Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 35. kapitola

24.07.2013 (19:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1859×

35. kapitola – Stěny se hroutí

(pohled Jane)

Seděla jsem na divanu uprostřed místnosti a zírala do plápolajícího ohně. Bylo to jediné světlo v pokoji. Nedalo se určit, jestli je noc nebo den, nebyla tu okna. Nebyly tu ani hodiny nebo cokoliv, podle čeho by se dalo poznat, jak dlouho už tu trčíme.

„Tak si to zopakujeme,“ přikázala Isobell pochodující sem a tam po pokoji.

„Strážní nám sem přivedou jídlo… když si pro něj zase přijdou, počkám v rohu pokoje a ty se strážného pokusíš svést a připoutat ho k sobě. Až bude lapený, počkáme, než sem přijde i ten druhý a já po něm potom skočím.“

„A čemu se musíme vyhnout?“ nadzvedla netrpělivě obočí.

„Použití mého daru. Mohl by křičet a vyvolat povyk. Musím mu utrhnout nebo rozbít hlavu.“

„Budeš mít jenom jeden pokus,“ varovala mě Isobell.

„Já vím,“ přikývla jsem vážně.

„Nezkaž to, Jane. Jinak je všechno ztracené.“

„A myslíš, že já to nevím?!“ zavrčela jsem.

„Jak často sem vodí jídlo?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Každé tři dny.“

„Kdy jsi jedla naposledy?“

„Těsně před tím, než jsi sem přišla. Což je… no, bůh ví, jak je to dlouho,“ zamračila se.

„A jak tedy víš o těch třech dnech?“ nechápala jsem.

„Strážní se o tom bavili,“ trhla rameny a sedla si do křesla naproti mně.

Chvíli bylo ticho.

„Když to nevyjde…“ načala to Isobell.

„Tak nás upálí,“ dokončila jsem zachmuřeně.

Trvalo to velice dlouho, než se na chodbě ozvaly kroky. Upíry slyšet nebylo, dveře byly dobře izolované, ale člověk dělal hodně hluku. Ve dveřích zachrastil klíč. Potom je jeden ze strážných pootevřel a strčil dovnitř mladou dívku. Mohlo jí být tak šestnáct. A v očích měla strach.

S Isobell jsme se po sobě podívaly.

„Kde-kde to jsem?“ zeptala se dívka vystrašeně.

„Je nám to líto,“ zašeptala jsem, ale to už Isobell dívku držela po krkem. „Ale potřebujeme být silné.“

Potom Isobell přivedla dívku do bezvědomí a my se nakrmily.

„Je mi ze sebe zle,“ špitla jsem, pozorujíc dívčino bezvládné tělo.

„Jane!“ okřikla mě Isobell, abych byla zticha. Sama si potom sedla na divan vedle dívčina těla, které tam dotáhla a vyhrnula si sukni výš. Svůdně se usmála na otevírající se dveře a já splynula se stíny.

„Kde je ta holka?“ zavrčel strážný.

„Přímo tady,“ zapředla Isobell a mrkla na strážného.

„Víš dobře, že nám nemáte dělat potíže a nechat ji blízko dveří,“ zahřměl.

„Víš… moje malá přítelkyně mě už unavovala…“ zamrkala a podívala se na obrovský oheň v krbu.

„A já si říkala, že bychom ten čas tady mohli nějak lépe využít,“ usmívala se na něj dál. Strážný pokročil dopředu, úplně zmámený její silou.

„Tys… ji spálila?“

„Chtěla jsem, abychom měli soukromí,“ mrkla na něj a naznačila mu, aby přišel blíž. Strážný poslechl a dveře se za ním začaly zavírat. Za nimi se ozval nebezpečný šramot.

„Hej, Eriku, je tam všechno v pořádku?“ ozval se druhý strážný zpoza dveří.

„V naprostým,“ odvětil zhypnotizovaný Erik sklánějící se nad Isobell. Potom ho Isobell sama popadla za plášť a přitáhla si ho k sobě. Začala ho vášnivě líbat. Stálo mě to hodně přemáhání, abych se donutila koukat stejným směrem.

„Eriku?“

Jenže Erik se už neozval, protože byl zaneprázdněný něčím jiným.

„Eriku?!“ druhý strážný už to nevydržel a vkročil do místnosti.

(pohled Belly)

Aro nechal Jane s Alecem odvést bůhvíkam. Sama jsem skončila v pokoji bez oken a jediní mí pravidelní návštěvníci byli Aro, Alan a Heidy. Heidy zařizovala svatbu a musela mi vzít míru na šaty a podobně. Aro se chtěl každý den přesvědčit, že neplánuji útěk nebo nějaký podraz. A Alan za mnou chodil, protože mě prý chtěl vidět.

Jediné mé štěstí bylo, že mi sem přinesli anglicko-francouzský slovník a gramatiku. Stačilo mi si to přečíst a nemůžu říct, že bych rozuměla všemu, ale základy jsem už měla slušné.

Zrovna jsem hledala sprostá slova, když se ozvalo zaklepání na dveře a vešel právě Alan.

„Bonjour, mon amour,“ usmál se na mě.

„Nejsem žádná tvoje láska!“ zavrčela jsem anglicky. Alan se ale usmíval dál a přešel až ke mně. Chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla. Alan se zamračil, ale pak zahlédl slovníky.

„Je vois que vous apprenez le français. C'est bien, au moins vous aurez compris après le mariage.“

„Máš postřeh,“ zavrčela jsem ironicky. „A ne, rozumět si nebudeme ani po svatbě!“

„Mon cher, pourquoi moi à part encore loin? Je t'aime de tout mon cœur. Je suis désolé, qui provoque la souffrance, mais j'espère qu'un jour je vais trop aimer.“

A teď už jsem toho měla plný zuby. Proč ho od sebe odháním? A že mě miluje celým svým srdcem?! To ať si vypráví holubům, kdyby mě miloval, tak mi tohle neudělá! A že prý se omlouvá, že mi způsobuje trápení, ale doufá, že se do něj taky zamiluju? No to je vrchol.

„Cela n'arrivera jamais!“

To se nikdy nestane!

Alan se zamračil. Potom mě vzal hrubě za ruku a otočil k sobě.

„Nous verrons.“

Uvidíme.

Potom si mě k sobě přitáhl a políbil mě na rty. Snažila jsem se vzpírat, ale on byl stále ještě novorozený a měl větší sílu než já. A tak jsem ho nakonec nechala. Přestala jsem se bránit a stála tam jako socha, dokud ho to nepřestalo bavit.

„Adieu, má sladká Isabell.“

Zírala jsem za ním a nemohla tomu věřit. On umí anglicky?

(pohled Jane)

Počítala jsem.

Raz… dva… tři!

Na tři jsem vyskočila na toho druhého strážného a skočila mu na záda. K mé smůle jsem zavadila o dveře, které zaskřípaly. Strážný se otočil přesně ve chvíli, kdy jsem mu měla přistát na zádech.

Jedna kladná věc byla, že jsem ho povalila na záda a získala na chvilku převahu. Horší už bylo, že naše těla, která přistála na zemi, vydala značný hluk.

Bez váhání jsem natáhla, ruku abych strážného chytla pod krkem, ale strážný můj útok vykryl a chytl mě za vlasy, až mi zaklonil hlavu, takže jsem zahlédla Isobell, která se rvala s Erikem. Rozhodně se to nevyvíjelo podle plánu.

„Ty malá potvoro!“ zasyčel strážný, když jsem ho kousla do ruky. Potom jsme se oba vytáhli na nohy a postavili se proti sobě.

„Bez svého daru jsi bezmocná, co?“ zavrčel.

„Pojď sem a můžeme to ověřit,“ odsekla jsem a čekala jeho útok. On měl bohužel pravdu, moje moc byla mou největší výhodu. Ne, že bych neuměla bojovat, ale přece jenom – bylo mi patnáct a byla jsem holka.

Upír po mně skočil a přitlačil mě ke zdi. Chytl mě pod krkem jako já chtěla před tím jeho, až mi uniklo zasténání. Praštil mnou o zeď.

„Tohle máš za všechno, ty mrcho!“ prskl mi do obličeje a chystal se se mnou skoncovat.

(pohled Belly)

Nevěděla jsem, jestli je den nebo noc, ani kolik času mi zbývá do svatby. Bylo mi zle. Jak se to mohlo všechno takhle pokazit?

Nejhorší bylo, že se mi v hlavě začal rodit plán, jak se Arovi pomstít. Co kdyby jim někdo při svatební noci uškvařil novomanžela? Příležitost by se jistě našla…

Vtom se ozvalo zaklepání.

A přísahala bych, že jsem utrpěla srdeční záchvat, když vešel Aro. No, paráda… teď bude mít moje myšlenkové pochody jako na talíři a možná to ohrozí všechny, co mám ráda! Ne, zpět, nechci mu nic udělat a nikdy jsem to v úmyslu ani neměla!

„Isabell, měla bys odpočívat. Vypadáš ztrápeně… nevěsta by přece měla být šťastná a především krásná,“ spustil hned, jak vešel do místnosti.

„Jak můžu být šťastná, když mám ráda jiného?“ založila jsem si ruce na prsou.

„Víš, vývoj situace mě opravdu překvapil, když mi Alan řekl, že jediné, co by ho tu bylo schopné udržet, jsi právě ty. A i když chápu, že to pro tebe není lehké, musíme každý přinášet jisté oběti,“ usmál se jízlivě. Potom mi naznačil, ať podám ruku.

A je to tu.

Když vtom se najednou ozvalo další zaklepání na dveře. Dovnitř nakoukl Marcus.

„Aro, nechtěl jsem rušit, ale ve sklepeních se něco děje…“

„Ach, děkuji za informace bratře,“ ušklíbl se. Pak se otočil na mě: „Přijdu tedy večer.“

Potom vyšel z místnosti. Marcus zůstal stát na prahu dveří a díval se na mě.

„Dopadne to dobře,“ zamumlal směrem ke mně a pak zmizel.

(pohled Jane)

Už jsem se připravovala na nejhorší, když ode mě strážného něco odhodilo.

„Demetri!“ vyhrkla jsem.

„Nepotřebuješ pomoct?“ mrknul na mě a otočil se zpět na strážného, který už se zvedal na nohy.

„Dovolovat si na moji bejvalku, špatnej tah, kámo,“ zavrčel na něj. Strážný neodpověděl, jenom se na něj vrhnul. Periferně jsem zaregistrovala Felixe, jak se snaží pomoct Isobell s Erikem. Pak jsem se ale znovu zaměřila na Demetriho, který se strážným pěkně vymetal podlahu. Nakonec mu rozbil hlavu a roztrhal ho. Části jeho těla rychle naházel do ohně a zanedlouho ho následoval i Erik.

„Kluci, co tu děláte?“ zeptala se Isobell a masírovala si zápěstí.

„Když jsme dorazili, doneslo se k nám, co se tu plánuje. Od té doby jsme se vás snažili najít, ale Volterra je bohužel trošku větší. Navíc jsme se museli vyhnout Arovi,“ vysvětloval rychle Felix.

„A co budeme dělat teď?“ nadzvedla jsem obočí.

„Vy dvě utečete. My dva budeme dál hledat Aleca,“ přikázal Demetri.

„Tak to ne, chci vám pomoct najít bráchu!“ odporovala jsem.

„Jane, Demetri má pravdu. Musíme odsud vypadnout, už takhle je to tu pro nás dost nebezpečné, kdyby nás našli, už nám nic nepomůže,“ zavrtěla hlavou a chytla mě za ruku.

„A co vy dva? Co když vás chytí?“ zajíkla jsem se.

„Tak se nevzdáme bez boje,“ mrkl na mě Felix.

„Aro nám nic neudělá, bude nás potřebovat k tomu, abychom vás zase našli,“ dodal Demetri.

„Jane, jdeme!“ přikázala Isobell autoritativně.

„Počkejte ještě,“ vyhrkl Felix, jak si na něco vzpomněl. Přišel ke mně a vtiskl mi do ruky balíček bankovek.

„Mělo by to stačit na letadlo do Ameriky,“ dával mi instrukce. „Vaše kreditní karty už jsou pravděpodobně zablokované.“

„Díky, kluci,“ zamumlala jsem vděčně a oběma skočila kolem krku.

„Běžte,“ odmávl to Felix. Demetri se jenom usmál a my s Isobell vyrazily.

Dostat se z Volterry nebylo zrovna snadné, cestou jsme narazily asi ještě na další tři upíry, se kterými jsme si poradily po svém. Mně se ale povedlo schytat jeden kousanec na zápěstí a Isobell musela řešit amputovaný prst.

Přes to všechno jsme se odtamtud ale dostaly. V garážích jsme ukradly auto a vyjely ven do krásného slunečného dne. Do toho navíc napadlo Isobell vymlátit všem ostatním autům tmavá skla, aby nás nemohli hned pronásledovat, protože když jsme odjížděly, šel už po nás skoro celý hrad.

Když jsme se vzdalovaly od města rychlostí téměř 300 km/h, nostalgicky jsem se dívala zpět na hrad a přemýšlela, jestli se tam ještě někdy podívám. Hluboko uvnitř mě navíc sžíral strach o brášku, Bellu a dokonce i ty dva hromotluky.

Asi o čtrnáct hodin později jsme už byly na cestě k sídlu Cullenových.

Jistě, bylo mi jasné, že tím uvádíme všechny v nebezpečí, ale nevěděla jsem, kam jinam jít. Edward a jeho rodina byli můj jediný bezpečný přístav. Navíc tady šlo o Bellu a ať to bylo, jak to bylo, Bella byla stále součástí jejich rodiny.

„Jsi si jistá, že je do toho chceš zatahovat?“ ptala se mě nejistě Isobell, když jsme běžely k jejich sídlu.

„Nemáme na výběr. Potřebujeme pomoc,“ zakroutila jsem hlavou.

„Jistě, ale zrovna je? Jsou přeci slabí,“ nechápala to stále.

„Isobell, žádná smečka na celém světě není tak silná, jako oni. Pokud jde totiž o jejich rodinu, jsou ochotní udělat téměř cokoliv, aby ji ochránili. Kdo z nás může říct, že měl takové štěstí?“

Isobell mlčela. A já byla ráda. Sama jsem z toho měla obrovské výčitky, že je do toho zatahuji, ale nemohla jsem jinak.

Doběhly jsme za poslední zatáčku a před námi se objevil jejich dům. Čekala jsem uvítací výbor, ale nikdo tu nebyl.

To znamená, že mi Bella zase chrání myšlenky.

Isobell se po mně podívala.

„Alice nás neviděla?“ divila se.

„To Bella,“ zatnula jsem pěsti a vykročila ke dveřím. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale má ruka už prošla vzduchem. Ocitla jsem se v něčím obrovském náručí.

„Jane, ani nevíš, jak rád tě právě vidím,“ zahučel Emmett.

„Nemůžu dýchat!“ dostala jsem ze sebe s obtížemi a Emmett mě konečně pustil.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

„To je na dlouho. Kde jsou ostatní?“ odpověděla jsem otázkou.

„Na lovu. Já už to nevydržel a byl včera, tak tady hlídám pevnost,“ pokrčil rameny s úsměvem a pozval nás dál. „Edward bude rád, že tě uvidí. Od té doby, kdy jste odjeli, je jak tělo bez duše.“

„Jak je to dlouho?“ zajímala se Isobell.

„Vy to nevíte?“ zamračil se Emmett. Pak se zaměřil na Isobell. „Kde je vůbec Bella? A Alec?“

„Emmette, kdy přijdou ostatní?“

„Večer.“

„No, tak to ti to budu muset nejspíš vysvětlit,“ povzdechla jsem si dala se do vyprávění.

Kolem osmé jsme uslyšeli tiché kroky upírů.

„Půjdu je varovat,“ řekl zcela vážný Emmett a vyšel na verandu. Když jeho rodina dorazila, on jim zkráceně vysvětlil situaci. Jediný, kdo nepočkal až do konce vyprávění, byl Edward, který se kolem Emmetta prosmýkl a vydal se mě hledat.

Když mě uviděl, zůstal chvíli stát a jenom se na mě díval. Potom se rozběhl a vzal mě do náruče.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ staral se, ale přitom mě nepouštěl z náruče. V tom okamžiku mě začaly pálit oči. On má o mě strach.

„Jsem v pořádku, jenom jedno malé kousnutí… ale bojím se, že Bella a Alec…“

„Budou v pořádku, uvidíš,“ zašeptal mi do ucha a položil mě na zem. Potom mě něžně políbil.

„Já… strašně se omlouvám, nechtěla jsem vás přivést do nebezpečí, ale nevěděla jsem, kam jinam jít a…“

„To je v pořádku, Jane,“ utěšoval mě. To už byli v domě všichni a koukali na nás. Hlavně na mě, jak se choulím u Edwarda v náručí. Asi to byl zvláštní pohled. Ta nezlomná a krvelačná Jane… ta slavná mrcha, co nemá s nikým slitovaní… ta pomstychtivá potvora… měla strach.

„Jane, teď jste všichni součástí naší rodiny. A my se o rodinu staráme,“ pronesl po chvíli Carlisle. Já nejistě vzhlédla.

„Oni přijdou,“ zašeptala jsem.

„A my budeme připravení,“ prohlásila odhodlaně Alice.

„Nevzdáme se bez boje,“ přikývl Jasper.

„Carlisle, máš ještě kontakt na své přátele v Irsku?“ zeptal se Edward najednou.

„Asi ano, proč?“ zeptal se.

„Já jen… že mám asi plán.“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 35. kapitola: