Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My happy ending... - Prolog

23.09.2010 (16:00) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1405×

„Rosalie?“ ozval sa hlas sestry Bernadet. Práve teraz som sedela vo svojej izbe a snažila sa nakresliť zátišie, ktoré som si sama vytvorila na stole. Dve jablká a váza s kvetmi by už celkom boli, ale obrus s tými záhybmi sa mi absolútne nedarilo kresliť.

„Hmm?“

„Rosalie. Predsa sme ťa vychovali slušne.“

„Áno, áno, sestra Bernadet, ja viem. Ale tak trošku som sa zamyslela. Čo potrebujete? Rada vám pomôžem s čímkoľvek,“ usmiala som sa na ňu. Štetec som položila vedľa veľkého výkresu a ruky si utrela v zástere, ktorá zostala zafarbená. Povzdychla som si a postavila sa.

„Priniesli k nám dieťa, ktoré včera našli. Chcem, aby si sa o to malé dievčatko postarala. Dosť má strach z ľudí, preto k nej pustím len teba. Má okolo dvoch rokov. Matka ju nechcela.“ Sklopila pohľad k zemi. Bernadet poznám veľmi dobre. To ona ma vychovala. Mne sa stal podobný osud. Nechcela som nad tým príliš uvažovať. Nepoznala som svoju matku a ani otca, neviem, či mám vôbec súrodencov. Bernadet mi nikdy nechcela nič povedať. Ale možno to nevedela ani ona sama.

„Dobre. Rada sa o ňu postarám. Kde je?“

„Poď za mnou. Nechala som ju so sestrou Mary.“ Hneď som sa za ňou rozbehla. Veľmi som sa tešila, pretože malé deti sú také rozkošné. Dúfam, že raz budem mať deti aj ja. S nejakým mužom, ktorý ma bude milovať a ja zas jeho. Ktorý keď príde z práce, pobozká ma a objíme. Takto si predstavujem svoju budúcnosť. Ale zatiaľ mám len sedemnásť rokov a žijem v kláštore. Keď budem mať osemnásť, môžem odtiaľto odísť.

Bernadet otvorila dvere na jednej z izieb. Naskytol sa mi pohľad na malé dievčatko s kratšími hnedými vlasmi a zelenými očami. Zvedavo si ma prezeralo.

„Ahoj,“ usmiala som sa. Odpoveďou mi bol len jej nesmelý úsmev.

„Elis, toto je Rosalie. Bude sa tu o teba chvíľu starať, áno? Budete spolu kamarátky,“ ozvala sa sestra Bernadet.  Malé dievčatko, teda Elis, prikývlo. Prišla ku mne a zdvihnutím rúk sa vypýtala na ruky ku mne. Bola taká malinká a ľahká ako pierko. Dvojročné dieťa som si predsa len predstavovala inak. Trošku väčšie. Spýtavo som sa pozrela na Bernadet.

„Narodila sa asi predčasne.“

„Aha.“

Toho dievčaťa mi prišlo ľúto. Stretnúť tak jej matku, tak jej pekne vynadám. Svoje dieťa by som nikdy neopustila. Ani keby som musela. Proste len cez moju mŕtvolu.

Elis si na mojich rukách sťažka povzdychla a zívla si. Oči jej začali klipkať, a preto si ich roztomilo pretrela svojou rúčkou. Hlavu si položila na moje rameno a zatvorila oči.

„Pôjdem ju uložiť k sebe do izby a dám jej niečo zjesť a vypiť,“ oznámila som a vyšla na chodbu.

„Rosaie. Ale nezostane tu dlho. Už zajtra by sme ju chceli dať do Volterry. Predsa tam má len lepšie podmienky na život, než tu.“ Len teraz mi tu dali na starosť a už sa s ňou mám rozlúčiť? Nie, to sa mi absolútne nepáči! Chcem, aby vyrastala tu!

„Prečo nemôže zostať tu? Predsa aj ja som tu zostala. Vtedy nikto nenamietal. Ja sa o ňu postarám. Budem ju brať ako vlastnú dcéru. Len, prosím, žiadna Volterra!“ Sestra Bernadet sa na chvíľu zamyslela. Dúfam, že tu Elis môže zostať. Som s ňou len prvý raz, no už ju mám rada, prirástla mi k srdcu.

„Rose, ty to dobre vieš. Nemáme peniaze a...“

„Ja by som niekde mohla chodiť. Napríklad niekde pomáhať. Mne to nebude robiť problém!“ skočila som jej do reči. Viem, že to veľmi nemá rada, ale musela som, ak chcem obrániť toto malé dievčatko. „Môže tu vyrastať. Naučím ju všetko základné.“

„Nie, je mi to ľúto, Rosalie. Nie si ani plnoletá, nemôžem to od teba žiadať. Ešte raz mi to prepáč. A bola by som rada, keby si práve ty s ňou zajtra šla do Voltery.“ Otočila sa. Neveriacky som na ňu zazerala. Ako mi to môže urobiť? Veď jeden hladný krk navyše by sme predsa nejako uživili!

S uslzenýma očima a bolavým srdcem jsem tu malou, nevinnou holčičku donesla do svého pokoje. Uložila jsem ji do své tvrdé postele, sedla si na židli a začala jí tiše pobrukovat známou melodii, kterou mě ještě nedávno uspávala Bernadet. Koutky rtů se jí občas nepatrně zvedaly, zřejmě se jí něco krásného zdálo.

Sledovala jsem její pohublý obličejík ve světle dohořívající svíčky. Neznám ji ani hodinu a přesto vím, že se mi s ní bude jen velice těžko loučit. Proč jen nemůže zůstat se mnou?!  Tiše jsem si povzdychla a snažila se najít na staré židli nějakou vhodnou polohu pro spánek.

„Zítra se to snad nějak vyřeší,“ zívla jsem a chvíli poté jsem usnula.

„Tak pojď,“ oslovila jsem rozespalou Elis a opatrně ji vzala za ruku. Čekala nás velmi dlouhá cesta.

Ani jedna jsme nemluvili. Elis zřejmě nevěděla, co má čekat, a já se toulala myšlenkami někde daleko, daleko v říši divů, kde bych mohla s tou malou zůstat.

Sklopila jsem zrak od tyrkysově modré oblohy a zadívala se na její smutnou tvář. Jemně jsem jí stiskla ruku, abych upoutala její pozornost.

„Neboj, všechno bude dobré,“ usmála jsem se na ni. „Najdeš si spoustu kamarádů. V sirotčinci u Svaté Marie se ti bude vážně líbit,“ mrkla jsem na ni. „Budu tam za tebou chodit, chceš?“

Jen lehce přikývla a opět sklopila zrak ke štěrkové cestě.

„Ale, ale, kampak takhle večer, slečno?“ oslovil mě mile vysoký bledý muž v tmavém oblečení, který se jakoby zjevil vedle mě. Až teď jsem si všimla, že byl součástí velkého hloučku lidí, kteří šli směrem k Voltérskému hradu.

Nechtěla jsem odpovědět. Chtěla jsem být sama, sama se svým smutkem. Tolik se mi stýskalo po Elis.  Nemohla jsem vymazat z mysli její smutný pohled, když jsem ji opouštěla. Ale prostě jsem odpovědět musela. Byla jsem přece slušně vychovaná mladá dáma, no ne? Třeba jen potřebuje s něčím poradit.

„No, já se vracím do kláštera v San Ciprianu,“ přiznala jsem a ihned jsem se kousla do jazyka. Takovéhle věci přece nesmím vykládat, nebo ano?

„Ach, ano, San Cipriano, tam je to krásné. Ale je to daleko. Copak vy se nebojíte, slečno?“

„Ne,“ prohlásila jsem odvážně, i když to nebyla ani zdaleka pravda.

„Vážně?“ zeptal se ten muž a povytáhl obočí. „Co kdybyste se přidala ke mně a mým přátelům a přespala s námi na hradě?“

„Ne, děkuji, pane. Musím se co nejdříve vrátit za sestrou Bernadet. Navíc ani nevím, jak se jmenujete.“

„Ach. Jsem to ale nezdvořák,“ řekl kajícným hlasem ten muž. „Jmenuji se Felix, Felix Volturi,“ zašeptal a jemně mi zvedl ruku, aby mě na ni mohl políbit. „Jste krásná.“

Srdce se mi prudce rozbušilo. Nebyla jsem zvyklá na mužské zdvořilosti. Navíc, tenhle mladík se mi velice líbil.

„Jsem Rosalie,“ usmála jsem se okouzlená Felixovými lichotkami.

„Takže, půjdete se mnou, slečno Rosalie?“ zeptal se mě znovu.

„A-ano,“ vydechla jsem ztracená v jeho temných očích.

„Následujte mě, prosím,“ usmál se a ukázal tak řadu dokonale rovných bílých zubů. Vzal mě opět za ruku a vedl mě k té velké skupině lidí, které se věnovala vysoká tmavovlasá dívka s drdolem a stejně bledou pokožkou, jakou měl Felix.

„Ahoj Felixi,“ zapředla ta dívka.

„Ahoj Heidi.“

„Moc jsi toho nepřinesl,“ poznamenala, když odemykala velké dřevěné dveře. „Ale Aro bude mít radost, když mu ji věnuješ. Ona je prostě la tua cantate, jak by řekl.“

„Ano, to je,“ přisvědčil a já začínala mít divný pocit. „Ale je moje.“

„Jak myslíš,“ ušklíbla se Heidi a vykročila do dveří následována ostatními lidmi společně se mnou a Felixem.

Zoufale jsem mu stiskla ruku. Až teď mi došlo, že je nepřirozeně chladná a tvrdá. Začala jsem věřit špatné osobě? Než jsem stihla cokoliv udělat, dveře se za námi zavřely. V hale s vysokým stropem bylo málo světla, takže jsem neviděla, kam nás Heidy vede.

V dálce před sebou jsem uslyšela zavrzání dveří, tiché kroky a po chvíli vyděšený křik…

Shrnutí LittleSonny x Shrnutí PinkVolturi

1. kapitola

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My happy ending... - Prolog: