Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na křídlech smrti - Epilog

31.07.2010 (16:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4914×

Epilog - 28.6. 2009

Za okny už začaly hvězdy pomalu hasnout a uvolňovat místo pro bílý den. Ne však pro všechny…

Pro milence, kteří leželi v obětí na dívčině kované posteli, noc neskončila. Jemná atlasová tkanina halila jejich nahá těla, která byla do sebe propletena. Vzájemně si hleděli do očí a beze slov si vyznávali nehynoucí lásku. Kdo by tušil, kolik času jim zbývá. Ani sám osud netušil, jak krátká bude nit života, a jak zrádná je ta mrcha s kosou.

Muž – chlapec, ležel na boku a hlavu si podpíral dlaní. Druhou hladil svůj poklad v náručí, nikdy nevěřil, že si ho láska najde. Žil už více než sto let, a až v tenhle pomíjivý okamžik si uvědomil, co je to život. Díval se do hlubokých čokoládových tůní, které ho zoufale a odhodlaně pozorovaly.

Netušil, co vše se změní jedinou návštěvou večírku, na který byl donucen jít svou malou otravnou sestřičkou - které byl momentálně nadevše vděčný. Nebýt jí, nikdy by nepotkal vše, co třímal v náručí. Měl pocit, že se čas zastavil a nic není důležité, jen jejich ukradený okamžik. Viděl krásný, nový začátek příběhu, ochutnal dokonalost a byl rozhodnutý nikdy se jí nevzdát.

Dívka ho pozorovala a její srdce krvácelo. Už jí nezbývalo mnoho sil a věděla, že jestli se poddá únavě, bude to naposledy, co své oči zavře. Tolik by si přála nechat si snít o nádherném andělovi, který jí vtrhnul do života jako hurikán a ukázal jí, jak krásná umí být láska.

Když si vzpomene na předešlé ráno, byla podivuhodně smířená, nic jí nečekalo, protože v podstatě nic neměla, ale teď se všechno změnilo, někoho tu po sobě nechává. Někoho, koho nadevše miluje… úplně samotného a to její duši týralo. Bála se byť jen pomyslet na prohru. Oční víčka jí pomalu začala klesat, dívku začínala zmáhat únava a jed v její krvi začal otupovat smysly. Byl zázrak, že tak dlouho vydržela vnímat. Ona sama, křehká, slabá dívka přemohla samotného ďábla a dokázala zastavit posun času, ale co však nedokáže… Zahnat smrt, která se pomalu natahuje, aby si vzala další mladý život.

,,Spinkej lásko, budu tu, až se probudíš,´´ pohladil ji po tváři chlapec a v jeho něžném hlase zněl slib.

Bolestivě ji bodlo u srdce. Tolik by si přála počkat na něj, tolik by si přála se probudit a pohlédnout do těch dvou zlatých hvězd. Ona mu však nic slíbit nemohla. Měla jen zlomek síly bojovat s únavou a začala podléhat. Věděla, že už je konec… Věděla, že teď už ho vidí naposledy a doufala, že na ni její anděl nezapomene. Doufala, že mu svým unáhleným odchodem neublíží. Ne tak, kdyby posečkala rok a pak se s ním loučila ověnčená hadičkami, kapačkou a pod svýma nádhernýma očima, fialovými stopami únavy.

,,Miluji tě!´´ zašeptala z posledních sil a natáhla se pro poslední polibek. Navždy si na rtech uchovat sladkou chuť lásky… Bude na něj tam ze shora dávat pozor. Tak málo času a tolik by si přála mu toho spoustu říct…

,,Já tebe taky lásko, dobrou noc,´´ usmál se chlapec, kterému zářili oči štěstím. Nikdy neviděla nic krásnějšího a nikdy se necítila tak smutně.

Nedokázala mu říct sbohem, nedokázala se rozloučit. Přitlačila se na něj blíž, aby jeho dech byl jejím a její srdce bylo v jeho hrudi.

Chlapec si ji k sobě přivinul a cítil hrozný zmatek, když viděl jak zmučeně si ho její unavené oči naposledy prohlíží. O pár chvil později, jí ruka, kterou ho pevně držela kolem pasu povadla a její dech se ustálil. Usnula.

Chlapec neschopen spánku, si vychutnával každý svatý okamžik vedle svojí lásky. Už dlouho neměl šanci sdílet dobu spánku s člověkem, i když mu přes srdce přelétla lítost, že nevidí její sny, byl pro něj okamžik nezapomenutelný. Dívka ani netušila, kolik mu dala, neměla ponětí, jak byl jeho život prázdný, bez jejího malého plamínku.

,,Promiň mi…´´ zašeptala dívka tiše ze spaní. Chlapec se podivil, za co se omlouvá a přemítal, co se jí tak může zdát.

…

Minuty ubíhaly jako písek a chlapec si ani neuvědomil, jak zrádně mu protéká mezi prsty. V jednom okamžiku byl nejšťastnějším mužem na světě a v druhý mu po tváři přelétlo zděšení, když se v tiché místnosti ozvučené jen dvěmi klidnými dechy a jedním tlukotem srdce, tlukot zrychlil, aby mohl za několik minut naposledy utichnout.

,,Bello? Bello! Slyšíš mě? Bello, probuď se! Bello, sakra, prober se!´´ začal křičet chlapec do ticha a umíral strachy, třásl s tělem dívky, která umírala. Její svíce už skoro dohořela, plála jen silou vůle dívky, která se nedokázala rozloučit se svojí láskou.

,,Bellinko, co se děje, prosím tě, otevři oči! Prosím!´´ žádal chlapec naléhavě k ochablému tělu v peřinách.

Už jí nemohl pomoci, nevěděl co se děje… Modlil se pro každý úder jediného zvuku, kterého se nedokázal vzdát, který miloval…

Ani modlitby nemohly zachránit promarněný život. Ani prosby nemohly přivést dívku k vědomí. Už u něj nebyla. Naposledy se místností ozval jeden ohlušující úder srdce a dívka mu jím naposledy zašeptala sbohem…

Sama neměla odvahu to jednoduché slovo vyřknout nahlas, ale věděla, že chlapec jejího života bude vědět, že až dokonce bilo pro něj. I poslední úder zazpíval jeho jméno.

,,Nééé…!!!´´ Zakřičel zmučeně do nastalého ticha. Už se nerozléhalo ani jedno dýchání, nebylo slyšet nic.

Chlapec strnule třásl s mrtvým tělem své lásky a prosil, ať se vrátí! Ať ho nenechává samotného, když jí konečně našel. Zlobil se, proč mu to udělala. Netušil, co se stalo, nevěděl nic… Pro něj už nic nebylo.

Vzlykal bez slz a snažil se přivolat alespoň jeden jediný úder srdce, aby byla nějaká šance na přeměnu, ale nic se neozvalo. Jen… ticho.

Nevěděl, co má dělat, vyběhl z postele, jak nejrychleji dokázal a vrhnul se k telefonu, který zahlédl na skřínce v obýváku.

Už vytáčel důvěrně známé číslo svého otce, když si všiml lékařské korespondence. Očima přelétl řádky, nedávaly mu žádný smysl. Netušil, že jeho láska umírá. Ale ani to,  jak to že už teď leží bezvládně v nadýchané pokrývce… Ještě nebyl její čas, ona neměla zemřít!

Dál jím otřásaly vzlyky. Sáhl do kapsy svých kalhot a vyndal mobilní telefon, který byl po celou dobu vypnutý.

Neudivilo ho ani, kolik nepřijatých hovorů a doručených zpráv na něj čeká. Nemusel se ani dívat od koho. Věděl to.

Po prvním zazvonění se mu ozval třesoucí se hlas Alice a omlouval se, že to neviděl dřív. Vysvětlila mu, že hned jak se setkali a oba si uvědomili, že k sobě patří, uviděla její budoucnost. Snažila se mu dovolat, věděla, že nestihne přiletět včas. Byla to hloupá náhoda, kdyby jí viděla dříve - kdyby si zapnul mobil - kdyby letadlo letělo rychleji… kdyby, kdyby, kdyby…

Chlapec už nemohl poslouchat, vypnul mobil a vrátil se ke své tiché lásce. Ležela tak klidně, jako by se ze snu usmívala… Něco pěkného se jí zdálo. Díval se na svůj život, který mu odešel, který ho nechal už navěky samotného.

Obviňoval ji, vyčítal jí, snažil se ji nenávidět… ale miloval ji příliš. Seděl u ní, jako by bylo vše v pořádku a snažil se uklidňovat, že až se mraky rozestoupí a zlaté denní světlo naplno projasní útroby bytu, se její víčka zachvějí a ona se probudí. Pohlédnou na něj dvě krásné čokoládové jiskřičky plné života, ona ho pohladí po vlasech a řekne dobré ráno. Poprvé by byl vděčný za zlý sen.

Chápal, proč mu to neřekla, ale bolelo ho to. Proč zrovna oni dva museli mít před sebou takové životní tajemství. Proč byla zrovna ona jedinou výjimkou jeho daru. Ironie.

Kdyby měla dívka odvahu a svěřila se mu ze svým břemenem, on ho mohl udělat nicotným. Ale chlapec se bál stejně jako ona. Bál se toho, až se dozví, kdo ve skutečnosti je, uteče a nechá ho samotného.

A ona mu opravdu utekla, ale navěky. Jedna jediná věta by změnila naprosto vše. Do poslední minuty, kdyby věděl, co se děje, mohl ji zachránit.

Naposledy věznil v náručí vše, co získal a za tak krátkou dobu ztratil. On byl dost silný, aby ji před vším ochránil, ale smrti nezabránil. Držel ji pevně, jako by chtěl spoutat její život v bezduchém těle.

Hloupí strach změnil vše, co mohli mít… Vinna není ani na straně dívky, která se bála soucitu. Ani na straně chlapce, který měl strach z opovržení… Osud to tak chtěl, zahrál si s nimi nehezkou hru, a ani jeden už se nedozví, jak by ten druhý přijal tajemství… Na ničem už nezáleželo…

Dívka spala věčným spánkem a chlapec klečel nad jejím tělem a umíral každým dalším nádechem, který patřil jen jí…

Smrt se stala všední a snadnou. Každý ji může mít, každý z nás.

Ale láska – kdo může mít lásku?