Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 15. kapitola

< 14. kapitola

---

„Carlisle! No tak! Co nás tu drží? Proč se prostě nemůžeme jednoduše
odstěhovat? Copak je to takový problém?" nenáviděl jsem, když jsem musel křičet,
ale Carlisle mé pádné důvody odmítal pochopit. Proto jsem musel zvýšit hlas.
Naše hádka mi přišla nekonečná. A to doslova.

„Edwarde, synku. Pochop, že za těch pár dní co jsme tady si na nás lidi už
zvykli? Mám tu práci a ty a ostatní tu máte školu. Proč utíkat? Nemáš žádný
pádný důvod. Ta dívka ti nijak neublížila a rodinu ani v nejmenším neohrožuje.
Navíc, Esme si s tímhle domem dala opravdu záležet," udivovalo mě, jak klidně
dokázal i po tomhle všem mluvit.

„Ale ty pochop mě! Ta dolka je bezprostřední ohrožení, copak to nevidíš? Je
jako nějaká podělaná hypnotizérka! Už doslala Emmetta a Alici! Kdo bude na řadě
příště?" Carlisla ohromilo, že jsem poprvé za svůj život použil sprosté slovo.
Ani mě se to nelíbilo, ale nešlo jinak. Musel pochopit, že je nutné odejít.
Nezanechat stopy.

Můj výpadek přešel bez komentáře. „A jak konkrétně je dostala?"
zeptal se mě hlasem psychologa. „Copak tví sourozenci nemůžou mít přátele?
Obyčejné přátele?"

„Přátel ať mají klidně tisíce, když budou našeho druhu! Ale proč zrovna ji?
Vždyť ona... Ona je ďábel! Určitě to všechno ví! A my musíme vyklidit pole dřív,
než to bude moct komukoliv říct!"

„Jak by to mohla tušit? Dali jsme jí k tomu snad sebemenší důvod? Ne,"
odpověděl si sám na svou otázku. Stále klidně, bez jakékoliv známky rozčilení
v hlase. „Takže z toho nedělej aféru, Edwarde. Je to jen obyčejná dívka, která
toho ví stejně jako ostatní. Nemá cenu se obávat. A teď už běž do školy. Na
tohle téma jsme domluvili. Nikam se nestěhujeme."

Rozčileně jsem se na něj podíval, otočil na podpatku a odešel z jeho
pracovny. Proč mě nikdo nechápe?

Ozvalo se hlasité zaklepání. Než stihla Bella dojít ke dveřím, já už stála u
Emmetta a vysvětlovala mu situaci.

„Všechno je v pořádku, je to jen pošťák. Nevím proč, ale najednou její
budoucnost vidím..."

„Jaký to má háček?" vytušil Emmett z mého lehce zachmuřeného tónu.

„Netuším, co se s ní stane po škole. Vidím jí, jak s námi sedí na obědě, jde
na biologii a pak už nic. Černo."

„Co budeme dělat?"

„Poslední hodinu má biologii... a tu s ní nikdo z rodiny nemá společnou..."
uvažovala jsem nahlas.

„To nebude problém," přeřušil mě Emmett. „Prostě se uleju z tělocviku. Aspoň
se nebudu muset přetvařovat," zazubil se při té představě. Nenáviděl nudný
tělocvik, stejně jako všichni z rodiny.

„Dobrý nápad. Já se ulít nemůžu. Mám hodinu s Edwardem. Znáš ho, děsně by
vyváděl. Nesní se o tom dozvědět, platí?"

„Jasná věc, sestřičko," šibalsky na mě mrkl a nastavil ruku na naše
spiklenecké plácnutí.

„Byl to jen pošťák," oznámila nám Bella, která právě přišla do pokoje, oči
měla sklopené k bílé obálce pokreslené jakoby dětsky nakreslenou pláži a
palmami, takže neviděla naše výrazy. „Přišel mi dopis od mámy," usmála se.
„Vždycky mi na dopis kreslila Phoenix. Teď je to evidentně Jacksonville,"
začervenala se a rychle, aby to lidské oko skoro nepostřehlo, nám obálku
ukázala.

„Je hezké, že napsala," usmála jsem se na ní.

„Jo, to je. Myslím, že si ještě na Floridě nezařídila internet," přiznala
s úsměvem, kterému mohla zřejmě rozumět jen ona. „A tak mi píše dopisy. Přijde
mi to jako návrat do dětství. Když jsem sem na Charliem jezdila na celou půlku
prázdnin, psala mi skoro každý den a na každém dopisu bylo něco nakresleného,"
vyprávěla nostalgicky. „Mám je všechny schované. A myslím, že ona má ty moje
taky."

„Páni, tak to bych chtěl vidět. Vidět, jak naše malá Bells jako malá
kreslila," zasmál se Emmett.

„Myslím, že o nic líp, než teď," začervenala se.

„A já myslím, že to není pravda," mrkla jsem na ni. „Nerozděláš si ten dopis
u snídaně?"

„To bych mohla," souhlasila. „Ale myslím, že k snídani už nic nezbylo,"
zasmála se, když uviděla talíř, na kterém zůstaly jen drobečky, jako důkaz
Emmettovi hrané hladovosti.

„Emmette!" pokárala jsem ho naoko se smíchem.

„Promiň Bells, měl jsem hlad," omlouval se Emm. „Cestou do školy se stavíme
v obchodě a tam ti něco koupím, ano?"

„To je v pohodě," mrkla na něj Bells. „Vlastně ani nemám hlad," zalhala,
protože právě v tu chvíli se ozval její prázdný žaludek.

„Aha, tak slečna Swanová nemá hlad?" zasmál se Emmett a já se k němu
přidala.

„Tak dobře, mám hlad," přiznala nakonec se sklopenýma očima.

Cestou jsme se v obchodě stavili koupit Belle nějakou snídani a pak se už
každý vydal do jiné třídy. Neměla jsem školu moc ráda a lidi mě obvykle nudili.
Až na Bells. Na té dívce bylo něco zvláštního, ale já nedokázala určit, co to
je. Měla jsem potřebu ji chránit, vědět o ní všechno a to jsem jí znala jen pár
dní. To, jak se na nás pět dívala, bylo tajemné, stejně jako její oči. Jakoby
snad tušila naše tajemství... Ale to je přeci hloupost, namítal holý rozum.

A proč ji Edward tolik nenávidí? Vždyť pro něj není nijak jiná než ostatní
miliony lidských dívek. Štve ho snad, že se jí z něj nepodlamují kolena jako těm
ostatním? Edward ale přece nikdy takový egoista nebyl! Co u něj způsobilo
takovou náhlou změnu? Nikdy mu změna prostředí nevadila, naopak, bral to jako
příjemné zpestření věčnosti. Nenávidí snad tohle město nebo jde konkrétně o
Bellu? A co by způsobilo jeho odpor k Forks?

Tolik otázek a žádná odpověď... Z myšlenek mě vytrhl až zvonek oznamující konec
hodiny. Je čas na oběd, došlo mi.

Jasper už na mě čekal před třídou. Křečovitě mě vzal za ruku. Ještě pořád se
nedokázal cítit dostatěčně uvolněně v tak blízké společnosti lidí s neznámým,
pro něj tak lákavým pachem. Pohladila jsem ho a vedla do jídelny.

---

> 16. kapitola

---

Shrnutí

---