Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 14. kapitola

---

„Co si o sobě sakra myslíš?“ křičel jsem na Edwarda. „Je to snad moje věc, s kým se přátelím, ne? Ty mi to nebudeš určovat!“

„Myslíš? Pokud sis nevšiml, bratříčku, je to věc celé rodiny! Není správné připouštět si k tělu někoho cizího! Natož obyčejnou lidskou holku! Co když se dozví, kdo jsme? Co když to všem řekne?! Uvědomil sis vůbec, že kdyby se to dozvěděl Aro, nechá nás všechny do jednoho zabít?“

„Jenomže ona to neví! A i kdyby to věděla, nikomu to neřekne!“

„Tak dost!“ utla nás ostře Esme, která jen v županu seběhla do obývacího pokoje, kde jsme se právě s Edwardem hádali. „Co se tu děje?“

„Emmett se odmítá přestat stýkat s tou holkou!“

„Přesněji řečeno, Edward se mu do toho bezdůvodně plete. Bella pro nás není žádné nebezpečí.“ Upřesnila má malá sestřička Alice, která až do teď nezúčastněně listovala nějakým časopisem, takže jsem jí ani já, ani Edward nevnímali.

„Přesně tak!“ přitakal jsem.

„To už se zase hádáte kvůli té dívce, Belle?“ zeptal se zachmuřeně Carlisle, který právě přišel z nemocnice

„Ano,“ povzdechla si Esme.

„Ale no tak. Jsme přece rodina, ne? Alice má pravdu. Bella není nebezpečná a je čistě Emmettova věc, s kým se ve svém volném čase stýká, ne? On tobě přece taky neříká, co máš dělat, nemám pravdu?“

„Ale tohle je něco naprosto jiného!“ vykřikl Edward.

„Přestaň, Edwarde. Je to naprosto to samé. Emmett ví, co dělá. Včera jsem s ním o tom mluvil. Dokud to pro nás nebude znamenat přímé ohrožení, je tohle téma tabu, jasné, Edwarde?“

„Jo,“ odpověděl uraženě. Vrhl jsem po něm vítězný úsměv. To ho naštvalo ještě víc. Vyběhl do svého pokoje, kde popadl Rosalii, vyskočil s ní z okna a pelášil někam do lesa.

„Děkuju, Alice,“ otočil jsem se směrem k ní. Byl jsem jí vážně vděčný.

„Snad si nemyslíš, Emme, že to bylo kvůli tobě,“ vyplázla na mě provokativně jazyk. „Budu s ní kamarádka. Konečně budu mít s kým chodit nakupovat!“ vypískla radostně.

„Pff!“ zasmál jsem se. „Ty snad na nic jinýho nemyslíš…“

***

Ještě tu noc jsem seděl v obýváku společně s Alicí a Jasperem, dům byl prázdný. Edward s Rose byly pořád někde v lese, a Esme s Carlislem se vydali někam do hor, na krátký lov. V televizi nic nedávali a tak jsem bezmyšlenkovitě přepínal tu spoustu programů.

Noci pro mě bývali nekonečné. Kromě lovu, který jsem teď nepotřeboval, se nedalo nic dělat. Učení mě nebavilo. Střední jsem měl už několikrát za sebou, takže Cítil jsem se tolik osamělý. Alice měla Jaspera a Edward Rosalie. Rosalie, to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy spatřil… „Dost!“ zakázal jsem si o tom přemýšlet. Tohle téma bylo tabu.

Alice sebou trhla.

„Co se děje, Alice?“ zeptal se starostlivě Jazz a vzal ji za ruku.

„Nevidím ji. Zmizela!“

„Kdo?“

„Bella!“

„Cože?“ zpozorněl jsem.

„Prostě nevidím žádná její rozhodnutí! Jako by byla za nějakou neproniknutelnou zdí!“ Z očí jí čišela bezmoc a zloba. Až do teď se Alice mohla na svůj zrak vždy spolehnout.

„Co si myslíš, že to způsobuje?“ Jasper jí pohladil po tváři, a začal ji uklidňovat.

„Nevím… Já vážně nevím…“ odpověděla Alice zoufale. „Je to, jako by prostě neexistovala.“

„To je ale přece hloupost, ne?“ nadzdvihl jsem obočí.

„Asi ano,“ souhlasila po chvíli. „Ale měli bychom jí zkontrolovat.“

„Neblázni, Alice, teď přece nemůžeš nikam jít, jsou dvě hodiny ráno,“ Upozornil ji Jasper, když se zvedala k odchodu.

„Dobře… tak pak,“ zdůraznila.

***

Ve dveřích stála Alice a za ní se s omluvným pohledem v očích krčil Emmett. Zamrkala jsem, abych se ujistila, že ti dva nejsou jen přelud, výplod mého unaveného mozku.

Chvíli jsem na ně zírala s otevřenou pusou. "Co tu děláte?"

„Máš přece auto u školy, pamatuješ? Emm tě přeci včera vezl ke Carlislovi do nemocnice a pak tě hodil domů, takže máš auto u školy. Jinak ti přeji dobré ráno," brebentila.

„Aha, ajo vlastně… Ale stejně jste tu moc brzo. Před minutkou jsem vstávala, takže nejsem ještě připravená.“

„No to vidím,“ povzdechla si Alice, zřejmě nad mým příšerným vzhledem.

„Ehm… takže půjdete dál?“ zeptala jsem se a uhnula se z prostoru dveří. A přesto, že jsem předem znala jejich odpověď, zdvořile jsem se zeptala: „Dáte si něco k snídani?“

„Díky, ale ne, už jsem po jídle-“ nestačil Emmett doříct, protože ho předběhla Alice.

„Máme s tebou jiné plány!“ spiklenecky na mě mrkla, jako kdybych věděla, o co jde. „Kde máte koupelnu?“

„Nahoře, proč?!“ nechápala jsem.

„Tak pojď, vypadáš příšerně.“

„To potěší,“ zabručela jsem, protože mi došlo, co mě čeká.

„Ještě se nedívej!“ přikázala mi. „Na, tady máš nějaké oblečení, až budeš převlečená, tak řekni,“ ladně se otočila.

S povzdechem jsem se převlékla do oblečení, které mi – jak jsem později zjistila – vážně slušelo.

„Už.“

„No, to už je mnohem lepší,“ usmála se a otočila mě směrem k zrcadlu. Nemohla jsem se poznat. Za tak krátkou chvíli jsem vypadala tak úžasně! Oči jsem měla jemně olemované černou tužkou a hustými dlouhými řasami. Pleť zářila jako nikdy předtím – ani ve Phoenixu. A vlasy se mi v jemných vlnách spouštěli okolo obličeje.

„Alice! Ty jsi kouzelnice! Tohle mě musíš naučit!“ škemrala jsem. To jí evidentně potěšilo.

„Jasně, a ráda!“ souhlasila. „Ale teď už pojď. Emmett ti už určitě snědl všechny koláčky,“ usmála se.

Když jsme scházeli ze schodů, ozvalo se zaklepání.