Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 8. kapitola

26.08.2010 (08:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3044×

8. kapitola – Škola

(pohled Belly)

Vystoupili jsme z letadla, vzali si kufry a vydali se na parkoviště, kde už na nás čekalo auto. Byl to černý mercedes, což bylo Alecovo auto.

Moje a Janino auto na nás čekalo doma. Já jsem si vyhlédla tmavě modré Volvo. Jane si pořídila stříbrné Porsche. Skvělá kombinace, že? No, ale mě se vždy Volvo líbilo, není to kvůli Edwardovi.

Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi má Renesmé, bylo mi docela líto, že ji nevidím růst, ale jen po ní se mi stýskalo. A zároveň nestýskalo. Byla jsem šťastná s mojí novou rodinou, ale ve Volteře už se nedalo vydržet…

Ani jsem nepostřehla jak, ale najednou jsme stavěli před naším novým domovem.

Byl to dvoupatrový, luxusní a docela velký dům. Když jsem vešla, zůstala jsem stát jako přikovaná. Celý dům už byl plně vybaven a skvěle ladil.

V prvním patře byl obývák, kuchyně, jídelna, koupelna, a jeden pokoj pro hosty se samostatnou koupelnou a šatnou.

V druhém patře byly naše pokoje a další dva pokoje pro hosty.

Vešla jsem do jednoho pokoje, který Jane označila jako můj pokoj a byla jsem příjemně překvapena, byl skoro stejně vybaven, jako můj pokoj ve Voteře, takže si nebudu muset zvykat na nové prostředí, alespoň tedy ne ve svém pokoji…

Jane i Alec mě nechali v klidu vybalit a pak jsme vyrazili na náš první vegetariánský lov. Vzhledem k tomu, že už byla noc, jsme to měli skvěle načasované. Ráno upravit a pak alou do školy. Ano, Jane nám zařídila školu hned druhý den.

No, ulovila jsem si dvě srnky a nedalo se říct, že by mi to nějak extra chutnalo, ale za tu volnost to stálo. Jen budeme muset nosit čočky do té doby, než nám oči zezlátnou…

Bylo už okolo šesté ráno, když jsme se vrátili domů. Vlezla jsem si do sprchy, rychle se osprchovala, osušila, vyfénovala vlasy a snažila se upravit to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Když jsem se učesala, nasadila jsem si čočky, vyšla jsem z koupelny jenom v osušce a snažila si vybrat něco na sebe, ale Jane mi vyrabovala šatník, zatímco jsem se sprchovala a všechny věci byly najednou pryč. To se mi snad zdá, to mám podle ní jít nahá? Otočila jsem se a spatřila hromádku oblečení na posteli. Byl tam i vzkaz.

Promiň, ale nemohla jsem tě nechat jít v tom, co sis sebou vzala. Ještě dnes půjdeme nakupovat, zatím si vem tohle. Jane.

Hm… mám jí sice ráda, ale něco už někdy opravdu přehání. Ale co nadělám, že? Jane se nedá odporovat…

No… vybrala mi bílé minišaty a k tomu baleríny, do vlasů bílou čelenku. Musela jsem uznat, že tentokrát se to, co mi vybrala nosit dalo. Koukla jsem se na hodiny a bylo už půl osmé. Čas vyrazit.

Popadla jsem batoh a sešla do obýváku, kde už na mě oba čekali. Jane se opět usmívala jako sluníčko a Alec jenom uznale pískl.

„Sluší ti to,“ usmívala se Jane.

„No, jo. Tentokrát jsi vybrala dobře.“

„Děkuju.“

„Eh… nechci nic říkat, holky, ale měli bychom vyrazit, nebo hned první den přijdeme pozdě!“ popoháněl nás Alec.

Tomu jsem se musela zasmát, ale bez řečí jsem se vydala k jeho autu. Nasedli jsme a vyjeli ke škole. Jak jsem si myslela, byli jsme tu zbytečně moc brzo, ale co se dá dělat.

Chtěla jsem už vystoupit, ale Alec mě zastavil.

„Vydrž chvilku, jo?“ ptal se a vystoupil. Sledovala jsem ho, ale nějak mi nedocházelo, co chce vlastně udělat. Až když mi začal otevírat dveře, mi svitlo. No jistě! Máme spolu chodit, tak se musí chovat jako getleman.

Vystoupila jsem a on si mě přitáhl do náruče.

„Musíme hrát přesvědčivě, ne? Zašeptal mi do ucha. Tomu jsem se musela zasmát a místo odpovědi jsem mu dala letmý polibek na ústa. Otočila jsem se a chtěla jsem popadnou batoh, ale on mi ho vzal a přehodil si ho přes rameno, druhou rukou mě chytil okolo pasu. Nechápala jsem, čeho jsem se bála, bylo to mnohem jednodušší, než jsem si představovala a ač nerada, tak jsem si musela přiznat, že se mi to docela líbilo.

Jednou rukou jsem ho také objala kolem pasu a takhle zavěšení jsme se vydali do kanceláře. Jane si to štrádovala před námi a rozdávala úsměvy na každou stranu. Tak takhle ty kluky spíš naláká, než odradí, ale ať si dělá co chce.

Dorazili jsem do kanceláří a tam za stolem plným papírů seděla postarší paní. Odhadovala bych ji tak 45. Na mě s Jane se přívětivě usmála, ale když uviděla Aleca, její srdce se na chvilku zastavilo a byla jako omámená. Dost dobře jsem věděla, co s ní Alec dělá. Pamatovala jsem si, jak na mě působil Edward ještě jako na člověka.

A taky jsem si uvědomila, že by to bylo ještě nadlouho, tak jsem Aleca odstrčila dozadu a vzala vyjednávání do vlastních rukou. Za chvilku jsem odcházeli z kanceláří a mířili na hodiny. První jsem měla s Alecem, třetí s Jane a pak ještě jednu s Alecem, ale tu až po obědě.

Rozloučili jsme se tedy s Jane a vydali se na hodinu. Byl to dějepis, takže nuda.

Cestou jsem si všímala závistných pohledů od holek a zklamaných od kluků. Někdy to byly pohledy vraždící, když si všimli Aleca. No, bude to ještě zajímavé.

Dorazili jsme do třídy těsně před učitelem. Ten nás naštěstí nenutil se představovat, tak jsme si rovnou sedli do poslední volné lavice úplně vzadu. Židle jsme natočili k sobě a nápadně, nenápadně se pod lavicí drželi za ruce.

Hodina byla ale nudná a já dostala chuť si povídat.

„Ta ženská v kancelářích z tebe měla málem srdeční zástavu.“ Uchichtl se.

„Ještě že jsi to vzala do vlastních rukou.“

„Hm… a jak ti vlastně chutná dieta?“

„No… jedl jsem i lepší,“ zazubil se.

Dál jsme si pak povídali naší nejtišší frekvencí, aby nás učitel nemusel napomínat. Alec byl vážně fajn…

Zazvonilo a já se s ním rozloučila dalším polibkem. Zdálo se mi, že se mu to líbí víc, než by mělo, ale asi jsme na to byli stejně.

Šla jsem na další hodinu. Biologii. Dorazila jsem těsně před učitelem, ale jakmile jsem vešla do třídy, měla jsem chuť se otočit a jít zase hezky ven. U posledního volného místa ve třídě seděl Edward. Být člověk, omdlela bych. Bohužel mě ale tenhle učitel nutil se představit. Edward si mě zatím nevšiml, ale jakmile promluvím, už si mě všimne stoprocentně. No, nedá se nic dělat. Začala jsem tedy odříkávat naučenou říkanku.

„Ahoj, jmenuji se Isabella Marie Volturry, ale říkejte mi Bella. Přistěhovala jsem se sem z Itálie i se svým nevlastním bratem Alecem a nevlastní setrou Jane. Otec stále žije v Itálii, vydělává si jako manažer.“ Učitel mě vyzval, ať si sednu.

Poslechla jsem ho a sledovala výraz Edwarda. Jestli byl překvapený, když mě tu uviděl, tak teď, když znal moje příjmení a rodinné příslušníky, pohupovala se mu brada někde u pasu. Nedivila jsem se mu. Pro mě to byl taky docela šok ho tu vidět. Jestli jsem si myslela, že to tu bude ještě zajímavé, tak teprve teď to dostane grády. Ale co já vím, třeba už se mnou nebudou chtít mít nic společného.

Celou hodinu na mě nepromluvil, jen na mě nevěřícně zíral. Zazvonilo a já už se chystala k odchodu, když mě popadl za ruku. Vysmekla jsem se mu.

„Bello, …co tady děláš?“

„To samé co ty, studuji.“

Postavil se a najednou mě objímal. Tím mě opravdu překvapil. Také mě překvapily mé pocity k němu. Bylo to, jako když po dlouhé době potkáte svého ex. Jistě poptáte se ze zdvořilosti, jak se má, nebo jak se má jeho rodina, ale ve skutečnosti vás to moc nezajímá. Odstrčila jsem ho, ale on si toho nevšímal.

„Bell, já mě o tebe takový strach!“

Nevěděla jsem, co k tomu říct. Já o něj ne. Věděla jsem, že on a s jeho celou rodinou i Renesmé jsou v bezpečí. Na ničem jiném mi nezáleželo. Pak mě ale začal líbat. To už bylo na mě moc a nelíbilo se mi to! Odstrčila jsem ho, ale tentokrát do toho dala veškerou sílu. Nechápala jsem, co se mi na něm mohlo kdy líbit, ale na druhou stranu, bez něj bych nebyla upír a neměla dceru. Všechno má své pro i proti…

„Bello…“ Upřel na mě štěněcí pohled. Ano, kdysi bych díky tomu pohledu byla schopná udělat pro něj cokoli, dnes už na mě neplatil.

„Hele, Edwarde, brzdi.“

„Cože?“ ptal se vyjeveně. Asi mu to pořád nedocházelo.

„Brzdi!“

„Ty už mě nemiluješ?“ Jeho pohled byl plný bolesti, zoufalství a smutku.

„Mám tě ráda jako otce svého dítěte, ale je to pravda, už tě nemiluju.“

Zůstal na mě nevěřícně koukat. Už, už chtěl něco říct, ale ozvalo se zvonění.

„Uvidíme se pak, už musím, ahoj!“ křikla jsem za ním a běžela na další hodinu. Nutně jsem i potřebovala promluvit s Jane.

« ; shrnutí ; »

Jelikož mě počet komentářů u minulé kapitoly příjemně překvapil, dala jsem si na téhle kapitole hodně záležet a snažila se jí udělat trošku delší. tak doufám, že se vám bude líbit. J.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 8. kapitola: