Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 9. kapitola

09.09.2010 (18:15) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

← 8. kapitola

9.KAPITOLA

MŮJ PŘÍTEL JACOB BLACK

V sobotu odpoledne mě, jak mi slíbil doktor Ransome, pustili z nemocnice. Bylo příjemné být opět venku, cítit čerstvý vítr ve vlasech. Zelená, která se mi kdysi jevila jako odpudivě brčálová, se teď zdála příjemná, uklidňující. Pocítila jsem touhu rozběhnout se někam do parku nebo do lesa, dokud neprší, a užívat si čerstvého vzduchu po dešti.

Z mého rozjímání o tom, jak je tu příroda vlastně krásná, mě vytrhlo zvonění mobilu. Podívala jsem se na display. Jacob. Usmála jsem se a zmáčkla zelené tlačítko.

„Ahoj Jaku!“

„Ahoj Bells. Slyšel jsem, co se ti stalo. Moc mě to mrzí.“

„To je v pohodě,“ usmála jsem se. „Co máš v plánu? Charlie mi řekl, že jsme se už viděli, ale já si to nepamatuju, takže… nechceš to zopakovat?“

„Jasně! Moc rád!“ zasmál se do sluchátka. Pak nastala kratinká odmlka. „Ale tentokrát bez Quilla a Embryho, platí? Abychom mohli dokončit to, co jsme začali.“

„Co jsme začali?“ zeptala jsem se ho nechápavě a svraštila obočí ve snaze vzpomenout si.

„No, přece jsme spolu začali chodit!“ řekl hlasem natěšeného dítěte.

„Cože?“ klesla mi brada.

„Ty si to vážně nepamatuješ?“ Zeptal se smutně.

Chtěla jsem ho uklidnit. „Ale no tak, Jaku. Um… víš co? Můžeme, třeba začít znova?“ zeptala jsem se ho s hranou nadějí v hlase. Nechtěla jsem, aby byl smutný, byl to přece můj nejlepší přítel. Něco uvnitř hlavy mi ale říkalo, že to, co jsem právě navrhla, není úplně dobrý nápad.

„Dobře,“ řekl smířlivě. „Kde jsi? Mám se pro tebe stavit, když je Chevy? V opravně?!“

„Jo. Přijeď pro mě, k nemocnici. Platí? Počkám tu na tebe.“

„Dobře. Takže, zatím ahoj, Bells.“ Usmál se.

„Pa, Jaku!“ vyhrkla jsem a rychle to položila.

Vážně jsem si s ním něco začala? Vždyť si ani nepamatuju, jak vypadal! Copak jsem byla tak hloupá, že jsem si začala něco se svým nejlepším přítelem, a ještě k tomu, když jsem ho několik let neviděla? Navíc, Jaka jsem měla vždycky ráda jen jako bratra.Vlastně mě nikdy nenapadlo o něm uvažovat jako o klukovi – klukovi pro mě.

„Ahoj, krásko,“ oslovil mě hezký, cizí kluk se snědou pletí, na krátko střiženými havraními vlasy a vypracovanými svaly.

„Ahoj, nejsi náhodou Jake?“ zeptala jsem se ho.

„Trefa!“ usmál se.

„Ráda tě vidím. Změnil jsi se, víš to? Málem bych tě nepoznala.“

„Jo, to už jsem slyšel,“ zasmál se.

Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem seděla. „Ehm… tak půjdeme?“ otázala jsem se rozpačitě.

„Jasně,“ souhlasil Jake a položil mi ruku kolem pasu. Nebylo to nepříjemné, ale necítila jsem v tom takové to pověstné jiskření, o kterém jsem tak ráda čítala v knihách. Spíš, jakoby mě objal táta nebo babička. Potřásla jsem hlavou. Copak zrovna já tomuhle rozumím? Vždyť Jake je můj… první kluk?

První den ve škole byl rozmazaný a skoro nic jsem si zněj nepamatovala. Pravdou je, že byli všichni moc milí – až na malé výjimky, které na mě přihlouple civěly s otevřenou pusou – ale jejich jména mi vypadla z paměti hned, jak je vypustili z úst. Bylo těžké, zorientovat se na téhle malé škole, protože skoro každou hodinu jsem měla v jiné budově, které navíc vypadaly všechny skoro stejně. K mému štěstí se vždy objevil nějaký odvážlivec, který mě ochotně dovedl do správné třídy. Nejčastěji to byl Mike Newton. Milý kluk, který chápal, jak se cítím, protože se do Forks přistěhoval, když mu bylo devět, z Kalifornie.

Od té nehody uběhly už dva nebo tři měsíce, nevěděla jsem to přesně, ale paměť stále nikde. Tak kde je ta „rozbuška“ o které mluvil doktor, která mi paměť zase nastartuje?

„Víš, Bello, myslím, že je na to sice brzo, ale miluju tě,“ zašeptal Jake jednoho dne, když se začalo stmívat a já musela jít pomalu domů. Jeho vyznání mě vážně zaskočilo.

Ano, zdálo se mi to příliš brzo. Jasně, ostatní páry, které se tu ve Forks – nebo v LaPush – vytvořily, si hned na prvním rande vyznávali lásku. A ne jen slovy: „Mám tě moc rád,“ nebo „líbíš se mi,“ ale slovy: „Miluju tě.“ Nelíbilo se mi to. Všude kolem mě se slovem „miluju“ strašně plýtvalo, jako by to bylo obyčejné slovo, jako třeba rohlík.

Jistě, věřila jsem tomu, že jsme spolu s Jakem něco měli, protože ať jste chtěli nebo ne, Jacoba Blacka jste si prostě museli zamilovat. Byl roztomilý a vtipný, ale někdy se mi zdál v našem vztahu až moc zbrklý a uspěchaný. Navíc, vždycky, když jsem se ho zeptala, co se mezi námi stalo před mou nehodou, odpověděl, že nic vážného, že jsme se jen líbali. Vášnivě.

Problém byl ten, že já ho nechtěla líbat. A už vůbec ne vášnivě. Jistě, občas jsem ho nechala, aby se svými rty jemně dotkl těch mých, ale vždycky jsem rychle odvrátila hlavu a zamluvila to.

Také jsem mu někdy věnovala letmý polibek na tvář, když jsme se loučili. Ale to bylo vše. Nic víc, nic míň. Doufala jsem, že ho moje „chladnost“ za chvíli přestane bavit a stanou se z nás zase kamarádi. Nechtěla jsem být ten, kdo to „bez důvodu“ ukončí, protože tím by mohlo skončit – a pravděpodobně by i skončilo – naše dlouholeté přátelství.

Byl krásný, milý, pozorný a usměvavý – prostě idol všech holek. Ale ne můj. Já toužila po opravdové lásce s bušícím srdcem, roztřesenýma rukama a roztomilými přeřeky, takže mi jeho přítomnost poslední dobou začínala lézt krkem. Chtěla jsem zpátky svého nejlepšího přítele Jacoba, a ne toho kluka Jaka, který se mě stále dotýká na místech, kde by neměl.

„Ach Jaku. Máš pravdu, je na to brzo. Navíc, já nevím, co přesně k tobě cítím. Líbíš se mi, a mám tě ráda. Ale dej mi ještě trochu času ano?“ zamlouvala jsem to. Nechtěla jsem mu říct pravdu. Zatím ne.

„Jasně. Chápu to,“ zazubil se na mě, ale já vycítila, že jeho úsměv byl falešný. Toužil po mně. Chtěl se mnou prožívat mnohem víc, než jen občasné líbání, ale já na to nebyla připravená. Ještě ne.

Tichý hlásek v hlavě mi říkal, že je něco špatně, ale co přesně, to jsem z něj nedostala.

Usmála jsem se, objala ho a obličej mu lehce zabořila do podpaží.

„Děkuju,“ zašeptla jsem do jeho červené košile a zesílila stisk paží kolem jeho zad.

„Ang?“ oslovila jsem svou nejlepší kamarádku jedno deštivé odpoledne u oběda. „O čem si to všichni povídají?“

„O těch nových spolužácích,“ na chvíli se odmlčela, aby polkla sousto, které měla v ústech. „Jmenují se Cullenovi. Myslím, že jich je - “

Přerušila jsem ji, to jméno mi bylo zvláštně povědomé, ale netušila jsem odkud. „Cullenovi?“

„Jasně,“ přitakala Angela, než stačila říct něco dalšího, ozvala se Jessica, která si k nám právě sedala.

„Jo, má jich prý být pět. Dvě dívky a tři kluci,“ doplnila Angelu. Dovedla jsem si představit, co se právě odehrává v její hlavě. „Jejich otec dnes nastoupil do nemocnice a jejich matka, je prý v domácnosti.“

„To mají tolik dětí?“ zeptala se trochu zvědavě Ang.

„Ne,“ odfrkla si Jess, jako by to bylo nad slunce jasné. „Všichni jsou adoptovaní. A prý jsou nádherní. Tedy to říkala Lauren, protože její strýc dělá stěhováka… Ale to není všechno. Přijdou do školy už zítra!“ vypískla vzrušeně. Mluvila dál a dál, ale já ji už neposlouchala.

Něco tady nehrálo. Všechny ty informace, které ze sebe Jessica chrlila mi přišly podivně povědomé. Sedm členů domácnosti. Tři ženy. Čtyři muži. Cullenovi.opakovala jsem si stále dokola a začala se přehrabovat svými vzpomínkami jako smyslů zbavená.

A najednou jakoby se uvnitř mé hlavy ozvala ohlušující rána, a já si na všechno vzpomněla. Před očima jsem viděla obrazy, které jsem díky autonehodě zapomněla. Některé byly plné štěstí a lásky a jiné byly zase naplněné lží a vypočítavostí.

Zaskřípala jsem zuby, prudce vstala od stolu a aniž bych komukoliv věnovala pohled, jsem vyrazila do LaPush.

→ 10.kapitola

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musím tě najít! - 9. kapitola: