Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 27. kapitola

24.08.2011 (09:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2234×

27. kapitola – Dámská jízda

(pohled Belly)

„Jane.“

Slyšela jsem tohle slovo a pak málem ohluchla. Jane vyjekla tak hlasitě, že jsem si musela ucpat uši.

„Co se to tu děje, proboha?“ zeptala jsem se, když jsem scházela do přízemí. Jane visela na krku nějaké cizí upírce a objímaly se jako nejlepší kamarádky. Trochu jsem žárlila.

Jane odskočila, ale stále skákala na místě, jakou uměla radost.

„Bello, tohle je má nejstarší kamarádka. Isobell. Je taky Volturiová, ale už několik desetiletí je na misi, takže si ji nemohla poznat. Má totiž dar rozpoznat mezi lidmi velké talenty a zároveň je přesvědčit, že Volterra je pro ně to nejvhodnější místo,“ vychrlila na mě Jane, když jsem přišla blíž.

„Těší mě,“ zasmála se a podala mi ruku.

„Mě taky. Tak to ty jsi nedávno volala Jane, že se zastavíš?“ došlo mi.

„Jo, to jsem byla já. Vzala jsem si na pár dnů volno, jako vy,“ usmála se znovu.

„To tu budeme stát ve dveřích? Pojďte si sednout, holky, máme si toho hodně co říct!“ popoháněla nás Jane.

„Koukám, že se vůbec nezměnila,“ zasmála se Isobell.

„Ona byla takováhle vždycky?“ zeptala jsem se se zájmem v hlase.

„Jo, Alec ti nic nevyprávěl? Obvykle se ti dva rádi pomlouvají.“

„Ne, asi nechtěl vypadat jako žalobníček.“

„Spíš na tebe chtěl udělat dojem,“ hádala Jane. Isobell nadzvedla obočí.

„Alec se totiž do Belly zamiloval. Chodí spolu už pár týdnů,“ práskla na mě Jane.

„Páni, tak Alec je zadaný. Wow. A co ty, Jane? Není žádný upír na obzoru?“

„Ne!“ řekla Jane až příliš rychle.

„Aha,“ zasmála se Isobell. „Tak který to je?“

„N-Nikdo!“

„Myslím, že můj exmanžel!“ práskla jsem na ni zase já.

„Co, Cullen? Který?“

„Edward… Když se neznáme, jak víš, za koho jsem byla vdaná?“

„Protože se mi o tobě donesly různé zvěsti a Cullena znám. Tedy Carlislea, zbytek jeho rodiny jenom z doslechu,“ vysvětlila mi.

„Mně se Edward nelíbí!“ zavrčela na nás najednou Jane.

„Odmítaného chleba největší krajíc, no ne, Bello?“

„Jasně,“ mrkla jsem na ni.

„Musíme se bavit o mně? A co ty, Isobell? Máš někoho?“ změnila najednou téma.

„Ne. Vždyť víš, že mě si žádný dlouho neudrží,“ zasmála se.

„Tak jo. Co nechat chlapy na pokoji a jít si někam užít?“ navrhla Jane.

„A kam?“ chtěla jsem vědět.

„Do baru?“ navrhla Isobell.

„Mezi lidi? A pít to hnusný pití?“

„No právě, to je na tom to zábavné. Zjistila jsem totiž, že když vypiješ určité množství alkoholu, působí to i na nás. A lidští muži jsou tak roztomilí!“ rozplývala se Isobell a já se musela zahihňat.

„Já jsem ale zadaná,“ odporovala jsem.

„Kdo říká, že to musíš hnát do extrémů? Vždyť se budeme jenom bavit! Tančit, blbnout!“ zasmála se pro jistotu Jane.

„Tak jo,“ usmála jsem se.

„Kocour není doma a myší mají pré,“ zasmála se Isobell.

„Tak nějak,“ zazubila jsem se na ni.

„Tak šup! Oblíkat!“ vyhnala mě Jane do pokoje a pro jistotu mi vybrala i šaty. Pak zmizela u sebe. Akorát jsem se dooblékla, když znovu zazvonil zvonek.

„Ježíš, kdo to zase je?!“ zamumlala jsem a hnala se ke dveřím. Byl to Edward.

„Ahoj, Bello. Jé, tobě to sluší,“ usmíval se. „Někam jdeš?“ Za Edwardem se schovávala Nessie.

„Jo, co potřebuješ?“

„No, jedeme všichni na lov, ale Nessie se nechce. A samotnou ji doma s tím čoklem nenechám. Říkal jsem si, jestli by sis ji nemohla vzít k sobě. Ale pokud ti to zkazí plány, tak - “ Nessie protočila oči a já se zahihňala.

„Ne, to je v pohodě. Může jít s námi. Jane přijela návštěva, tak razíme na prohlídku okolí. A řekla bych, že nudit se nebudeme,“ zasmála jsem se.

„Fakt? A kdo to je?“ zeptal se s nevinným úsměvem a špatně skrývanou zvědavostí.

„Člen gardy, když tě to zajímá.“

„Bello! Přestaň se vykecávat, už musíme,“ spílala mi Jane, která najednou stála vedle mě. Vypadala úžasně. Navíc jsem ještě neviděla, aby si někdy vzala takhle odvážné šaty. Edwardovi málem vypadly oči z důlků, ale Jane se na něj nekoukala, takže to nepostřehla. Místo toho si rovnala věci v kabelce.

„Fakt? Jdete na prohlídku města?“ ptal se. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase slyšela starost a zároveň nelibost? To bude ještě zajímavé.

„Jo, jo,“ usmála se Jane a vykročila ze dveří.

„Počkat, my nečekáme na – “

„Ne, prý musí jet vlastním autem. Vlastně už tam na nás čeká. Trpělivostí zrovna neoplývá.“

„Páni, ani jsem si nevšimla, že je pryč.“

„No, já vlastně taky ne. Ale už se nějaký ten pátek známe a leccos jsme spolu zažily, takže vím, co mám čekat. Radím ti, dávej si bacha,“ zasmála se Jane a já se zahihňala. Edward na nás zíral, jako bychom spadly z Marsu.

„No, nic, už půjdeme. Jedeš, Nessie?“

„Jasně, mami.“

Všechny jsme nasedly a Ness ještě zamávala Edwardovi, který stál před naším domem jako čerstvě vyoraná myš. Musela jsem se zasmát, ten pohled stál za to. Nic bych za to nedala, kdyby i Jane schválně mlčela o tom, že je to ženská návštěva.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se Nessie.

„Na takovou menší dámskou jízdu.“

„Zase nákupy?“ posmutněl její hlásek.

„Ne.“

„A co teda?“

„Tohle,“ řekla Jane a ukázala při řízení na bar, před který jsme tou dobou už parkovaly.

„Wow! Chtěla jsem sem někdy zajít, ale táta mi to nechtěl povolit. Ani s tetama.“

„Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ zazpívala Jane.

„A navíc je lepší žádat o odpuštění než o svolení,“ přidala jsem svůj názor.

„Teda, mami!“ Věnovala jsem svojí dcerce ten nejzářivější úsměv a vystoupila.

„Tak co, jdeme dovnitř?“ ozval se vedle mě hlas Isobell. Být člověk, umřela bych na zástavu srdce.

„Jsi moc tichá,“ konstatovala jsem.

„Léta praxe.“

„Spíš nestálá. Ráda si z upírů střílí. Už párkrát mi něco provedla. Takže pozor na ni!“ varovala nás znovu Jane.

„Ale zato nezkazím žádnou zábavu!“ bránila se Isobell a Nessie se zahihňala.

„Kdopak je tohle? Černý pasažér?“ upřela na ni Isobell zrak.

„To je moje dcera Renesmee,“ řekla jsem hrdě.

„Těší mě, já jsem Isobell,“ řekla a podala jí ruku.

„Tak honem, půjdeme dovnitř, nebo se tu budeme dál vybavovat?“ dorážela na nás Jane. Povzdechla jsem si a vešla do klubu. Byl to spíš klub, než bar.

„Jé! Tuhle písničku miluju!“ zakřičela na nás Nessie přes hlasitou hudbu, co tu hrála.

„Tak pojď tančit,“ navrhla Isobell, vzala ji za ruku a táhla na parket. Zakroutila jsem hlavou a vydala se s Jane zabrat stůl. Po pěti písničkách se k nám ty dvě zase navrátily.

„Co vy dvě tu jen tak sedíte. Pojďte se bavit!“ smála se Isobell. „A moment!“ vyjekla a za chvilku už se vracela se skleničkami v rukou. Byly čtyři.

„Nessie je ještě malá,“ zakroutila jsem hlavou.

„Fakt? Já vidím šestnáctiletou slečnu, co potřebuje průpravu do života,“ řekla a podala jí skleničku. Pak se podívala na nás.

„Zadržte dech, holky, první sklenička je hrozná,“ varovala nás. Nessie ji uposlechla také. No, kopla jsem to do sebe. Nechutnalo to nic moc.

„Druhá bude lepší,“ slibovala Isobell, když jsme se s Jane zašklebily a Nessie se rozkašlala.

„Tak jdeme na parket?“ zeptala se Jane.

„A s kým jako?“ opáčila jsem.

„Třeba se mnou, krásko. Věnovala bys mi jeden tanec?“ usmíval se na mě cizí kluk zhruba mého věku. Jeho nabídku jsem přijala a vydala se na parket.

* * *

„Nessie, já nevěděěěěěla, že mšáš eště dvojče,“ podivila jsem se.

„Jakééé?“ vyjekla a otáčela se dokola jako káča.

„Mno, přecse to vedle tebee.“

„Bello, to je v pohodě. Vidíš dvojitě,“ uklidňovala mě Isobell.

„Já chcíííí taky!“ vyjekla Ness.

„Asi vám zavolám taxi, holky,“ navrhla Isobell, která na tom nebyla očividně tak zle jako my dvě.

„Já chcci ale žžžídit!“ odporoval Jane.

„Zlato, v tomhle stavu by to nebylo nejlepší. A já myslela, že umíš pít.“

„Bejvávlalo,“

„Jo, bejvávlalo dobže,“ podpořila ji Nessie.

„Ne, to by člověk neudejchal. Holt vás svezu sama.“

„Fáááákt?“

„Co jiného mi zbývá?“ zakroutila Isobell hlavou. Udělat to já, tak už se ta místnost nezastaví. Potom nás vyhnala ven. „Nasedat!“ přikázala.

„Jé a kudyyy se tam lezé?“ zeptala jsem se a měřila si pohledem výfuk.

„Říká se tomu dveře,“ povzdechla si Isobell a otevřela je.

* * *

„Tak jo, holky, když vás posadím tady, budete hodné?“ řekla a strčila do mě, abych si sedla na pohovku.

„A jak se vlastně stoupá?“ zamumlala Jane.

„Myslím, že se k tomu používá tohle!“ prohlásila Nessie a natáhla před sebe ruce.

„Jo, to má lokugi.“

„Logiku,“ opravila mě Isobell a sedla si naproti nám.

„Vždyť to říká, lokugi!“ zastala se mě Jane. Věnovala jsem jí úsměv.

„Tak tohle chce větší kalibr,“ zamumlala Isobell a byla fuč.

„Kam šlááá?“ ptala se Ness.

„Domu?“ napadlo mě.

„Užžžž? To nééé, vždyť jsme si ještě nic neužily!“  konstatovala smutně Jane.

„Tady, vypijte to,“ řekla Isobell a podávala nám transfuze.

„Táta mě zabijé,“ prohodila Ness a vzala si to do ruky.

„Ale postaví vás to na nohy,“ vysvětlila nám Isobell.

„Tak na zdraví,“ řekla Jane a snažila se brčkem probodnout pytlík. Já se o to taky snažila, ale nevěděla jsem, která díra je ta pravá. Zkusila jsem tu nalevo. Hm, tak ta to asi nebyla.

„Dej to sem,“ vyhrkla Isobell a sápala se po mém pití.

„Mojéééé!“

„Fajn,“ povzdechla si Isobell a já znovu začala zápolit s dírkou.

* * *

„Už jste ok?“ zeptala se nás druhý den ráno Isobell.

„Co je to v pohodě?“ zeptala se Nessie a držela se za hlavu.

„Až na ten bolehlav,“ potvrdila jsem. Bylo zvláštní být upír a mít opici. Člověk se z toho nemohl vyspat.

„Neječ!“ vyjela na ni Jane. Isobell zvedla ruce na obranu a usmála se.

„Ale včera to stálo za to!“

„Mám okno,“ zjistila jsem překvapeně.

„Já si pamatuju. Něco…“ vzpomínala Jane. Isobell se zazubila.

„Jenom škoda, že jsme pak musely domů, protože jste byly opilé. Jinak to bylo úžasné,“ básnila a já si přála, aby byla radši z ticha. Jakýkoliv zvuk měl v mé hlavě teď sto dvacet decibelů.

Najednou se ozval zvonek. Musela jsem si ucpat uši. Moje hlava. Pomalu jsem se zvedla a došla ke dveřím. Byl to zase Edward.

„Ahoj, Bello, jdu si pro Nessie.“

„Tak fajn, ale musíš tak řvát?“ vyjela jsem na něj a znova se chytla za hlavu.

„Tebe bolí hlava?!“

„Copak je to vidět?“ zeptala jsem se ironicky.

„Jenom maličko. Co jsi vyváděla?“

„To ani nechtěj vědět,“ zašeptala jsem, protože vzpomínky se ke mně po kouskách začaly vracet. Otočila jsem se na podpatku a došla pro Nessie.

„Zvládneš to?“ zeptala jsem se jí, když vstávala a málem se znovu posadila, jak se jí zamotala hlava.

„Snad jo.“

„Pomůžu ti,“ nabídla se Jane a podepřela ji, protože na tom byla o trochu líp než já. Já byla ráda, že se sama udržím na nohou. Když jsem viděla, jak se ty dvě potácí ke dveřím, došlo mi, že budu mít štěstí, když mi Edward Nessie ještě někdy půjčí.

„Co jste vyváděly, proboha?“ divil se, když musel podepřít Nessie.

„Mají opici!“ ozvalo se zevnitř.

„Žalobníčku!“ zakřičela na Isobell Jane a já po ní hodila vražedný pohled.

„Jak jste to dokázaly?“ divil se Edward dál.

„Hele, moc ráda ti to někdy povím, ale teď potřebuju horkou sprchu a zajít si na lov, kdybys byl tak hodný,“ vyjela na něj Jane a naznačila mu, aby už šel.

„Jasně, zatím čau,“ řekl a pomohl Nessie do auta. U auta se ještě otočil k nám. „Jo a mimochodem, celý týden bude svítit sluníčko, takže se nemusíte chystat do školy.“ A byl pryč.

„Co budeme celý týden dělat?“ zeptala se Isobell, když jsme se s Jane zase doplazily na pohovku.

„Nemám zdání. Já zatím jen hodlám přežít ten dnešek. Stejně je už pondělí,“ prohlásila Jane.

„A mně bylo divný, že nám ji včera pučili,“ uvažovala jsem a koukla ven, kde svítilo sluníčko.

„Co někam vyrazit?“ nedala si Isobell pokoj.

„Cože?!“ vyjekly jsme obě.