Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může se pohádka stát realitou? 3. díl

31.12.2009 (15:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 845×

Může se pohádka stát realitou? 3. díl

Edwarde, nech toho!

Každý na dvoře se na nás díval, tedy nejdříve na přijíždějící auto a poté nemohly odtrhnout oči od nás... teda, hlavně od Edwarda. Některé pohledy byly závistivé jiné zase zvědavé a další, dívčí, zamilované. Edward se zdál být v pohodě, nevypadalo to, že by mu pohledy všech lidí vadily, spíše to vypadalo, že si toho ani nevšiml. Mě to celkem vadilo, ale nedávala jsem na sobě nic znát, žádnou nervozitu, prostě nic až jsem se sama divila.

„Tak, kam půjdeme nejdřív?“

„Asi do ředitelny,“ odpověděla jsem.

„Asi?“ usmíval se jako sluníčko.

„Určitě,“ opáčila jsem.

U paní Sanchez, ředitelovy sekretářky, Edward vyplňoval spousty formulářů s rychlostí. To mě to tenkrát trvalo celkem dlouho, jak si pamatuji. Sekretářka z Edwarda nemohla spustit oči, potom co odevzdal všechny papíry musel si poslechnout pár zákazů a příkazů, která na zdejší škole panují. Když jsme odcházeli podívala jsem se na jeho rozvrh a zjistila, že máme témeř totožné hodiny až na algebru a občanku. Bylo to celkem fajn zjištění.

Na první hodinu angličtinu jsme vyrazili jak jinak než spolu a hned jak jsme vešli do třídy všechny pohledy se upřely na nás. Snažila jsem se je nevnímat, šlo to těžko, ale Edwardova přítomnost mě, tak nějak, uklidňovala. Hodina začala a přišel profesor Larick. Bylo mi líto Edwarda, když ho profesor poprosil, aby se představil celé třídě, něco o sobě pověděl atd. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo, říkal mi vlastně, hned jak jsme se seznámily, že se často stěhují, tak už byl nejspíš zvyklý. To já bych se teda radši propadla někam hluboko do země. Hodně, hodně hluboko. Poté si ke mě přisedl jako by se nechumelilo.

„To tě nenapadlo, že mám třeba nějakého spolusedícího?“

„Tak já si klidně odsednu,“ vypadal, že to vážně udělá.

„Hm...“

„Chceš?“ věděl, že má vyhráno.

„Ne,“ odpověděla jsem bleskově. "Tak to bylo dobře trapný" myslela jsem si.

„Tak proč si to řekla?“ zajímal se.

„Jen tak... ani nevim.“

„Víš vůbec něco?“ utahoval si ze mě.

„Jo, jestli toho nenecháš tak si to pěkně odskáčeš,“ řekla jsem tichým a "vážným" hlasem.

„Když myslíš,“ začal se uculovat.

„Já nemyslim, já to vim.“

Nic na to neřekl, měl štěstí. Radši jsem taky nic neříkala. Chvílemi to vypadalo, že něco potřebuje, ale neměl se k tomu říct mi oč jde. Štval mě tím svým chováním.

„Tak co chceš?“ byla jsem nakvašená.

„Nic, co by, uvidíme se příští hodinu,“ řekl těsně před zvoněním a podal mi přeložený papír.

Během chvilky byl pryč a všimla jsem si jak šel za klukama, kteří měli stejnou hodinu jako on. Podívala jsem se na papír co mi podal a poznala jsem ve výpočtech svůj úkol na algebru. Navíc byl hotový.Nejspíš mi musel vypadnout doma na schodech při mém témeř pádu. Budu muset Edwardovi poděkovat. Nebýt jeho dostala bych za 5, ale teď jsem byla nejlepší a profesorka mne pochválila.

Další hodina... musím se podívat... no jo, to je ta stařecká zapomnětlivost, myslela jsem si ironicky, táta mi to vždycky říkal, aby měl příležitost se zasmát. Tak další je... ach, ne... biologie. Na základce to býval můj oblíbený předmět, ale teď na střední? Byla jsem ráda za vydřené trojky. Vyšla jsem ze třídy jako poslední a málem narazila do Edwarda, kdyby něco neřekl. Leknutím jsem nadskočila.

„Co tu děláš?“ zajímala jsem se.

„Máme přece společnou biologii, nepletu se?“ schválně se podíval do mého rozvrhu, který jsem stále držela v ruce.

„Jo, nejspíš jo.“

„Nejspíš?“

„Nech toho,“ okřikla jsem ho, tímle mě opravdu dožíral. Zbytek dne utekl vcelku rychle a Edward do mě stále rejpal. Myslela jsem, že ho snad opravdu uškrtím.

Koncem dne se však choval divně, nevím jak jeho chování vyjádřit. Nastoupili jsme do jeho Audi a jeli.

„Nechceš jít na kafe?“ vyhrkla jsem, když zastavoval před mým domem.

„Nemůžu, promiň. Musím domů, zítra totiž nastupují do školy i moji sourozenci, dnes nešli, protože se asi na to potřebují psychicky připravit. A musím jim přece říct jak je to tam hrozný,“ dělal si srandu.

„Mám se stavit i zítra?“

V té chvíli jsme uslyšeli menší výbuch, či jak to nazvat, mého autíčka.

„Asi jo, jak vidím,“ dodal.

„Asi?“ příležitost, utáhnout  si z něj, jsem přece nemohla nechat jen tak.

„To není hezký.“

„Však já vim,“ cukali mi koutky. Potom mi zamával a odjel.

Doma mě žádný výslech nečekal, radši jsem ani sama nezačínala. To tak, to by byli minimálně dvě promarněné hodiny mého života.

Teď je pozdě odpoledne a já sedím v kuchyni nad šálkem horkého čaje a došlo mi, jak rychle a jak blízko jsem si pustila Edwarda k tělu. Nikdy jsem nic takového nikomu nedovolila. Byla jsem s ním... trošku jiná... pověděla mu co jsem si zrovna myslela, nepřemýšlela jsem nad tím co povím, jako obvykle. Nikdy jsem nikomu nic podobného nedovolila, aby mi byl tak moc blízko. Ale on... choval se jinak než ostatní. Měl vychování jako by žil v úplně jiné době než já... tedy až na to utahování si ze mě. On byl... milý, pozorný. Ne jako ostatní kluci, to byla a jsou jen nadržená prasata, jinak to říct nedokážu, možná, že by se i nějaké vyjímky našli, ale já je zatím neviděla. Něco mě zrovna napadlo. Vzala jsem deník a pokračovala ve svojí pohádce.

"Celestie si růže nesmírně vážila. Vždy když ji viděla musela na onoho neznámého mladíka myslet.

„Celestie, dcero má, kde se stále touláš?“ zajímal se její otec.

„V lesích, ve ska...“ v tu chvíli se zarazila.

„Co jsem ti, drahá, říkal o skalách. Copak zapomínáš, že žijeme v době všemožných kouzel a kdoví čeho dalšího. Vím, někdy nejsem dobrý otec, ale mám tě rád...“ v tom skočila Celestie otci do řeči.

„Ale, vždyť se mi nic nestalo... jsem v naprostém pořádku.“

„... a mám o tebe strach,“ dokončil Armen.

„Já vím... a... omlouvám se,“ Celestie se cítila zahanbena.

„Nechci abys byla nešťastná jen...“ nevěděl jak pokračovat.

„Ale když se procházím tak jsem šťastná.“

„Jak myslíš, ale slib mi, že na sebe budeš dávat pozor... uděláš to pro mne?“

„Pro tebe? S radostí,“ objala svého otce.

„Mimochodem, mám pro tebe překvapení,“ ujal se slova znovu král.

„Jaké?“ docílil toho, že princezna byla zvědavá.

„Pojď se mnou, prosím.“

Zavedl svou dceru do přijímací síně.

„Ať jdou naši hosté dál,“ nařídil král.

Do síně vstoupily dva muži a jedna žena. Celestie okamžitě poznala mladíka z lesa.

„Omluvte mne na chvilinku,“ řekla a utíkala pryč. Během pár minut byla zpět i růží. Všechny osoby byly nádherné, ale ona měla oči jen pro jednu z nich.

„Králi Armene, princezno“ uklonil se první muž, „toto jsou mé děti, Edward a Marion,“ oba se uklonili. „Já jsem Altos a rád bych požádal o ruku vaší dcery princezny Celestie.“

Edward i Celestie se na Altea podívali jako na přízrak, který se právě znenadání zjevil."

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může se pohádka stát realitou? 3. díl: