Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může se pohádka stát realitou? 6. díl

15.01.2010 (14:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 987×

Může se pohádka stát realitou? 6. díl

Upír

Probrala jsem se a nepoznávala, kde se nacházím, měla jsem hodně špatný pocit. Rozhlédla jsem se pořádně po pokoji a poznala nemocniční pokoj. Nepamatovala jsem si, že bych byla v nemocnici. Jak jsem se sem vůbec dostala? Zaslechla jsem, jak se těžké dveře s vrzáním otevírají.

„Bells,“ řekl táta smutným hlasem.

„A-hoj,“ pokus o úsměv se mi nezdařil. Nic mi neřekl, jen se díval a v očích jsem viděla, že prožívá příšernou bolest, jako by někdo zemřel.

„Co… co se děje?“ nechápala jsem to. Jeho bolest, jeho přehnané mlčení, nenaznačovalo to nic dobrého.

„Proč…“ netušil jak pokračovat, choval se divně.

„Proč jsi… proč jsi to udělala?“ jeho hlas byl zlomený a naléhavý.

„Co? Já… o čem tu teď mluvíš? Co jsem zase udělala?“ nejradši bych na něj křičela, že jsem nic neprovedla, ať za mnou přijde, obejme mě, jenže, na to jsem až moc hrdá.

„O tom,“ ukázala na mé ruce. Měla jsem na nich snad tunu obvazů, ale nakonec jsem je všechny sundala a… šok… obě ruce jsem poškrábané až do krve. Nic jsem v tu chvíli nevnímala, zírala jsem na tátu, na ruce a takhle pořád dokola.

„Ty si myslíš, že… že bych toho byla schopná?“ nedokázala jsem skrýt udivení a cítila jsem křivdu, když mi neodpověděl.

‚Mlčení znamená souhlas‘ pomyslela jsem si. Ani mi to nedošlo a pověděla jsem to nahlas.

„Promiň,“ zaslechla jsem tátův hlas. Odešel. Nechal mne tu samotnou, do očí se mi vkradly slzy. Pak přišly sestry a znovu mi ovázaly kolem ruk obvazy, které jsem sundala. Zírala jsem do stropu, byl tam flek, připomínal mi Itálii. Několik hodin jsem se ani nehla a čekala, jestli někdo nedorazí, na večer přišla Angela. Bylo vidět, že se snaží mi věřit, že už bych něčeho takového nebyla schopna, ale náznaky pochybnosti byly více než jasné. I já začala pochybovat, chtěla jsem někomu říct, že to udělal někdo jiný, ale pak by mě poslali za psychoušem, už to vidím a slyším otázky jako: „A kdo to podle vás udělal?“ nebo „Vaše nemoc a smrt vaší matky vás jistě poznamenaly. Netrpíte něčím, neberete náhodou drogy?“ atd. Na to jsem vážně neměla čas. Další dny ubíhaly pomalu, chtěla jsem domů, jenže podle doktorů si mě tu musí nechat na pozorování. Kdyby se něco stalo, že jsem ztratila moc krve, že jsem stále slabá a podobné bláboly. S nikým jsem nemluvila, ani s tátou, když přišel na návštěvu.

Byl čas oběda, když jsem zaslechla, že nemocnice přijala nového doktora, jakýsi… to jméno, bylo zvláštní… Carlisle, ano to je ono. Byla jsem na něj zvědavá, má převzít všechny pacienty doktora, který odchází. Mezi ně patřím i já.

Dívala jsem se z okna, bylo pod mrakem, jak jinak. Nevyrušilo mne nic až na tichý hlas neznámého muže. Pomalu jsem se otočila, byla jsem ospalá, a uviděla vysokého blondýna se zlatýma očima. Stejnýma jako má Edward. Ale na to jsem zrovna nemyslela, byl to ten nový doktor.

„Dobrý den, jmenuji se Dr. Carlisle Cullen a od nynějška jsem váš nový lékař,“ úsměv mu rozzařoval už tak nádhernou tvář.

„Já vím, slyšela jsem to na chodbě už… včera.“ Bylo to teprve včera? Hodiny tu ubíhaly hrozně pomalu.

„Zprávy se šíří rychle jak vidím,“ zasmál se, ale spíš pro sebe.

„Četl jsem váš spis,“ začal nepříjemné téma.

„Můžete mi říct, co jste si udělala?“

„Nevidíte?“ ukázala jsem mu obvázané ruce.

„Chci to slyšet od vás,“ začínal mi lézt na nervy. Řekla jsem mu pravdu, že si noc nepamatuju, že ani nevím, jak jsem se dostala do nemocnice.

Všechno si zapisoval, všichni ostatní by pouze zakývaly hlavami a během vteřiny zapomněli, co jste mu vlastně říkali.

Vyrušilo nás tiché a rychlé zaklepání.

„Edwarde, počkej chvilku, nebude to trvat dlouho.“

V hlavě mi začalo šrotovat, přece se jmenuje Cullen, jak jsem to mohla přeslechnout? Edward je jeho adoptovaný syn, jsou si dokonce podobní, proč mi to nedošlo dřív? Oni, celá jejich rodina, oni jsou… jiní… jiní než ostatní.

„Bello? Bello!“ koukla jsem na Edwarda, tolik mi chyběl zvuk jeho hlasu. Byl pár centimetrů od mého obličeje.

„Tak já přijdu jindy, jak vidím, máte si co říct, a abych nezapomněl, než odejdu, přijdu se na vás podívat,“ usmála jsem se na něj.

„Jak se máš?“ Vím, naprosto primitivní otázka, ale jak ji řekl Edward, kdybych neseděla už bych spadla jak se mi podlamovala kolena.

„Jo… jde to, ale nikdo… to nic, nevěděla jsem, že tu tvůj otec pracuje. Dokonce, když se mi představil, vůbec mi nedošlo, že se taky jmenuješ Cullen,“ smála jsem se a on se mnou, bylo to… příjemné a milé.

„Proč jsi vlastně přišel?“ asi tu otázku nečekal, vykulil na mě svá kukadla a nějak se neměl k odpovědi.

„Fajn, nemáš se k odpovědi, takže jen ze soucitu viď že jo. Jestli je to pravda, tak zase můžeš odejít, nemám náladu na něčí soucit.“

„Ne, ne, ne! Špatně jsi to pochopila, víš… chyběla jsi mi, hrozně moc, nejspíš víc než si vůbec dokážu přiznat,“ řekl polohlasně. Teď jsem to byla já, kdo jen tiše seděl a měl vyvalené oči. Nejspíš se mi chtěl smát, ale přišlo mu to trapné, protože nevydal ani hlásku, žádný náznak smíchu.

Byl u mě až do večera, když se na mě přišel podívat Carlisle, jak mi slíbil, nevypadalo to, že by mu přišla divná Edwardova přítomnost.

Edwarda nikdo nevyhazoval ani, když už bylo opravdu pozdě, návštěvy tu byly povolené 24 hodin denně, dobrá zpráva po několika dnech, to jsem totiž ani netušila.

Povídali jsme si a pak, něco se stalo, pomalu se ke mně přiblížil, nic jsem nevnímala jen jsem kontrolovala svůj zrychlený dech. Celou tu dobu se mi díval do očí, pak je přivřel a… políbili jsme se, nechtěla jsem ten polibek skončit a byla jsem si jistá, že ani on nechtěl. Ale jednou jsme skončit museli.

„Wow!“ vydechla jsem.

„Jo, wow!“

„Víš asi bych ti měl něco říct,“ zvážněl, to většinou nebylo dobré znamení.

„Co se děje?“ ani jsem neslyšela svůj hlas, jak byl tichý.

„Víš,“ odmlčel se. „Já a moje rodina, my… my nejsme lidé,“ čekal na mou reakci, když jsem nic neudělala, pokračoval. „Asi bys měla vědět, že… jsme upíři, já o celá má rodina.“ Cítila jsem se… divně a pak jsem se začala smát.

„To… to byl dobrý vtip, ještě jak ses u toho tvářil,“ snažila jsem se popadnout dech.

„Ale, ty nevíš, jak moc bych si přál, aby tohle celé byl jeden špatný vtip, ale, on není,“ zněl smutně.

„Takže, vy, zabíjíte lidi?“ reagoval okamžitě.

„Ne, tak to není, my živíme se zvířaty.“

„Aha,“ neměla jsem mu co, na tohle říct.

„Asi už půjdu, bude to lepší.“

„To otevřené okno, jednou u mě v pokoji…“

„Jo, to jsem byl já. A promiň, jestli ti pak byla zima.“

Otevíral dveře k odchodu.

„Neodcházej, prosím,“ vyhrkla jsem. Jen se otočil a přišel zpátky k mé posteli.

„Ty… ty se nebojíš?“

„A mám čeho se bát? Ublížíš mi?“ Zakroutil hlavou na nesouhlas.

„Tak vidíš.“

Byl se mnou nejspíš celou noc, neměla jsem noční můry, jen krásný sen o nás dvou a podvědomě jsem cítila jeho přítomnost.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může se pohádka stát realitou? 6. díl: