Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My angels - prolog + 1. kapitola

26.08.2010 (20:00) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1835×

My angels

prolog

Křehká dívka seděla schoulená v rohu pokoje a vzlykala. Vzlykala bez slz, protože už plakat nemohla. Ale kdyby mohla, vyplakala by potoky slz. Nyní přišla i o druhý smysl života.

Co se to stalo? Kladla si stále stejnou otázku a odpovědi se jí nedostávalo. A proč to on udělal? Proč chce, abych trpěla? Co jsem mu udělala? Mnoho otázek a málo odpovědí. Otázky, na které znají odpověď jen dvě bytosti. A ta jedna právě stála před ní a se zájmem ji sledovala.

Dívka netušila, že před ní stojí její odpověď, jen dál vzlykala a přemýšlela, proč se nemůže snadno zabít. Nenáviděla se, již teď se nenáviděla a nechtěla žít. Žít, zní to bizarně a ona to tak i vnímala. Tento tajemný kruh nadpřirozena jí neměl být nikdy otevřen, ale se bláhově zamilovala do nejtemnější bytosti, co po světě chodí.

Kdyby se byla nezamilovala, žila by krásný lidský život a časem i zemřela. To se ale nestane. Trpěla, protože mu věřila, netušila, že on se sžírá stejnou bolestí. Věřila, že on její lásku nezničí, nerozcupuje a nepošlape. A spletla se. Muže před ní přestalo bavit čekat, až si ho všimne tak si jemně odkašlal.

Dívka zvedla hlavu upřela na něj pohled svých karmínově rudých oči.

1. kapitola

„Blahopřeji vám, jste těhotná,“ zvolal rozjařeně doktor.

„Ale to ne, to není možné, jak dlouho?“ zeptala jsem se vyděšeně. Přeci jen, mít dítě s upírem není zrovna nejbezpečnejší.

„Už třetí měsíc,“ usmál se doktor. To není možné, vždyť jsem se s ním milovala před týdnem. A den na to odešel, pravil ulisný hlásek v mé hlavě. Rozzuřeně jsem zaklepala hlavou, jako by ty myšlenky byly jen otravné mouchy.

„Copak, něco nesedí?“ zamračil se doktor.

„Ne, ne, všechno je v nejlepším pořádku. Já už budu muset jít.“ Rychle jsem sesedla ze stolu a vzala kabát. Vyrazila jsem dveře a vyběhla na chodbu. Málem jsem při svém zběsilém úprku porazila sestřičku s nějakými zkumavkami s krví. Já jsem se zarazila a stála jako zařezaná. Něco ve mně mě nabádalo, abych to plato vyrazila sestřičce z ruky a někde si ho v klidu vychutnala. Žaloudeční šťávy mi začaly bublat v krku. Vyděsila jsem se vlastních myšlenek. Zatřásla jsem hlavou a šla dál, tentokrát už rozumnějším tempem. Při tom jsem uvažovala.

Jestli čekám dítě upíra, tak má v sobě logicky i upíří stránku a tu mám v sobě tedy i já. Proto jsem tak toužila po krvi. A jako další věc tu jsou ty nesouhlasující data. Jak si to mám sakra vysvětlit? To jako že se můj potomek vyvijí dvanáctkrát rychleji? Jestli ano, tak to budu za čtrnáct dní rodit. A další otázka, kterou jsem si nechtěla položit. Přežiju to vůbec? Porod asi nebude zrovna standartní. Nezbývalo mi nic jiného než čekat a doufat, že mě můj syn/moje dcera nezabije.

Nasedla jsem do Chevyho a vyrazila. Domů jsem dojela za dvacet minut a vylezla z auta. Vyběhla jsem do mého pokoje a začala narychlo házet věci do batohu. Nesmím zůstat s Charliem. Není hloupý ani slepý a určitě by si všiml, že jsem těhotná. Hodila jsem si batoh na záda a rozběhla se ke dvěřím pokoje.

Ale to bych to nebyla já, abych nezakopla. Cestou jsem vylomila jedno prkno v podlaze a pod ním se něco zalesklo. Sehla jsem se a prohlídla si to. Byl to rámeček. Rámeček s fotografií. Spatřit, jaká fotografie to byla, pro mě bylo jako kopanec do žaludku. Byla to fotografie Edwarda. Bolest mě zasáhla jako šíp.

Rychle jsem odvrátila hlavu, měla jsem strach, že jich bude víc. Zbaběle jsem utekla. V kuchyni jsem nechala Charliemu dopis na rozloučenou a u něj přiložené klíče. Spěšně jsem opustila dům a ze zvyku šmátrala v kapsách, abych našla klíče. Nenašla jsem je. Ukápla mi jedna slza a já ji roztržite setřela. Musím být silná, protože tak mě teď potřebují nejvíc. Nemůžu být slabá. Když budu slabá, jen jim víc ublížím. S menšími výčitkami svědomí jsem nechala nezamčeno a vyšla směrem k autu. Nevěděla jsem, jak moc bude bolet opustit Charlieho, ale teď, když jsem nasedala do auta, cítila jsem se, jakoby se ta díra v hrudi zvětšila. Musím na ni nutně najít náplast, jenže co to je? Tvoje dítě, ozval se mi v hlavě posměvačný hlas. Jistě, kvůli jemu to vše podnikám. Aby mělo šanci na život.

Ale dokážu ho přivést na svět? Dokážu porodit Edwardovo dítě?