Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 13. kapitola

07.01.2011 (09:45) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1462×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

< 12. kapitola

13. kapitola

Věnovala jsem poslední bolestný pohled odcházejícímu Edwardovi a přitom mě píchlo u srdce. Cítila jsem, jak se mi do očí začali hnát slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zakryla, ale Emmettově pozornosti neunikly. Zřejmě nejsem tak silná, jak jsem si původně myslela.
„Co se stalo?" zeptal se mě přátelským hlasem plným něhy, když zastavil u dveří, teď už prázdné jídelny.
„Nic, nic," lhala jsem.
„Nevěřím ti," přiznal. „Jsi špatná lhářka, víš to?"
„Ano," potvrdila jsem mu.
„Tak mi řekni, co se stalo?" naléhal.
„Vážně nic, jsem v pořádku."
Emmett se jemně dotkl mé tváře a setřel slzu, která přetekla až na mojí bledou tvář. „Je to kvůli Edwardovi? Vždyť přece nebyl hrubý na tebe..." upřeně se mi díval do tváře svýma pronikavýma karamelovýma očima.
„To ne," souhlasila jsem tiše a rychle vymýšlela přesvědčivou lež. „Ale nelíbí se mi, když je na tebe zlý," řekla jsem nakonec. Po chvíli mi došlo, že to, co jsem vyslovila zase tak velká lež nebyla.
Emmett se usmál. „Ale Bells, on to přece nemyslí vážně. Je to můj brácha. Pošťuchujeme se tak."
„Pošťuchujete?" zopakovala jsem nevěřícně.
„Jasně. Edward je sice občas trochu protivný, ale jinak má i své světlé stránky. I když chápu, že po tom, jak se choval dneska, je pro tebe asi těžké tomu uveřit."
„Není. Věřím ti," přiznala jsem a v duchu dodala: „Tak, jako teď nikomu jinému!"
„Tak vidíš, až mojí rodinu poznáš víc, uvidíš, že jsme skoro normální," mrkl na mě.

Zadusila jsem záchvat smíchu. Oni a normální? Zajímalo by mě, co je na vegetariánských upírech s tučnými konty ve švýcarsku a zvláštními schopnostmi normálního...
Zhluboka jsem se nadechla, abych tu představu zahnala. „Já vím," souhlasila jsem, ale stále nedokázala udržet úplně vážnou tvář.

***

Když zazvonilo, na nikoho jsem nečekala a se sklopenou hlavou jsem šla směrem k autu. Bylo až podivné, že ten den nespadla na zem ještě ani jediná kapka. Zamyšleně jsem sledovala zamračenou oblohu a nevnímala okolí. A co jiného se mi mohlo stát, než to, že jsem na rovině zakopla o svou vlastní nohu.
Spadla jsem na obrubník, a přez kalhoty, které se mi pádem vyhrnuli, jsem si na lýtku sedřela kůži. Nebolelo to, jen jsem cítila nepříjemné štípání. Povzdechla jsem si a s námahou se začala zvedat ze země.
V tom se ke mě přiřítil Emmett a hned mi podával pomocnou ruku.
„Co se ti stalo?"
„Nic, jsem v pořádku, jen jsem zakopla. To se mi stává často," přiznala jsem. Nechtěla jsem se s ním vybavovat. protože jsem věděla, že pachem mé krve musí trpět. „Až přijdu domů, opláchnu si to a všechno bude v pořádku. "
„Máš v tom špínu. Měla bys jít do nemocnice."
„Ale prosímtě. Do nemocnice? S tímhle?" smála jsem se. Byl to hloupý vtip.
„Nesměj se. Myslím to vážně. Mému strýci Jebovi museli kvůli nevyčištěné ráně uříznout prst."
To mě zarazilo. „Tak dobře," souhlasila jsem. „Dojedu si tam. Ale upřímně, nechce se mi..."
„Odvezu tě. Carlisle má službu, nebudeš muset čekat," mrkl na mě.
„Děkuju," usmála jsem se na něj.

***

„Tak pojď, Carlisle už na nás čeká," oslovil mě Emmett, když jsem odmítala vystoupit z auta. Přepadla mě panika. Nechtěla jsem, aby všichni Cullenovi hned věděli, co jsem to za nemehlo.
„Vážně musím?" snažila jsem se o psí oči.
„Žádné smlouvání! Slíbila jsi to," vyplázl na mě vítězoslavně jazyk.
A tak jsem pomalu vystoupila z auta a poraženecky se vydala do nemocnice.

„Ahoj Carlisle. Tak jsme tady."
„Dobrý den," vyslovila jsem nesměle směrem k staro-novému známému.
„Tak to ty jsi ta zbloudilá slečna z lesa?"usmál se na mě.
„Uhm. Bella Swanová. Těší mě."
„Mě též," usmál se a zdvořile mi podal svou chladnou ruku.
„Tak jak se ti to stalo?" zeptal se mě Carlisle, když jsem se posadila a vyhrnula si kalhoty.
„Zakopla jsem," přiznala jsem a cítila, jak rudnu.

***

Když mě Carlisle nohu vydezinfikoval a očistil, rozloučili jsme se a Emmett mě odvezl domů.

Tu noc jsem nespala. Měla jsem hlavu plnou myšlenek a podívných otázek. Jakto, že je Emmett tak moc jiný?! Vždyky se přece chovat jako totální blázen. Všemu se jen smál, a nikdy nikoho, za žádných okolností, nebral vážně.  Nebo jsem jen tenkrát byla tolik zaslepená láskou k Edwardovi, že jsem si nevšimla, jaký doopravdy je?! Třeba byl vždycky tak milý a pozorný i předtím, jen jsem to neviděla? Odpověď se asi nikdy nedozvím.
Jedno však bylo jasné. Emmett se mi dostal pořádně pod kůži, a to jsem ho vlastně ani pořádně neznala. Možná to bylo proto, že mi připomínal staré dobré časy, a díky němu, jsem také mohla být blízko Edwardovi. A možná to bylo proto, že byl vážně tak milý a zdálo se, že mě považuje za svou kamarádku.
Usnula jsem až pozdě ráno, když obloha začínala mít našedlou barvu - což byla jasná známka brzkého deště. Budík nekompromisně zapípal příliš brzy a když jsem se rozespale dobelhala do koupelny, s hrůzou jsem zjistila, že moje oči jsou příšerně opuchlé z nedostatku spánku.

V tu chvíli se naléhavě ozval domovní zvonek. „Kdo to může být takhle po ránu?" mumlala jsem si pro sebe naštvaně. Seběhla jsem dolů a když jsem odemkla, málem jsem dostala infarkt.

Shrnutí

> 14. kapitola

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musím tě najít! - 13. kapitola: