Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 3. kapitola

19.07.2010 (09:00) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1853×

2.kapitola

3.KAPITOLA

VÍTEJTE VE FORKS

Naposledy jsem se podívala na náš dům. Bude mi chybět. Vlastně mi bude chybět všechno, všechno co se týká Arizony. Sluníčko, vyprahlá zem, která jakoby po dešti ani netoužila, protože je krásná taková, jaká je. Nízký, jakoby málo zelený porost, obrovská škola, kde jsem nikoho nezajímala, a především máma a Phill.

Tiše jsem si povzdechla a došla k autu, kde už oba mí rodiče seděli. Když jsem se usadila na zadním sedadle, Phill právě doladil staré rádio a máma se na mě starostlivě podívala.

„Máš všechno? Nezapomněla sis nic?“

„Jasně, mami,“ usmála jsem se na ni.

Phill chvíli přemlouval starší Audinu, aby naskočila, a pak v autě nastalo ticho. Hrálo jen rádio, se kterým jsem si tiše pobrukovala. Všechna okénka byla stažená, takže si vítr klidně mohl pohrávat s mými rozpuštěnými vlasy. Nastavila jsem tvář zlatému sluníčku a naposledy si užívala jeho přítomnost a teplíčko, kterého se ve Forks jen tak nedočkám.

Na letiště jsme dorazili v čas. Podívala jsem se na hodinky. Uf, mám ještě dvě hodiny. Obrátila jsem se na Renée a Philla.

„Budete mi chybět,“ řekla jsem a snažila se zadržet příval slz.

„Ty nám taky, zlatíčko,“ řekla máma a pevně mě objala.

„Měj se hezky,“ řekl Phill, který nikdy nebyl na loučení expert.

„Jo, díky, pa,“ odpověděla jsem mu trochu smutně a vydala se s velkým kufrem na kolečkách, který jsem táhla za sebou za turniket, kam už směli jen cestující. Naposledy jsem se ohlédla na ty dva milující lidi a ztratila se v davu.

S létáním jsem měla zkušenosti, a tak jsem přesně věděla, co mám dělat. Přesto jsem ale chvíli pátrala, kde je východ G, odkud jsem měla letět do Seattlu. Letiště bylo plné lidí, převážně turistů, toužících co nejrychleji se dostat ven, na zářivé slunce nebo pod obrovské slunečníky někam k baru. Protočila jsem oči v sloup a vydala jsem se k přepážce, kde se na mě usmívala menší stará paní…

Stoupala jsem po vysokých schodech do letadla. Šla jsem jako poslední a dávala si načas. Když jsem stála před prahem letadla, naposledy jsem se nadechla suchého Arizonského vzduchu a vešla dovnitř.

Letuška se na mě mile usmála a ukázala mi sedadlo, které jsem měla ve druhé třídě. Nikdy jsem netoužila po přepychu té první, stačilo mi málo k tomu, abych byla šťastná. Měla jsem jen jedno obrovské přání: Edwarda.

Tiše jsem si posteskla a sáhla do přihrádky pro sluchátka. Hlavou se mi linula tichá hudba, která mě pomalu uspávala. V mysli se mi objevila spousta otázek.

Byla jsem – zase – na začátku. Měla jsem možnost vše změnit – tedy, pokud ten sen byl pravdivý. Ale jak předejít těm osudovým chybám? A bude se minulost opakovat úplně stejně?! Nebo prostě osud nechce, abych byla s Edwardem navždy?!

Probudilo mě až lehké poklepání na rameno a letuščin tichý hlas.

„Slečno? Slečno Swanová?“

„Ach, ano. Promiňte, asi jsem usnula, že?“ zeptala jsem se rozespale.

„Ano. Už jsme v Seattlu.“

„Díky,“ řekla jsem a vydala se nemotorně z letadla konečně na pevnou zem.

Když jsem nadobro sestoupila na tvrdý letištní asfalt, rozhlédla jsem se. Letiště bylo menší než to ve Phoenixu a obloha měla smutnou, šedou barvu. Je to snad zlé znamení? Marně jsem se snažila vybavit si, jaké bylo tenkrát počasí.

Když jsem uviděla Charlieho, jak na se na mě dívá přes vysoký bezpečnostní plot, vesele jsem mu zamávala. Byla jsem ráda, že ho konečně po tak dlouhé době vidím. Po celou tu dobu jsem si to neuvědomovala, ale chyběl mi.

Nechtěla jsem, abych zmokla, protože šedé nebe ještě více ztmavlo a začal foukat vítr. To bylo jasné znamení brzkého deště. Přidala jsem proto do kroku a zamířila do letištní haly.

S Charliem jsem se setkala právě ve chvíli, kdy začalo poprchávat. Přes nápor drobných kapek jsem několikrát zamrkala a usmála se na svého tátu.

„Ahoj, tati!“ řekla jsem a skočila mu okolo krku.

„Ahoj, zlatíčko,“ odpověděl Charlie trochu zaskočeně.

„Tak co je nového ve Forks?“

„Ale no tak, Bells, co si myslíš, že se může stát v takovém malém městě nového?“

„No, já nevím. Třeba se někdo přistěhoval… od té doby co jsem ve Forks nebyla…“ Snažila jsem se ho dotlačit k odpovědi, kterou jsem chtěla slyšet. Chtěla jsem, aby řekl, že se přistěhovala rodina doktora Cullena a já tak měla šanci potkat Edwarda.

„Ne, v poslední době ne…“ Jeho odpověď mě trochu zklamala. Ale Cullenovi ve Forks určitě jsou! Tím jsem si jistá!

Pozorovala jsem stěrače, které v rychlém tempu přejížděly po předním skle. Kapky tiše bubnovaly do všeho kolem a já jsem se ještě více zachumlala do teplé bundy, kterou jsem si oblékla krátce předtím, než jsem vlezla do auta.

„Je ti dobře, holčičko?“

„Jasně, tati, jen je mi trochu zima.“

Tím naše konverzace skončila. Prohlížela jsem si okolní přírodu. Všude jen samé stromy, jejichž kmeny jsou celé porostlé mechem, mokrá silnice a věčně zamračené nebe. Nikdy se mi ve Forks nelíbilo. Stejně jako mé mámě, která odtud utekla jak nejdříve mohla. A já jsem se sem po několika letech vracela. Byl to divný, ale příjemný pocit.

Když jsme projížděli kolem obrovské cedule s nápisem VÍTEJTE VE FORKS, musela jsem se usmát. Konečně doma.

Charlie přibrzdil u našeho domu a pak vypl motor policejního auta.

„A jsme tady,“ řekl táta unaveně.

„Jo,“ odpověděla jsem šťastně a rozhlédla se po okolí, které se zdálo naprosto stejné jako před lety, kdy jsem tady byla naposled.

Když jsem odemkla klíčem, který byl jako vždy pod květináčem a vešla dovnitř, ucítila jsem lehkou skořicovou vůni, která mi připomněla mé dětství. Skořicové palačinky byly totiž jediné jídlo, které Charlie doopravdy uměl vařit, a tak mi je dělal o prázdninách skoro každý den k snídani.

„Jdu si vybalit,“ řekla jsem Charliemu a vzala mu z ruky můj kufr.

„Jasně, kdyby něco, budu se dívat na zápas.“

Typické, pomyslela jsem si s úsměvem.

S těžkým kufrem jsem s funěním vylezla prudké schody do prvního patra a zatočila doleva k mému novému pokoji. Tak jak jsem si myslela. Nic se v něm nezměnilo. Na podlaze stále ležel ten stejný koberec s arabským vzorem, ještě z mámina mládí, který jsem tak milovala. Na oknech byla ta stejná, teď už zašedlá záclona, a na nástěnce vysely obrázky, které jsem malovala, když mi bylo pět.

Položila jsem kufry na podlahu, usadila sena svou pohodlnou postel a rozhlédla se kolem sebe. Nebude tak těžké si to tu zamilovat, zvlášť, když tu se mnou zanedlouho bude Edward. Ale co když se mnou nebude?

Celou noc jsem se převracela ve vyhřáté posteli a nemohla spát. Nebylo to kvůli zvuku deště, ale kvůli té nejistotě, která mě pomalu zabíjela. Nemohla jsem se dočkat, až ho poprvé spatřím, až vydechne mé jméno mezi polibky nebo až zase uvidím naši louku. Tolik mi chyběl jeho chladivý dotek.

Srdce mi bušilo jako splašené. Má postel se bez něho zdála tak prázdná.

Podívala jsem se na budík. Dvě hodiny ráno. To vydržíš Bello! Přikazovala jsem si. Počkej aspoň do rána!

Převalila jsem se na bok a představovala si, že leží vedle mě. Srdce bylo o sto šest, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi. Co asi bude dělat, až ho doopravdy uvidím? Přemýšlela jsem.

Nedokážu čekat. Musím ho vidět! Pomalu jsem vstala z postele a začala hledat v zatím neuklizeném pokoji nějaké vhodné oblečení. Navlékla jsem na sebe černé jeansy, fialovou mikinu a opatrně se vydala z pokoje.

Schody pod mou tíhou nebezpečně vrzaly. Zastavila jsem se v jejich půlce a zaposlouchala se do Charlieho tichého chrápání. Zdálo se pravidelné, a tak jsem se vydala dál.

Dole v předsíni jsem si rozsvítila, abych nezakopla o něčí boty. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, popadla klíčky od náklaďáčku a vydala se do tmavého deště…

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musím tě najít! - 3. kapitola: