Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na křídlech smrti - 4. kapitola

25.07.2010 (17:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3226×

4. kapitola

Byla jsem neuvěřitelně sobecká, dávala jsem všanc jeho pocity, až se dozví, že můj život není tak dokonalý, dlouhý, jak předpokládal a pro touhu být mu blíž, jsem neříkala celou pravdu. Nevypadal, že by odhalil mé zaváhání, když plánoval mé setkání s jeho sestrou, která by měla dorazit k ránu. Oběd, na který mě pozval, byl předem odmítnutý, ač jsem mu s úsměvem přikývla.

Připadala jsem si jako popelka, dívka, která našla svého prince… ale čas je neúprosný a zkracuje se… S ranním úsvitem se dívka rozplyne a zanechá po sobě někoho dalšího, někoho, na kom jí začalo až moc záležet… O to byl její čin sobečtější…

„Na co myslíš?“ zašeptaly rty u mého ucha.

„Na kočár z dýně, myši proměněné v koňské spřežení, prince, střevíček…“ …a písek času protékající našimi prsty…

„Nebuď smutná, pokud vím, tak Popelka skončila dobře,“ usmál se a políbil mě na spánek.

Seděli jsme na zemi v mém bytě, zavrtaní v polštářích. Já se zády uvolněně opírala o jeho hruď a on měl ruce kolem mého pasu a bradu položenou na mém rameni. Dívali jsme se do umělého ohně s falešnou krbovou římsou, posazeného v mém obýváku.

Jeho jemná vůně se vznášela ve vzduchu a já zhluboka dýchala a užívala si pocitu, který ve mně vyvolávala.

Když jsme odešli z večírku, nechala jsem ho tápat v nevědomosti, neřekla jsem mu, kam jdeme.

Jediné, co si prosadil, bylo, že se pojede jeho autem, musela jsem vyhodnotit uznání, když jsem spatřila krásný model Vanquishe. Na to zřejmě spoléhal, když jsem se otočila, křenil se jako malý kluk.

Projížděli jsme ulicemi a já Edwarda naváděla ke mně domů. Pokradmo se na mě zahleděl a obvinil mě z únosu, načež jsem se zasmála a odvětila, že on je ten, který drží v rukou volant…

„Edwarde, co bys dělal, kdyby ti zbývalo jen pár hodin života?“ zašeptala jsem a cítila jak mě jeho paže pevněji sevřely.

„Chtěl bych je strávit s tebou,“ políbil mě na krk a já přemáhala slzy. Tolik bych si přála mu všechno říct. Podělit se o své břímě, schovat se do jeho náručí a nechat se konejšit, že všechno bude v pořádku… Ale nebude, už nikdy.

„Ale neboj se, nikam neodcházím a ty také ne, to bych nedovolil,“ dodal a mě jedna slza přetekla. Proč jen jsem ho nemohla potkat dříve, alespoň o den… o pár minut…

„Bells? Co bys zase ty dělala, kdybys žila na strašidelném hradu s Drákulou, ale on ti nechtěl ublížit…“

Zasmála jsem se. „No, asi bych nepřijala jeho pozvání na večeři.“ Teď jsem rozesmála jeho.

Bylo mi krásně, nechala jsem se laskat jeho něžnými doteky a užívala si drobné polibky, kam jen jeho rty dosáhly.

Popíjela jsem sklenku vychlazeného šampaňského, i když jemu zřejmě moc nechutnalo, napil se sotva dvakrát.

„Jako malá jsem měla ráda vesmír, chtěla jsem být kosmonaut… “ usmála jsem se.

„A co tedy děláš ve firmě? Neměla bys spíš zkoušet skleněné koule na hlavu v NASA?“

„Sny někdy nevyjdou, ale stejně jsem se stala amatérským hvězdářem – “

„Máš ráda hvězdy?“ Projel mi rukou vlasy a já se za jeho dotykem otočila, jako kočka vyžadující další.

„Edwarde, pomiluj mě… Dostaň nás ke hvězdám…!?“ zaprosila jsem a napětím skoro nedýchala. Po chvíli jsem ucítila na šíji něžné polibky a ruku, která mi nadzvedla vlasy, stočila je na temeni mé hlavy, aby se jeho ústa mohla přisát na mou nahou kůži.

Myšlení mě opouštělo a já se stávala v jeho objetí vláčnější. Jeho prsty se dostaly k zapínání mých šatů a jedním pohybem je rozepnuly. Lehký satén se svezl z mého těla a na páteři mě zastudily jeho rty, až jsem se zachvěla pod náporem vzrušení a ledového dechu.

„Proč sis vybral zrovna mě? Na večírku byla spousta žen…“ vypadlo ze mě mezi tím, kdy mě jeho paže pokládaly do polštářů.

„Uviděl jsem dívku, která zářila jako slunce, ale její oči postrádaly lesk. Byla jsi tak krásná, něžná, jako úsvit a já cítil, že tě potřebuji znát. Viděl jsem tvář s úsměvem, tělo plné života, přesto, jako by tvá duše umírala samotou. Díval jsem se na tebe a viděl sebe…“ šeptal mi vroucně do kůže.

„Isabell, ty to nechápeš, to ty sis vybrala mě, ne já tebe. Nemusela jsi vidět mou tvář, abych věděl, že jsem si tě získal, bez povrchního dívání se na vzhled.“

Odpovídal a mezi tím mě vysvlékal ze šatů, jeho rty se něžně otíraly od krku přes dekolt k ňadrům a jeho bříška prstů, přejížděla po vztyčených vrcholcích, které ho podle výrazu očí uchvacovaly.

„Proto jsi nechtěl, abych viděla tvou tvář? Bál ses, že bych si tě všímala jen kvůli ní?“ vydechla jsem, když se jeho ústa semknula kolem jedné bradavky a já na stejném místě ucítila vlhký chlad a lehké kmitání jeho jazyka. Bylo to k zešílení…

„Ne, stačil mi jeden pohled na tebe, abych věděl, jaká jsi. Jen jsem chtěl, aby sis uvědomila to, co já, bez toho, aby tě ovlivňovala…“ Rozevřenými dlaněmi mi sjížděl od prsou dolů, po pasu až k bokům a stahával mi pomalu látku, až mi její konec stáhl z kotníků.

Ležela jsem před ním jen v krajkových kalhotkách a pozorovala jeho pohled, který mě hladil po těle.

„Abych si uvědomila co?“ Posadila jsem se a rozepínala knoflíček po knoflíčku jeho hedvábnou košili. Bělostná pokožka krásně zářila a byla na dotek jako samet. Dokonale pasovala k jeho sametovému hlasu… Byl jako ledová čokoláda. Sladká, návyková, připravená k ochutnání…

„Aby sis uvědomila, že láska na první pohled, není jen v pohádkách…“ zašeptal a políbil mě. Líbal toužebně se spoustou emocí a naše dechy se předháněly. Přilehl na mě a jemně se svým tělem otíral o to mé, hladově se sunul po mé kůži a jeho silné ruce, hravě strhly můj poslední kousek oblečení.

„Edwarde…“ Vzdychla jsem, když se jeho dlaň dostala mezi má stehna a obtočila si mé nohy těsně kolem svých boků. Hladila jsem ho po zádech a jeho kalhoty, o které jsem se odírala, mi byly krajně nepříjemné.

Zřejmě pochopil můj problém, protože se jeho ruka přemístila k zapínání kalhot a hbitě rozepnula knoflík a poté i jedním tahem zip. Bylo nesmírně vzrušující pozorovat ho, jak se svléká…

Uchopil mé ruce do sevření jeho velkých dlaní a zaklínil mi je vedle hlavy, začal se pohybovat a třením našich těl nevzrušoval jen nás dva, ale stahoval si pomalými pohyby kalhoty. Cítila jsem jeho mužnou touhu a nechtěla jsem čekat, ne když nám zbývalo tak málo času.

Vyprostila jsem své ruce a jedním pohlazením od jeho lopatek, přes svalnatá záda, útlý pas, boky a zadeček, jsem jej vysvlékla a kalhoty setřepala vedle nás. Proplétali jsme naše nahá těla v erotickém tanci a ve chvíli, kdy do mě vstoupil, jsem pochopila jednu věc…

„Miluji tě,“ zašeptala jsem vzrušeně do jeho ouška a prsty mu zajela do rozcuchaných vlasů. Byly stejně hebké a voňavé jako celý on a spadávaly mu do čela. Jemně mě šimraly po tváři, když mě jeho dech chladil na krku.

„Miluji tě…“ vrátil mi odpověď a přitiskl své rty na mé. Pohyboval se pomalu a něžně, jak v mých ústech, tak v mém těle. Oddali jsme se jeden druhému čirou dávkou citu.

Nikdy jsem necítila lásku a v podstatě jsem si ani pořádně nedokázala představit její příchuť. Nevím, jestli jsem se zamilovala už při zvuku jeho hlasu, kterým si semnou hrál.

Při prvním pohledu do jeho neobvyklých očí, dvou roztavených jezírek zlata, zahalených jen černou škraboškou. Nebo naším prvním polibkem…

Vlastně nezáleží na tom, kdy poprvé přeskočila jiskra, která v našich srdcích zažehla oheň. Jediné důležité, momentálně nejdůležitější na světě bylo, že jsme se našli a uvědomili si náš cit.

I kdybych létala do vesmíru, nikdy bych nepoznala opravdové hvězdné nebe, které mi ukázal on.

Nikdy nepřestanu být vděčná za jediný večer, kdy jsem poznala, co to je být naživu. Měl pravdu. Celý život jsem umírala, než jsem poznala jeho… Na sklonku života jsem pochopila, jak krásný umí svět být, když se na něj dívají dva páry oči v jediném obětí…

Jeho hruď brala dech mé a jeho oči hleděly odevzdaně do těch mých. Miloval se se mnou tak procítěně, že jsem se bála probudit ze snu.

Kdybych si mohla vybrat, zda zemřít, ale poznat jeho, nebo žít a bloudit světem sama, neváhala bych…

Na nástěnných hodinách čas ukazoval půl čtvrté ráno. Pevně jsem se k němu přimknula a šeptala pořád dokola, že ho miluji.

Chtěla jsem, aby o tom nikdy nepochyboval, nebyla jsem připravená se s ním rozloučit a už vůbec jsem neměla odvahu přiznat se mu, co jsem učinila.

Věděla jsem, že i ti nejlepší doktoři by už nic nezmohli a jediné, co mi zbývalo, bylo žít ještě pár okamžiků, balancovat na křídlech smrti a doufat, že mi má láska někdy odpustí, můj sobecky, unáhlený odchod…

<- Shrnutí ->

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 4. kapitola: