůbec netuším, o čem byly. Pak jsem vyrazila do centra. Pozdravila jsem se všemi a šla ke svému stolu. Vypsala pár papírů a chtěla se nenápadně vypařit.

„Ahoj Bello. Dneska nejdeš do parku?“ zeptala se mě má kolegyně Ema.
„Ahoj Emo. Vlastně jdu,“ odpověděla jsem jí a s veselou náladou jsem odešla.

Rovnou jsem šla do parku. Byla jsem nervózní, protože jsem nevěděla, jestli tam bude. Co když třeba zmizel. Nebo jsem ho včera odradila a on se už neukáže. Upravila jsem si vlasy v prosklené výloze obchodu, ve kterém nikdy nakupovat nebudu. Alice tady nakupuje často, ale já si to nemohu dovolit. Vytáhla jsem z tašky parfém a navoněla se. Co kdyby cítil Alici. Od Alice jsem o upírech věděla hodně a taky jsem věděla, že parfém to nepřekryje.

Procházela jsem parkem a už z dálky jsem viděla, jak sedí na lavičce. Neměl na hlavě kapuci od mikiny jako včera, tak se mi naskytl pohled na jeho bronzové vlasy. Brýle měl stále. Věděla jsem, že dokud nebude mít oči čisté tak mi je neukáže.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho první.
„Ahoj,“ odpověděl mi a podal mi růži, která ležela na lavičce vedle něho.
„Och, děkuji. Čím jsem si to zasloužila?“ zeptala jsem se a růži přijala. Přičichla jsem si k ní. Voněla krásně.
„Tím, že jsi. Myslel jsem, že se to tak děla, ale jestli jí nechceš, tak jí vyhoď.“ Neodolala jsem a vlepila mu pusu na tvář. Rychle jsem se stáhla a on stál jako socha.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu.
„Ne, nemusíš se omlouvat. Jen jsem to nečekal. Krásně voníš,“ vyslovil mi poklonu, ale moc dobře jsem věděla, že z jeho úst to není tak přesně poklona, jako varování.

„Co jsi dneska dělal celý den?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Pracoval jsem. Ve fabrice občas potřebují výpomoc. Je to dobrá příležitost jak přijít k penězům legálně,“ vysvětlil.
„Slyšela jsem, že tam chodí spousta chlapů, co nemají trvalou práci. Do školy nechodíš?“
„Chodil jsem, ale už ne. A jak ses měla ve škole ty?“ zeptal se asi ze zdvořilosti. Tohle ho přece nemůže zajímat. Zase jsme se šli projít. Dneska jsem se krotila, abych pořád nemluvila. Měla jsem na něho spoustu otázek, ale nechtěla jsem se prozradit, že vím co je zač. Chtěla jsem vědět kolik mu je let. Třeba je ještě starší než Carlisle. Možná má taky dar jako Alice nebo Jasper. Třeba by ho Esme přijala jako dalšího syna. Copak na něho můžu vybalit, že vím, že je upír a já jim jednou taky budu. Nemohu, nesmím.

„Bello, co tvá rodina? Nevadí jim, že jsi až do noci pryč?“ zeptal se a uhodil hřebíček na hlavičku. Neměla jsem ráda tohle téma.
„Já nemám rodinu. Opustili mě, když jsem byla malá. Nepamatuji si na ně. Vyrostla jsem v děcáku, ale na škole jsem našla druhou rodinu. Skamarádila jsem se tam s Alici a potom s celou její rodinou. Je adoptovaná a její sourozenci taky. Jsou jako opravdová rodina. Někdy vás ráda seznámím,“ domluvila jsem a sledovala jeho obličej, jak bude reagovat.

„Bello, to není dobrý nápad. Ani není správné to, že se tady sházíme. Nejsem pro tebe dobrý. Nejsi se mnou v bezpečí,“ řekl skoro zoufale. Bylo mi ho líto. Z téhle situace bylo jen jedno východisko. Pomalu jsem se k němu přiblížila. Blížila jsem se k jeho obličeji a vdechovala jeho vůni. Byla omamná. Jsem rozhodnuta. Políbím ho. Pokud mě zabije, stejně to neucítím, ale zemřu s jeho polibkem na rtech. Teď jsem si jistá. Miluji ho.

Můj život je už na sklonku. Buď smrt, nebo věčnost.

3.díl

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje pro oba? 2. díl: