Po dlouhé době NLASN pokračuje. Omlouvám se za takovou odmlku, ale měla sem věci co sem řešila a pak mě opustila múza... ale už je zas, mrška, zpátky. Jako takový malý revange přidávám dvě kapitoly najednou ;) Kirsti se přesouvá ke Cullenům, spíše odpočinková kapitola.
16.07.2010 (10:30) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1185×
„Alice?“ Stočím pohled z míhajícího se okolí, které sleduji přes okýnko spolujezdce, na ni.
„Měla jsi nějaké vidiny ohledně mě a Edwarda?“ Vím, že ho chci podusit... ale nesmí mít žádnou jistotu, že nakonec skončíme spolu.
„Budete spolu, neboj.“ Usměje se na mě Alice, ale úsměv se jí v příští vteřině prohloubí.
„Nechceš, aby o tom věděl... Nechceš mu dávat žádnou jistotu. Pěkně ho podusit. Kir, ty si ale... ale jdu do toho!“ V další chvíli se autem rozezněl Alicin zvonivý smích a já se spokojeně ušklíbla. Jen počkej, Edwarde Cullene.
Když přijedem před barák, i když spíš vilu pod vedením Esme. Mírně se uchechtnu.
„Alice, dáš si pozor na myšlenky?“ Zeptám se jí, když vystupujeme a v hlavě se mi zrodí další část mého dokonalého plánu. Tohle vyjde, stačí se snažit a... doufám, že mě podpoří, dyštak přemluvim Alice, ať mi s ním pomůže. Určitě bude pro. Záludně se usměji a vzápětí zmateně zamrkám na Alice, když se ke mně nakloní a řekne.
„Bude souhlasit, neboj. A nevztekej se, mojí schopnost vlastně miluješ! Věci ti odnesu do pokoje, neboj“ Spokojeně zašvehlí a tašky začnou mizet skoro nadzvukovou rychlostí. Počkat, já mam pokoj?
„Alice!“ Křiknu za ní, ale než se naděju, ocitnu se hlavou skoro na zemi. Co? Kterej...
„Emmette! Pusť mě dolů!“ Trošku podrážděně mu praštim pěstí do zad, ale po pár vteřinách mi začnou cukat koutky, když se mnou práskne na gauč a jakmile dostane záhlavec od Esme, rozesměju se na celý kolo, ale pak je můj smích přerušen.
„Jsem ráda, že tu s náma budeš.“ Co? Neřikejte mi, že Rose vypustila z pusy něco takovýhleho.
Podívám se na ní a pár vteřin si ji zvědavě měřím.
„Nepraštila si se do hlavy? Kdybys byla člověk tak si budu myslet, že si nemocná.“ Protáhnu a zírám na ní. Vážně, ona je poslední od koho bych to čekala.
„Uznávám, že předtim jsem tě ráda neměla. Ale to nebylo nic osobního.“ Pokračuje a můj drzý vstup nechá bez poznámky. Asi teda naštěstí pro mě.
„Ale?“ Nakloním hlavu na stranu a začnu ji propalovat pohledem. No to jako povídej, to mě zajímá.
„Nemohla jsem ti odpustit, že jsi se dobrovolně chtěla vzdát svýho lidskýho života a možností co nabízí... jako mít děti. Nebyla jsem schopná ti odpustit, že já na výběr neměla a ty ano.“ Dokončí větu a já na ní koukám, mírně řečeno, vykolejeně.
„Psychologický přiznání... Dobře, fajn, nechme to být. Pokud mám teda teďka lepší skóre a nemusim se bát, že se ke mně připlížíš ze tmy a prokousneš mi tepnu.“ První řeknu vážně, ale konec věty řikám už ironicky a zašklebím se na ní.
„To bych nikdy neudělala. Díky.“ A obejme mě.
„Eh... že ty musíš mít poslední slovo.“ Neodpustim si ještě jednu blbou poznámku, ale pak ji taky obejmu. Jsem ráda, že je to... lepší. Zvlášť, když jsem se sem nastěhovala. Vypadá to, že jediný komu to asi nebude úplně po vůli bude Edward. Ale co, Carlisle si mě sem dotáh, ostatní jsou šťastní, tak bych řekla, že Ed má smůlu.
„Jazzi?“ Využiji chvilky, kdy se všichni rozprchnou až na něj a Emmeta. Emme, nechceš taky někam jít?
„Potřebuješ něco, Kirsti?“ Otočí se na mě a čeká. Asi se právě chystal jít za Alice. No co, ta si stejně teď užívá ukládání a rovnání mých nový věcí.
„Emme, jdi se vyvenčit.“ Otočím se na něj a začnu ho tlačit ven, naštěstí se nenechá přemlouvat dlouho a s úsměvem vyběhne.
„Jazzi, pak je moje!“ Ještě křikne, než zmizne.
„To jsem nějaká hračka nebo co?“ Rozmrzele protáhnu, ale stejně mi to lichotí. Nepřijdu si, že tu jsem nechtěná a jen sem se sem natlačila.
„Plánuješ něco proti Edwardovi a mám ti pomoct?“ Vyruší mě z mých myšlenek a s úsměvem sleduje mojí reakci. No nedivim se, když na něj čumim jak vyoraná.
„Jazzi, nemohl bys před Edwardem utajit moje pocity? Vim, že to ze mě jasně cejtíš, že ho mam pořád ráda, ale...“ Chci pokračovat dál ve svém monologu, když mě Jazz přeruší.
„Neboj, myslim, že bys ho chvilku potrápit měla. Takže o tohle se neboj. I kdyby se mě ptal, nic mu neřeknu. Dokud nebudeš chtít ty sama. Ale neboj, on se nezeptá.“ S pobaveným úšklebkem se otočí a zmizne jako pára nad hrncem.
Takže... Alice bude krýt své vize ohledně mě a Edwarda. Jazz bude mlžit jak jen to půjde, dokud se nerozhodnu cokoli říct Edwardovi já sama. Kdo další tu ohrožuje utajení mé malé pomsty? Carlisle, Esme, Rose a Emmett v pohodě. Takže, Edwarde, těš se. Uvidíme jak budeš zvládat, když se k tobě budu chovat jen jako malá drzá sestřička.
Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Na lásku ani smrt nestačí - 10. Ke Cullenům:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!