Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 7. kapitola

21.08.2010 (10:15) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1442×

← 6.kapitola

7.KAPITOLA

VÝLET DO LA PUSH

Když Charlie dojedl, zvedl se a šel se převléknout. Já jsem netrpělivostí přešlapovala na místě.

„Tati?“ zakřičela jsem směrem k Charlieho ložnici.

„Ano?“ odpověděl hlasitě.

„Víš co? Já pojedu svým autem napřed. Sejdeme se tam.“

„Dobře,“ zasmál se.

Já už jsem ho ale skoro neslyšela, protože jsem rychle popadla klíčky od auta a utíkala ven.

S hlasitým hřměním jsem zastavila před malinkým červeným domkem, který stál těsně pod hustým lesem. Bylo to skoro jako návrat domů. Z tohohle místa na mě dýchalo tolik nádherných vzpomínek... Zasnila jsem se, takže jsem si ani nevšimla, že Jake už stihnul dojít k mému autu. Zaťukal mi na okýnko a já sebou lehnutím trhla.

„Tohle mi už nedělej, sakra,“ promluvila jsem na smějící ho se Jaka.

„Ahoj, Bello! Rád tě vidím,“ vrhl se mi kolem krku tak, že mi málem vyrazil dech.

„Já tebe taky, Jaku… Ale mohl bys mě pustit? Nemůžu dýchat,“ sípala jsem. To ho rozesmálo ještě víc, ale nakonec mě pustil.

Chvíli jsem si ho prohlížela. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že tenhle vysoký snědý kluk s havraními vlasy je Jake. Změnil se k nepoznání. Kdybych nevěděla, že je to on, nikomu bych nevěřila, že tohle je ten chlapec, který býval stejně vysoký jako já a měl roztomile baculaté tváře, které mu teď nahradily lehce vystouplé lícní kosti. Pod těsným tričkem se rýsovaly dokonale vypracované svaly, které zřejmě měly původně patřit nějakému antickému bohovi.

„Změnil ses…,“ poznamenala jsem stále ještě překvapená.

Zasmál se. „Já vím. To asi ten špenát,“ prohlásil a zašklebil se. Zřejmě si vzpomněl, stejně jako já, jak nám oběma kdysi Billy neustále cpal špenát. Prý abychom rychle rostli.

„Ty ses ale taky změnila,“ uznale pískl. „Je z tebe kočka.“

„Jaku!“ okřikla jsem ho se smíchem, ale raději jsem se lehce odvrátila, aby neviděl, že se červenám.

Přestože nebylo nijak velké teplo, jsem si sundala tenisky a procházela se po vlhké pláži bosa. Milovala jsem ten pocit, mít písek mezi prsty, slyšet to jemné tiché křupání. S Jakem jsme se tu procházeli a povídali si už docela dlouhou dobu, za kterou stihlo začít hřmít a lehce poprchávat.

Kvůli drobnému jarnímu deštíku jsem měla hlavu skloněnou, aby mi nepršelo do obličeje. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem v dáli dvě vysoké postavy. Chvíli mi trvalo, než jsem na ně zaostřila a došlo mi, kdo to je.

„Ááá! Quile! Embry! K čertu, kluci, jste to vy?!“ vykřikla jsem hlasitě a vrhla se těm hromotlukům kolem ramen tak, že jsem měla Quila po levé a Embryho po pravé straně hlavy.

„Bello!“ oslovili mě oba naráz.

„Jak se máte?“ zeptala jsem se jich zvědavě. Tolik mě zajímalo, co se stalo za tu dlouhou dobu, co jsem tady nebyla.

„Quil má holku!“ prásknul hnedka Quila Embry. Ten ho na oplátku praštil loktem mezi žebra.

„Embry zase žádnou nemá!“ provokoval. Jejich humor mi tolik chyběl. Vždycky mi bylo lépe s klukama než s holkama ve světě plném růžové barvy a posledních módních trendů.

„No tak, nehádejte se,“ okřikl je Jake. „Máme hosta,“ řekl vznešeně a zasmál se.

„Jo, Quile. Nehádej se,“ přisadil se Emrbry. „Navíc, máme poslání,“ uculil se.

„Poslání?“ zopakovala jsem zmateně.

„Jasně! Máme vás dotáhnout ke Clearwaterům, živé nebo mrtvé,“ zasmál se Quil.

„Tak jdeme! Už mám hlad jako vlk!“ prohlásil Jake. To přirovnání bylo víc než trefné.

Když jsme dorazili ke Clearwaterům, zábava už byla v plném proudu. Plameny ohně šlehaly vysoko do tmavnoucí oblohy, lidé byli osazení ve velkém hloučku okolo toho zářícího zdroje tepla. Několik lidí si opékalo špekáčky, jiní je už jedli.

„Ahoj, všichni!“ pozdravila jsem přítomné a usmála se na ně. Vůbec jsem se nestyděla, jak bych to udělala normálně. Tihle lidé byli jako moje rodina, vyrůstala jsem s nimi.

Všichni se otočili, pozdravili nás a dál se věnovali své původní činnosti. Jen starší žena s krátce střiženými vlasy vstala a přišla nás pozdravit osobně. Až po chvíli mi došlo, že je to Sue.

„Ráda tě vidím, Bello,“ usmála se na mě. „Nemůžu uvěřit, jak jsi vyrostla,“ prohlížela si mě milým mateřským pohledem.

„Ahoj, teto Sue,“ oplatila jsem jí úsměv a lehce ji objala.

„Tak se pojďte najíst,“ ukázala nám rukou na malý stolek, stojící nedaleko ohně, na kterém byla spousta uzenin a pečiva. „A kluci,“ řekla důrazně. Než pokračovala, počkala, až se otočí. „Dáma má přednost,“ usmála se na mě.

„No jo,“ odpověděl jí mrzutě Quil, kterému kručelo v břiše celou cestu z pláže.

Když byly všichni najedení, rozhostilo se nedočkavé ticho. Prohlížela jsem si tváře přítomných a potěšeně jsem musela uznat, že už některé tváře poznávám sama z paměti a nemusím se hloupě ptát Jaka.

Zamračila jsem se, protože jsem nevěděla, co se bude dít dál. Proto jsem se otočila na Jaka.

„Na co se čeká?“

„Až přijede Billy,“ culil se na mě. Stále jsem nic nechápala.

„A co se bude dít pak?“

„Bude vyprávět Quilletské historky,“ odpověděl natěšeně, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Aha,“ usmála jsem se. Ty povídačky jsem měla vždycky ráda.

Znovu jsem projížděla očima ostatní lidi, kterým se v očích odrážel zlatavý plamen ohně. Naproti mně seděl vysoký kluk, který svým vzhledem ale nepatřil ani mezi dospělé, ani mezi děti. Mohlo mu být tak dvacet a tvářil se znuděně. Tedy jen do té doby, než si k němu nepřisedla krásná dívka s tmavými dlouhými vlasy, ve kterých se tu a tam objevil červený pramen. Mile se na ni usmál a políbil ji do vlasů. Vypadali spolu dokonale. Vyzařovalo z nich cosi, co ukazovalo, že tihle dva by nerozdělilo vůbec nic.

„Jaku?“ zašeptala jsem skoro neslyšně. „Kdo jsou ti dva?“ Jake vzhlédl a já pohledem naznačila směr mého zájmu.

„To je Leah Clearwaterová a Sam Ulley. Jsou spolu zasnoubení. Myslím, že se mají v létě brát. Proč?“

„Sluší jim to spolu,“ odpověděla jsem upřímně.

„Jo, oni jsou něco jako jedno tělo a jedna duše,“ zasmál se Jake. Chtěl něco dodat, ale předběhl ho Billy.

„Před dávnými časy,“ začal své kouzelné vyprávění Billy. Zavřela jsem oči a přestala vnímat okolí, jen Billyho hlas. Před očima se mi tvořily obrazy, které doplňovaly jeho vyprávění.

Když Billy skončil, bylo ještě chvíli ticho, které přerušil snoubenec Leah, Sam.

„Tak,“ zasmál se. „Pohádek bylo dost. Stejně nechápu, Billy, proč tyhle odrhovačky vyprávíš pořád dokola. Každý z nás je zná nazpaměť a nikdo jim nevěří!“

„Same, je to tradice našeho kmene. A není jisté, jestli je to pravda, nebo ne,“ řekl tónem, který tuhle diskuzi jasně ukončil.

Někdo blízko mě zívnul. Chvíli na to jsem ho také napodobila. Vzhlédla jsem na černou noční oblohu. Byla potažená jedním obrovským mrakem, začínalo foukat.

„No, lidi, za chvíli začne pršet. Měli bychom jít domů,“ prohlásil Paulův táta, Jerry.

Ode všech se ozvalo souhlasné mručení. Zřejmě byly unavení stejně jako já. Proto jsem se co nejrychleji rozloučila se svými přáteli a vydala se domů.

→ 8.kapitola

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musím tě najít! - 7. kapitola: