Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My Happy Ending... - 4. kapitola

17.01.2011 (16:30) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1275×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola

„Ale no tak, Heidi, neblázni. Přece to nebudeme řešit tady, že ne?!“ zeptal se jí a významným pohledem sjel všechny přítomné.

„To je pravda. Tenhle barák je jeden velkej blázinec. Navíc, všichni přece nemusej vidět, jak ti nakopu zadek, že?“ zavrčela naštvaně. Davem se ozval posměšný chichot.

Felix se už už nadechoval, že Heidi odpoví, ale ona ho utla jediným přísným pohledem. Strčila ho do zad, aby šel, jako by byl nějaké malé dítě. Děti. Ta představa mi přišla nějaká povědomá. Snažila jsem se v paměti vypátrat, proč jen mě při té představě tak nějak zahřálo u mého jindy chladného srdce.

Z myšlenek mě vytrhlo Alecovo nahrané zakašlání. „Echm echm, podpantofláč!“ smál se, a ne sám. Mě to tak moc vtipné nepřišlo, spíše naopak. Vůbec se mi to nelíbilo. Alec to nevědomky přehnal.

Felixe jsem měla ráda, a teď se kvůli mně hádá s Heidi. Tiše jsem zavrčela a vydala se za těmi dvěma, abych jejich spor urovnala.

Ještě předtím, než jsem se stihla dotknout vysokých těžkých dveří, zastavil mě Alec.

„Co chceš?“ zavrčela jsem a ani se na něj nepodívala.

„Rose, co se děje?“ mluvil tiše, aby nás ostatní neslyšeli.

„Nic!“ odsekla jsem.

„Co se děje? Pověz mi to!“ strčil mi prst pod bradu, abych se mu musela podívat do očí.

„Přehnal jsi to! Neměl ses Felixovi smát!“

„Ale no tak-“ nestihl doříct, protože se za mými zády ozvalo znuděné zakašlání. Když jsem se otočila, uviděla jsem Caiuse, jak nepřítomně zírá na rudý západ slunce někde daleko za kopci. Tvář měl skoro bez výrazu, ale v očích jsem mu uviděla záblesk pobavení.

„Přejete si něco, Caie?“ zeptala jsem se zdvořile svého hostitele se skloněnou hlavou. Úcta tu byla velmi důležitá.

„Ale jistě, Rosalie. Až tu dořešíš svůj… malý problém s Alecem, máš okamžitě přijít za Arem do trůnní místnosti. Má tam pro tebe překvapení,“ řekl bezvýrazným hlasem. „A… Aleca můžeš vzít s sebou. Má tam taky práci,“ mrkl někam za mě, na místo, kde jsem předpokládala Aleca.

„A-ano. Jistě.“

Caius zmizel tak rychle, jako se objevil. Netušila jsem, co po mě ti tři můžou chtít. Copak jsem něco provedla? Zoufale jsem se podívala na Aleca. Jeho tvář byla naprosto klidná. Zřejmě věděl, co se bude dít, ale z jeho pohledu jsem pochopila, že i kdybych se zeptala, neodpověděl by.

Cesta temnými chodbami na můj vkus utekla příliš rychle. Kdybych byla člověk, nohy by se mi třásli a mé srdce by bilo jako splašené. Ale nebyla jsem, a proto jsem musela nasadit masku chladnokrevného zabijáka.

„Takže, koho pak to tu máme, Jane?“ zeptal se zvědavě Aro, když jsme s Alecem vstoupili do místnosti. V jeho očích jsem viděla přímo dětskou nedočkavost.

„Sasha, vůdkyně klanu z Denali, Tanya, Kate, Irina, její dcery,“ to slovo vyřkla jako by bylo jedované. „Stvořili nesmrtelné dítě, Vasillii.“

„Ale, ale! To je mi pěkné!“ spráskl ruce Aro. „Porušení zákonu, povídáš?“

„Ano, přesně tak.“ Janin hlas zněl jako hlas úřednice u soudu.

„Takže, Sasho,“ oslovil cizinku Aro, když scházel schůdky ze stupínku s trůny. „Co sis myslela? Že na to nepřijdeme?“

„Ne… Ne!“ vykřikla malá rusovláska se šílenýma, podivně barevnýma očima. „Za všechno můžu jen já!“

Netušila jsem, o co tu jde.

„A co Kate, Tanya a Irina?“

Vzdorovitě mlčela. V Demetriho sevření se ani nepohla.

„Takže ty neodpovíš na Arovu otázku?“ ozval se Marcusův hlas, který jsem slyšela poprvé. Nikdy předtím na mě totiž nepromluvil. Věnoval jeden krátký, ale významný pohled Jane. Ta se jen potěšeně ušklíbla. Felix ještě víc přitvrdil své neoblomné držení.  V tu chvíli se Sasha začala svíjet v křečích, křičela. Ten zvuk mi příšerně drásal uši. Bezmyšlenkovitě jsem pevně stiskla Alecovu ruku a zavřela oči.

„Já… Udělám všechno, co chcete!“ vykřikla nakonec unaveně, její hlas byl zastřený bolestí, strachem.

Aro jen lehce mávl rukou směrem k Jane. Sasha se přestala svíjet, z hrdla strachem nedokázala vyloudit jediný zvuk, zhluboka dýchala.

„Irino? Mohla bys prosím přistoupit ke mně?“ oslovil Aro vysokou upírku s havraními vlasy, která až do teď stála v rohu s ostatními členy klanu.

Beze slova přikývla a pomalým krokem došla až k Arovi. Dívala se mu zpříma do očí, beze stopy strachu. Vložila mu ruku do dlaní, věděla totiž, co ji čeká. Aro jen bez výrazu sledoval hýření všech jejích myšlenek, a pak jí pustil.

S lehounce staženým obočím se jen zeptal: „Tanyo?“ Vlastnice toho jména, blondýnka sportovní postavy, sebou trhla a vydala se k Arovi. Vložila mu ruku do dlaní a upřeně se dívala stranou, nevěnovala mu jediný pohled.

„Hmmm. Pořád stejně krásná a stejně umíněná,“ řekl si jakoby pro sebe, když pokynul třetí sestře, Kate, aby přistoupila.

Ta se ošila a strčila vzdorovitě ruce za záda.

„Ale no tak, Kate,“ oslovil ji něžně Caius. „Přece nechceš, aby se ti stalo to samé, co tvé matce…“ nechal větu vyznít do prázdna.

„Ne,“ šeptla tiše, strachem měla sevřené hrdlo. Po vteřině váhání se vydala směrem k Arovi a stejně jako její sestry mu podala ruku, jen o něco štítivěji. Ihned jak se jí dotkl, zkřivila rty do poraženého úšklebku, který ale trval tak krátkou chvíli, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

„Zajímavé…. Velice zajímavé…“ šeptal si pro sebe Aro, v očích měl podivnou zamyšlenost.

Když utichl, přistoupil k Sashe, která měla stále na tváři bolestný výraz. „A teď se ukaž ty…“ řekl jejím směrem a jemně se dotkl její tváře. Když prohledal všechny její vzpomínky, srazil svá hustá obočí k sobě.

„To je ale nemilé, Sasho. Všechno svědčí proti tobě.“

„Ano pane, já vím. Já… ony za nic nemůžou.“

„Oh, ano, já vím. Teď je ale podstatné, jestli víš, co tě čeká.“

„A-ano,“ přikývla a sklopila hlavu.

„Tak nám to všem řekni,“ poručil jí Marcus. Vyžíval se v jejím strachu. V její nadcházející smrti.

„Smrti,“ zašeptala neslyšně.

„Ano, správně.“

„Alecu, mohl bys?“ řekl Caius. Nebral to jako otázku, spíš jako oznámení. V místnosti to začalo vzrušeně šumět.

„Ano pane,“ řekl, když se chtěl vydat k Felixovi, a pomoct mu s tou regulérní vraždou. Jenže já jsem ho stále pevně držela za zápěstí.

„Alecu! Nedělej to, prosím!“ zoufale jsem šeptala.

„Musím, Rosie. Aro druhé šance nedává. Navíc, nic se mi nestane,“ slíbil. Jenže tohle jsem slyšet nechtěla. Nebála jsem se o Aleca, ale o tu nebohou upírku, Sashu. Nechtěla jsem, aby zemřela. A pokud musela zemřít, proč před mýma očima?

Než jsem se stihla vzpamatovat, Alec se vykroutil z mého sevření a Aro, Marcus i Caius se pohodlně usadili do svých robustních vyřezávaných trůnů.

Všichni přítomní měli na tvářích lehké úsměvy, zřejmě je to pro ně zajímavá podívaná.

„Je to na tobě,“ řekl Felix zdvořile Alecovi. Ten se jen usmál a věnoval poslední pohled těm smutným karamelovým očím. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat nic, kromě svého nevyrovnaného dechu.

Nepovedlo se. Slyšela jsem všechno. Zvuk praskající skály, tři zděšené nádechy, vzrušené šeptání přihlížejících. A nakonec, Arův tichý potlesk. Bylo to tak brutální! Nenáviděla jsem Ara, nenáviděla jsem Marcuse, Caiuse i Felixe. Nenáviděla jsem své upíří já.

„Tak jak se ti to líbilo?“ zeptal se mě rozzářený Alec.

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem v té místnosti provoněné strachem vydržet už ani vteřinu. Vyběhla jsem odtamtud tak rychle, jak jsem jen mohla.

Alec mě beze slova následoval.

„Proč to udělali? Proč?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem, když jsme vešli do mého pokoje. Přišlo mi, že se všechno kolem mě točí, že jsem nad sebou ztratila kontrolu.

„Proč? Takhle to tady prostě chodí Rosie. Copak ti to Aro neřekl? Tohle není svět pro slečinky. V upířim světě to chodí asi takhle: Zabij, nebo budeš zabit. Poruš pravidlo a stihne tě spravedlivý trest. Já vím, že tady ve Volteře jsou pravidla trochu jiná, ale s tím se prostě musíš smířit. Není správné každému důvěřovat, nebo se do něj vciťovat,“ poučil mě Alec.

Shrnutí LittleSonny x Shrnutí PinkVolturi

>5. kapitola

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My Happy Ending... - 4. kapitola: