Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 6. kapitola

11.09.2013 (17:15) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1585×

Nejdříve tomu nechtěla věřit. Tomu, co na vlastní oči viděla. Jak by taky mohla? Její mysl si už jednou pohrála se skutečností. Neměla žádnou záruku, že tohle není pouze další splet její představivosti. Možná začínala být pouze paranoidní, ale kde má záruku, že tahle místnost, ve které se zrovna nachází, je opravdu taková, jaká se jeví? Předtím také viděla zničený obývák. Věřila tomu a teď, o pouhou půl hodinu později, tu stojí a všechno se zdá být v pořádku.

Žádné škody na majetku, za které by musela platit. Prostě nic. Nechtěla si to přiznat, ale tohle taky mohla být pouhá halucinace a to předešlé skutečnost. Tenhle fakt jí děsil, ale zároveň i divným způsobem vzrušoval. Ale no tak, Renée, teď už opravdu přemýšlíš jako člověk, který má nastoupit do blázince. Ještě začni všechno zpochybňovat, ať je to kompletní. No tak, dělej!. Byl ten rozhovor s Bellou skutečný? Byla tady vůbec? Renée rychle zatřepala hlavou. Musela se toho sarkastického hlasu nějak zbavit. Štval ji. Už jen tím, jak často míval pravdu, ovšem uznat mu ji se vším sebezapřením musela. Opravdu začínala uvažovat jako člověk zralý do nějakého ústavu. A kvůli čemu? Chvilkovému pomatení smyslu? Ne, děkuji. Pokoj s okny by byl lepší.

„To určitě!“ podrážděné si odfrkla a naposled se rozhlédla po celé místnosti. V hlavě se jí při tom nevědomky přehrál celý rozhovor, který s Bells vedla. V uších jí znovu zněla její slova. Před očima opět viděla její vystrašenou tvář… Předtím si myslela, že je to pouhá lež… Pouhá zvrácená hra, jež před ní hrála. Teď ovšem pochopila. To ona v jejích očích musela vypadat jako naprostý šílenec. Ironické bylo, že takhle ještě před chvíli přemýšlela.

Otočila se na patě a odešla z místnosti. Dál už se tím nechtěla a ani nehodlala zabývat. Omluví se Belle – i když si nebyla jistá, zda o to bude stát, a tím to končí. S takovými myšlenkami se vydala zpátky tam, kde její halucinace spadla a roztříštila se na tisíce kousků… do kuchyně.

…

Je zajímavé, jak nás dokážou zabavit tak triviální práce, jako je vaření večeře anebo vynášení odpadků. Dělat ty mechanické nudné pohyby bylo přesně to, co Renée teď potřebovala. Nepřemýšlet, jen pracovat. To byla hlavní náplň dnešního dne, kterou každou minutu dováděla k dokonalosti. Jenže nic netrvá věčně. Ani ta zvláštní mlha, která jí halila mysl a zabraňovala dalším úvahám a vzpomínkám vyplout na povrch. Nepřála si to. Chtěla na tohle své selhání co nejrychleji zapomenout. Jenže život by byl poté zřejmě strašně jednoduchý, kdyby se snadno zapomínalo na zlé věci. To zjistila už dávno.

Ovšem znala způsob, jak tomuhle utéct.  A ten způsob ležel na dně jejího šupliku v ložnici. Usmála se. Už to bylo dlouho, co se naposled dívala na svět přes hledáček. Chyběl jí ten uspokojiví pocit, když se jí podařilo něco zvěčnit na fotce. Byl to především tenhle fakt, jenž rozhodl. Ze šuplíku popadla digitální foťák a jako velká voda vyběhla před byt.

Nebyla zima, tedy ne víc jak obvykle. Na odhalených rukách se Renée sice vytvořila husí kůže, ale to nebylo nic strašného… Nic, kvůli čemu by se musela vracet pro svetr nebo bundu. Trocha toho pravého forského vzduchu ještě nikomu neublížilo.

Touha fotografovat ji nevědomky dovedla až na samý okraj lesa. Nechtěla chodit někam daleko, přeci jen se za chvíli mělo stmívat, jenže ten les Renée přímo volal… Otvíral pro ni svou zelenou náruč a lákal tajemnem, do kterého se zahalil. No, kdo by odolal? Ona ne.

Větvičky jí křupaly pod nohama a šumění větru v korunách stromů vytvářelo pochmurnou atmosféru, a to bylo přesně to, co ji uchvátilo. Ten kontrast tmavě zelených listů na šedé obloze… přišel jí tak známý… tak uklidňující. Neuvědomovala si, že fotí, dokud nezaslechla tiché cvak, jež se prohnalo vzduchem. Teprve poté si všimla svých prstů, které křečovitě držely foťák, se kterým mířila na nebe.

Tak to vlastně probíhalo celou dobu. Renée vypnula tu část mozku, která protestovala nad tím, jak hluboko do lesa jde, a pouze se věnovala svému koníčku. Fotografie přicházely naprosto přirozeně. Nemusela nijak dlouho přemýšlet, co a jak vyfotí, nechala se vést intuicí. Svým šestým smyslem. Některé byly povedené. Úhel foťáku a dopad světla přesně odpovídal jejím představám. Ovšem ty ostatní byly buď rozmazané, anebo nevydařené… Ty se bezlítostně mazaly.

Jenže, jak už tady bylo řečeno, nic netrvá věčně a i tahle zábava musela jednou skončit. Vlastně to bylo přesně ve chvíli, kdy se na obrazovce zobrazil nápis: Paměť je plná. Renée naštvaně zafuněla a jedním zmačknutím tlačítka přistroj vypnula. Pro ni to byl až moc rychlý konec. Jako když si píchnete. Prvotní pocity štěstí trvají jen krátce, a poté vás čeká jen tvrdý pád na držku.

Možná bylo trochu nevhodné přirovnávat tenhle neškodný koníček k něčemu tak závažnému, jako byly drogy, ale ona to tak cítila. Přetrvávala ve své bublině, jež se zdála neprůstřelná… nezničitelná. Jenže stačil jeden malý signál a její vzdušný zámek se zbořil jako domeček z karet. Rychle a lehce.

Foťák si okamžitě přendala z ruky do ruky a nervózně se rozhlédla kolem sebe. Nikdy nechoď sama do lesa. Byl to její vlastní hlas, který Renée rezonoval v hlavě. Nebylo to ještě tak dávno, kdy tohle Bells kladla na srdce. Nechtěla, aby se zde ztratila. Člověk přece nikdy neví, koho tu může potkat, ovšem v žádném případě by ji nenapadlo, že to bude právě ona, kdo se tu ztratí.

A to chceš, aby tě Bella respektovala?

„Ano!“ vztekle zavrčela, zatímco se dívala do tmavého lesa. Ovšem jediné, co viděla, bylo několik stromů, které stály v její bezprostřední blízkosti. Všechno ostatní bylo zahaleno rouškou noci, do které – ač se snažila sebevíc – nemohla nahlédnout. Takže nenašla žádný záchytný bod, od kterého by se mohla odpíchnout a určit směr svého bydliště. Pomalu začínala pociťovat, jak se jí zmocňuje panika.

Snažila se ji potlačit, anebo ještě líp, v úplném zárodku zahubit. Nepovedlo se. Srdeční činnost se zrychlila, dech zkracoval a mozek každou vteřinu vytvářel katastrofické scénáře její smrti. Uškrcena. Zabita nožem… pistolí. Znásilněna… Zprudka se otočila, když za sebou zaslechla křupnout větvičku. Foťák v prstech sevřela pevněji. Zbraň? Možná.

Očima začala mžourat do míst, odkud ten zvuk vyšel. Chladný vzduch jako kdyby prosákl skrz její tělo a pohltil ten vyděšený orgán, jenž ji drží při životě. Uháněl a Renée si byla jistá, že kdyby mohl, tak už má v těle pouze černou díru, která by po něm zůstala. Nedivila se mu. Kdyby neměla nohy strachem přikované k zemi, taktéž by zdrhla.

Vteřiny v nesnesitelném tichu ubíhaly jedna po druhé. V duchu si počítala sekundy. Pět vteřin od toho zvuku… Deset… Dvacet. Začínala se uvolňovat. Chladné sevření ustupovalo a tíseň mizela z jejího těla. Kdyby tam něco… někdo byl, už dávno by dal o sobě nějak vědět – pro ni tím nejhorším možným způsobem.

Vzdychla. Úlevně a nahlas.  Ze srdce jí spadl tíživý balvan a ona si náhle přišla daleko lehčí, ovšem nehodlala na tomhle místě zůstávat. I když nevěděla, kudy se má vydat, nechtěla tu jen tak čekat. Bells ji nepůjde hledat a ve Forks přeci mají jednu malou hospůdku. To poslední, co potřebovala, bylo potkat nějakého ožralého chlápka s povznesenou náladou. Otočila se kolem své osy a vydala se na opačnou stranu, než kam se před chvílí upíral její zrak.

Nebylo jednoduché jít takhle po tmě. S každým dalším krokem nastalo i další zakopnutí. O balvan, kořen stromu, anebo o své vlastní nohy – což bylo v téhle situaci zřejmě nejvtipnější. Zdárně si toho ale nevšímala a šla kupředu. Ke svému domovu. Ke své dceři, které jen tak mimochodem pořád dluží tu omluvu.

Několikrát se po cestě musela zastavit a s malou dušičkou se ohlédnout přes rameno do černé noci. Nedělala to jen tak pro srandu králíkům. Panebože proč taky, vystrašená už byla dost. Ale kvůli tomu neblahému tušení, že jí něco pozoruje. Nebyl to jen takový ten debilní pocit, jenž občas zažíváte na ulici a který hned po ujištění, že vás opravdu nikdo nesleduje, zmizí. Tenhle, i po tomhle několikanásobném ověření jeho nepravosti, přetrvával. 

V zádech cítila cizí pohled a dokonce by dala i ruku do ohně za to, že za sebou zaslechla kroky. Automaticky přidala do kroku a v duchu si pozměňovala tvrzení. V té tmě se zřejmě někdo musel ukrývat. A ať to byl kdokoliv, počkal si. Rozeběhla se. Kašlala na všechny kořeny, balvany a další nemilosrdné překážky, jenž jí stály v cestě. Ona chtěla pouze utéct… utéct před něčím, co ani nevidí. 

Netušila, jak dlouho takhle běžela. Mohly to být minuty. Hodiny, ale jí to v každém případě připadalo jako celá věčnost. V jednu chvíli se i začala obávat, že se rozutekla na špatnou stranu… Že tu dřív někde odpadne, než se dostane do bezpečí, a ten neznámy člověk ji dostihne. Ovšem adrenalin nutil nohy k pohybu a tělu zabraňoval cítit únavu. Byla za to ráda, jelikož měla takové tušení, že se ony kroky přibližují. Neotočila se. Neověřila si to… Na to byla až moc rozrušená. 

Až když se před ní stromy rozestoupily a ona se dostala na silnici, jež dělila její dům od lesa, si dovolila otočit. Stál tam, ve stínu jednoho mohutného stromu, a zíral na ni. Renée věděla, že by měla okamžitě utéct… Věděla, že stačí jen pár sekund k tomu, aby překročil tu krátkou vzdálenost, a všechno vyjde na zmar. Přesto to neudělala. Nemohla.

Stačil jeden pohled do těch zvláštních červených očí, které v té tmě přímo zářily, aby si uvědomila, že je v pasti. Nepohnula se. Neuhnula pohledem. Přestože se chtěla otočit a zdrhnout do bezpečí svého domova. Neudělala to. Připadala si jako ptáček hypnotizovaný pohledem hada. Pohni se. Uteč! křičela na ni každá buňka v jejím těle. Ona však poslechnout nemohla.

Jeden krok k ní. V mysli se jí rodila otázka, zda si je toho vědom. Zda se usmívá nad její momentální neschopností. Zda mu to dělá dobře… Zda jí chce ublížit. Dva kroky vpřed. Viděla mu do obličeje. Smál se. Tři kroky…

Netušila, co ji zachránilo. Jestli to byl ten světoznámý pud sebezáchovy nebo prostě ta divná neschopnost povolila, ale ať to bylo cokoliv, byla tomu vděčná. Vlastně si ani pořádně neuvědomovala, že se pohnula, dokud za sebou nezavřela dveře a zády se o ně neopřela. Několik málo vteřin byla schopná se pouze dívat do předsíně… Na bílou zeď a snažit se pod těmi hlubokými nádechy neroztrhnout si plíce. V bezpečí. Jsi v bezpečí. V hlavě jí zněla tato slova, zatímco roztřeseně sjela podél dveří do polodřepu.

„Mami?“ Cukla sebou, když se domem prohnal hlas Belly. Do očí se jí nahrnuly ty nenáviděné slzy a ze rtů začaly unikat vzlyky. Ruku si okamžitě připlácla na ústa… Chtěla je v sobě zadusit, nebyla zvyklá takhle ukazovat slabost. A ani si zvykat nechtěla. Bohužel se to nepovedlo a její pláč přivolal nechtěné publikum. Její dceru.

„Kde si sakra byla…“ Její hlas odezněl do ztracena, když si všimla, v jakém stavu se matka nachází. Chtěla na ni křičet. Vybít si přebývající zlost… Vždyť by na tom nebylo nic špatného, ona na ni taky bezdůvodně ječela, jenže teď si nebyla jistá, zda by to bylo správné. Zmateně nakrčila obočí.

„Stalo se něco?“

Řekni jí to. Řekni jí o tom chlápkovi s rudýma očima. Řekni. Ať tě může prohlásit za cvoka.

Renée pouze zakroutila ztěžklou hlavou ze strany na stranu. Neměla na to, aby jí řekla, co právě zažila. Chyběla jí síla. I kdyby sundala ruku ze svých úst… I kdyby donutila své rty znovu k pohybu… Nezvládla by to. Selhala by. Nepotřebovala další ujištění, jak slabá je. Jak ji dokáže rozhodit i nějaká prkotina.

Zavřela nad sebou oči. Poprvé v životě si přála být malinká. Neviditelná. Zanedbatelná. Kolem svých ramen ucítila studenou ruku, která si ji přitáhla do náruče. Překvapeně rozlepila oční víčka, aby se mohla podívat na Bells, která ji objímala.

„Co se stalo?“ optala se znovu hlasem sladkým jako trnky. Renée přejel mráz po zádech a nevědomky si vzpomněla na toho chlapa s krvavě rudýma očima. Odešel, anebo ještě pořád čeká venku? Tahle úvaha ji donutila nebrat na vědomí otázku Belly a schovat si hlavu do jejího ramene. Omluva bude muset počkat.

„To nic,“ špitla, zatímco se Renée dusila vzlyky. „Ať se stalo cokoliv, bude to dobré.“

…

Sprcha. To bylo to, co teď Renée potřebovala. Horké kapky na její kůži zmírňovaly třes a ta známa vůně mýdla uklidňovala takovým divným, ale velice příjemný způsobem. Oddala se tomu. Smývala ze sebe všechen strach, nejistotu a hlavně nedůvěru, jež vůči sobě cítila… Myslela si, že jí při tom focení utekla. Zamáčkla hluboko do sebe. Do míst, odkud není návratu. Ale ona to zvládla a jako bumerang se vrátila zpět.

Zřejmě za to ovšem mohla ona sama, kdyby mlčela… Kdyby nepodlehla laskavým, utěšujícím slovům své dcery a držela jazyk za zuby, tak jak měla v plánu, nemusela by vůči sobě cítit vůbec nic.

„Tam venku nikdo není, mami. Asi se ti něco zdálo, jako když si na mě ječela kvůli tomu obýváku. Zavolala jsi už nějakému psychiatrovi?“

„Ne!“

„Měla bys.“

Obličej nastavila proudu horké vody. Snažila se pouze vnímat tisíce a tisíce kapek, jak dopadají na její tvář, obličej… rty. Všechno bylo lepší než vzpomínky. Ty hnusné obrázky, jenž máte vypálené pod víčky a zbavit se jich za žádnou cenu nedokážete. S trhnutím vodu vypnula. Odhrnula mokrý závěs a vstoupila do zapařené koupelny. Bosou nohou dopadla na studené kachličky, při čemž rukou začala utírat zapařené sklo, aby zjistila, kolik toho tahle sprcha dokázala napravit.

„Vůbec nic,“ povzdechla si smutně, zatímco na ni ze skla shlížely dvě unavené, zarudlé hnědé oči. Nehodlala tu stát a čumět na sebe. Zvlášť když vypadá takhle zničeně. Z pračky popadla župan, který si obmotala kolem svého nahého těla a odešla z místnosti.

Chtěla si jít lehnout stejně tak, jak to před půl hodinou udělala Bella. Nebyla unavená, to ani zdaleka ne, ale tak trochu doufala, že dlouhé zírání do tmy ji nějakým zázrakem uspí a ona usne tvrdým, nejlépe bezesným spánkem. Jenže někdo chtěl její plány na dnešní noc překazit. Někdo, kdo se rozhodl zvednout mobil a v jedenáct hodin otravovat.

Ignorace. To byla první věc, která Renée přišla na mysl, jenže onen otravný tón neustával a proháněl se domem, jak se mu zlíbilo.

„To snad ne,“ mumlala si naštvaně pod imaginárními vousy a s dupotem se vydala do obýváku, odkud to přicházelo. Nepodívala se, kdo volá a rovnou to plná primitivního vzteku zvedla.

„Prosím?“ Byla sama sebou překvapená, jak laskavě zní, i když to v ní vřelo. Tak se zřejmě ty léta a léta praxe osvědčily.

„Čau mami. Proč tak formálně? Ne, počkej, že ty ses zase nepodívala, kdo volá, že jo?“ Ze rtů Belle uniklo tiché zachichotání, které Renée i přes telefon zcela zřetelně slyšela.

„No, nepodívala,“ přiznala trochu zahanbeně. „Počkej, proč mi vlastně voláš?“ dodala hned poté, co si vzpomněla, že Bella je ve svém pokoji a klidně za ní mohla přijít dolu a ne jí takhle debilně volat a plýtvat si kredit. Další zachichotání z její strany, než odpověděla.

„Já jen že se venku trochu zdržím, tak jen abys neměla strach.“

„Jak tím myslíš, že se zdržíš venku?“ optala se téměř bez dechu a se strachem z odpovědi.

„Tak, jak to říkám. Potkala jsem kámoše a zakecali jsme se… No, ale budu do hodiny doma, takže v poho, ne?“

„V poho,“ odpověděla naprosto automaticky a bez přemýšlení… Její mozek byl momentálně mimo službu.

„Super, tak čau.“ Poté slyšela jen pravidelné ťukání, kterému ovšem nevěnovala ani tu sebemenší pozornost, tu si přivlastnily vyřčená slova Belly. Zdržím se venku. Přijdu později. Tyhle dvě věty se jí v hlavě motaly… Narážely na sebe a celkově působily pouze zmatek, kterému Renée nerozuměla.

Telefon položila na stolek a v naprostém chaosu, který uvnitř sebe cítila, se rozešla ke dveřím. Nevěděla, kam jde… Nohy jí vedly a ona pouze poslušně šla. Nevěděla to do té doby, než se zastavila před pokojem Belly. Srdce uhánělo maraton, zatímco Renée váhala, zda to vůbec chce vědět. Nepřineslo by jí to nic dobrého, akorát nálepku totálního šílence, jenže jít spát s pocitem, že neví, co je skutečnost a co pouhá iluze, se jí také nechtělo.

Zhluboka se nadechla a vzala za kliku.

„Bells?“ zašeptala do ticha pokoje, zatímco její ruka našla vypínač a rozsvítila.

Po delší pauze máte za sebou další díl. Já jen doufám, že se líbil, a že za to čekání stal. Jinak vám chci moc poděkovat za krásné 8. místo. Vůbec jsem to nečekala, takže děkuji a prosím, piště komentáře. martina946 

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 6. kapitola: