Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 17. kapitola

01.01.2011 (16:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2492×

17. kapitola – V ohrožení

(pohled Belly)

Následovala jsem Carlislea do jeho pracovny s divným pocitem. Že bych to přehnala? Je snad špatně, že jsem sem pozvala svoji italskou rodinu?

Carlisle mi pokynul, ať se posadím. Měl na tváři divný výraz. Snažila jsem se odhadnout, co má v úmyslu, ale nešlo to.

„Bello… jen nerad to říkám, ale potřebujeme pomoc,“ řekl sklesle. Pomoc? Jakou pomoc?

„Ehm… jakou pomoc?“

„Nevím, jestli se to doneslo až k vám do Volterry a doufám, že ještě ne, ale potlouká se tu nový upír a dělá neplechu. Pět vražd za tři týdny. Nechtěli jsme vás do toho tahat, jenže ono to vypadá, že je nadaný.“

„Jak nadaný?“

„Hodně nadaný. Dokáže za sebou smazat svoji pachovou stopu, takže ho nedokážeme vystopovat a ani Edward ho neslyší. Dokáže se hodně šikovně skrývat i před námi.“

„A víš to jistě? Není to jen nějaký masový vrah?“

„Ne, není. Těla byla nalezena spálená, nebo pohozená v kontejnerech bez kapky krve. Tohle člověk neudělá.“

„Dobře. Řeknu Alecovi a Jane a o víkendu si s ním zajdeme popovídat.“

„Emmett, Jasper a Edward půjdou s vámi.“

„To nemusí, dokážeme se ubránit. Navíc, Edward už vůbec ne, kdyby se mi náhodou přece jenom něco stalo, aby měla Nessie alespoň otce jako doteď, ale nemyslím si, že se mi něco stane. S Alecovou a Janinou schopností se nám neubrání.“

„Pokud nemá ještě nějaký jiný dar.“

„Z čeho tak soudíš?“

„Očití svědci viděli jednoho toho mrtvého těsně před smrtí v restauraci večeřet s jeho ženou. Ona se z toho sesypala a nedokázala svědčit, ale ostatní hosté ano. Prý se celý večer choval normálně, jenže pak se něco změnilo. Začal sebou šít, chovat se divně. Aniž by své ženě řekl, kam jde, vyřítil se z restaurace, o tři hodiny déle tam kousek od ní našli jeho tělo.“

„Velmi nadaný novorozený.“

„To ano, pomůžete nám tedy? Ale je to riskantní.“

„Carlisle, za těch pět let co jsem strávila ve Volteře, jsem už byla v nebezpečnějších situacích. Věř mi. Jenom musím zavolat Markusovi.“

„Smím vědět proč?“

„Protože je to velmi nadaný novorozený, který očividně nezná zákony. Je divoký. Ovládají ho jen instinkty. Takovému to novorozenému jsou schopni odpustit.“

„Pokud se k nim přidá,“ odvodil si to správně.

„Ano, pokud se k nám přidá.“ Kladla jsem důraz na to nám, aby věděl, že tím myslím i sebe. Dnes již podruhé jsem vytáhla mobil a vyťukala známé číslo. Vzal to na první pípnutí.

„Bello! Rád tě slyším, proč voláš?!“ ozval se ve sluchátku Markusův hlas. Radši volat jemu než jeho bratrům.

„Také tě ráda slyším. Volám, protože nám tu poblíž řádí novorozený. Nejspíš hodně nadaný novorozený. Nevím, jestli vám ho tam mám poslat nebo zabít…“

„Hm… tohle ať si rozhodne Aro, hned ti ho předám.“

„Isabell?“

„Aro, mám pro tebe novinku. Řádí nám tu novorozený a je nejspíš velmi nadaný. Umí zamaskovat svůj pach, nikdo se mu nedostane do hlavy a vypadá to, že on se dokáže dostat do hlavy jiným a ovládnout je.“

„To je skvělé! Nezabíjejte ho. Rádi ho tu ve Volteře uvítáme, ale pokud nebude chtít jít, máte mé svolení ho zabít. I když by to byla škoda.“

„Děkuji ti, Aro, to je jediné, co jsem chtěla vědět.“

„Dobře, ale bude potřebovat doprovod. Pošli ho s Alecem, na letišti v Římě si ho už převezmeme a pak může letět Alec zase zpátky k vám.“ Alec?! To ne…

„Dobře, o víkendu se o něj postaráme. Do příštího pátku bude ve Volteře, kdy přesněji se vám ještě ozvu.“

„Rád jsem tě slyšel, Isabello. Vyřiď mé pozdravy Alecovi a Jane.“

„Vyřídím, vyřídíš všem ve Volteře ty mé?“

„Ale jistě. Sbohem, Bello.“

„Nashle.“

Zaklapla jsem mobil a podívala se na Carlislea. Ten už se zase usmíval.

„Tak jsme zase v bezpečí.“ Smál se.

„Jediný, kdo je a kdy byl v ohrožení, je ten novorozený.“ Také jsem se usmála a zvedla se z křesla. Carlisle mi otevřel dveře a my sešli do obýváku. Hned se ke mně vrhla Nessie.

„Co jste řešili, mami?“

„Nic důležitého.“

Koukla se na ně naoko naštvaným pohledem, vzala mě za ruku a dovedla k pohovce, kde jsme se zase začali bavit. Chvílemi mi bylo úzko z toho, kolik jsem toho propásla. Její první krůčky, první slova. Potěšilo a zároveň rozesmutnělo mě, když mi Rose řekla, že to první slůvko, nebo spíš věta, byla: „Teto Rose, kdy se vrátí maminka?"

Rose nevěděla, co jí na to říct, ale vypadalo to, že Nessie už se smířila s tím, že se nevrátím. Kdybych byla člověk, brečela bych. Tolik jsem jí chyběla… a já jí nemohla napsat ani mizerné přání k narozeninám. Co je tohle za spravedlnost?

Jasper vycítil moji náladu a odvedl řeč na jiné téma. Vypomohl mi taky vlnou klidu a pohody. Vděčně jsem se na něj usmála a dál se věnovala své dceři, dokud nezapadlo slunce. Došlo mi, že tu nemám auto, ale holt se proběhnu, běh miluju a domů… je to sice daleko, ale ne pro upíra. Do pěti minut jsem doma.

Už jsem se se všemi loučila, když zazvonil zvonek.

„To je Alec, Bello. Jde tě vyzvednout,“ usmála se Alice. To mi přišlo divné, ale pořád lepší, než kdyby vrčela, nebo se mračila. Esmé šla otevřít a ze dveřmi stál skutečně Alec.

„Dobrý večer, jsem Alec a jedu si pro Bellu.“ Podával Esmé ruku. Ta to vůbec nečekala a trochu zdráhavě mu ruku podala.

„Jsem Esmé a prosím, tykej mi. Bella už jde.“

„Dobře, Esmé.“ Usmál se na ni a nakoukl do domu. Nessie se vyřítila zpoza mě a vydala se k Alecovi.

„Strejdo, Alecu!“ zavýskla a byla hned u něj. Vyjeveně jsem na ni zírala, takhle mu ještě neřekla. V zápětí jsem si všimla, že posmutněla.

„Teta Jane tu není?“ Alec se usmál.

„Ne, není, promiň. Chtěla jet, ale já jí to vymluvil. Ale mám tě pozdravovat.“ Znovu se zářivě usmál a vzal mě za ruku.

„Tak ji taky pozdravuj.“

„Jistě.“

Ještě jsem políbila Nessie na tvář, objala ji a vydala se k autu. Usmála jsem se na Aleca a všem ještě z auta mávla. Alec nastartoval a my se vydali domů.

„Nemusel jsi pro mě jezdit. Domů je to kousek, kdybych běžela.“

„Ale já chtěl.“

„Tak dobře. Vážně chtěla Jane jet?“

„Jo, musel jsem ji doma přivázat k posteli.“ Zasmála jsem se té představě.

„Chudinka.“

„Jen ji moc nelituj, neměla, co dělat, a tak jela na nákupy.“

„A jé…“

„Jo,“ zasmál se, když jsme parkovali před domem. Dveře domu byly otevřené a v nich už čekala Jane.

„Tos tam musela být tak dlouho? Byla tu bez tebe nuda!“

„To můžu potvrdit,“ přidal se Alec.

„Hm… měli jsme si toho hodně co říct,“ řekla jsem zadumaně.

„Tak to ti věřím,“ usmála se Jane a odstoupila od dveří, abychom mohli projít. V obýváku jsem se unaveně sesula na pohovku a zavřela oči. Byla jsem unavená po té psychické stránce.

„Koukám, že dneska s tebou stejně moc legrace nebude,“ ozvala se Jane z kuchyně.

„To asi ne.“

„Chytej,“ ozvala se už podstatně blíž a já jen tak-tak stačila otevřít oči a chytit hodně studený pytlík plný tmavě rudé tekutiny. S otázkou v očích jsem se koukla na Jane.

„Vykradla jsi nemocnici?“

„Ne, zásilka od Ara, abychom tu nemuseli přežívat na tom hnusu.“

„Páni, jak to prošlo kontrolou na letišti?“ zeptala jsem se udiveně a chytla jsem brčko, které po mně ještě Jane hodila a probodla transfůzní pytlík.

„Řekl bych, že pár dobře mířených tisíc těm správným lidem to vyřešilo,“ řekl znuděně Alec a se svým přídělem se sesul vedle mě. Jane si sedla na gauč proti nám.

„Hm… ten je ale pozorný. I když radši ji mám, když má 36,5 °C.“ Zaškaredila jsem se. Alec vedle mě se zašklebil na souhlas a Jane se zasmála. Trochu jsem se napila a rozhodla se jim říct o té naší akci.

„Mám pro vás překvápko.“

„Jaké?“ vyhrkla Jane.

„Jedeme na misi, ale žádný strach. Je to tady ve městě. Vyskytl se tu jeden novorozený, který je zřejmě hodně nadaný. Volala jsem Arovi a ty ho budeš muset doprovodit letadlem do Říma, Alecu. Nařídil to Aro.“ Smutně jsem se na něj podívala. Alec se zamračil.

„Ach jo, mně se tu líbí a nechce se mi zpátky!“

„Ne, neblázni, je to jen na otočku, na letišti bude někdo čekat, ty mu ho předáš a pojedeš zpátky.“

„Tak to jo,“ usmál se na mě. Jane nás celou dobu pozorovala.

„Taky mám pro vás překvápko,“ kuňkla. Aj, to bude zlé. Nikdy není dobré, když má Jane z něčeho strach.

„Hlavně neříkej, že jedu na Aljašku,“ zasmál se Alec, ale pak se podíval na Jane, která se pořád tvářila… provinile? A humor ho přešel.

„Tak fajn, o co jde?“ Nevydržela jsem to už. Jane se nadechla.

„Já… volal mi jeden známý… možná ho znáte. Eleazar. Chtěli navštívit Cullenovi, a když slyšel, že jsme tu i my, zavolal mi… že navštíví i nás… Zdrží se tu déle. Jenže… chtěl se…“ Zarazila jsem ji.

„Tak co je, Jane, leze to s tebe jak z chlupaté deky!“ Jane se nadechla a vychrlila to na nás naráz.

„Prostě, u Cullenů ve vile už není místo, a tak jsem jim nabídla, že než v hotelu, můžou bydlet zatím u nás, jenže bylo málo pokojů, tak jsem vás dva sestěhovala k sobě, zatím co Alec pro tebe jel, Bello.“

Spadla mi brada.

„Cože jsi udělala?“ vyhrkli jsme oba dva unisono.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 17. kapitola: