Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 11. kapitola

15.10.2010 (18:30) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1405×

← 10. kapitola

11. KAPITOLA
VE ŠKOLE

„A co jsi vlastně dělal v lese?“ zeptala jsem se zvědavě. Věděla jsem, že mi neodpoví pravdu. Tedy alespoň zatím ne.
„Byl jsem se projít. Bylo toho na mě trochu moc. To víš, to stěhování, nový prostředí a tak…“ Vypadal vážně unaveně. Byl to skvělý herec.
„Aha. To chápu. Taky to pro mě nebylo lehké,“ souhlasila jsem, i když jsem věděla, že pro něj je stěhování jen obyčejná rutina.
„A co tvoje rodina? Jak si zvykají?“ zeptala jsem se po chvíli ticha konverzačním hlasem.
„Esmé je nadšená, že mohla rekonstruovat nový dům – je tím vážně posedlá. Carlisle je rád, že je zase v práci. Alice a Jasper… no, o těch snad radši mluvit nebudu. Pořád spolu chodí nakupovat. Je to vážně hrůza. Alice pořád vykládá něco o nových módních trendech. Někdy je to s ní vážně k nevydržení. Ale vlastně to u ní není žádná novinka. A myslím, že Edward s Rose si asi ani nevšimli, že jsou někde jinde než před týdnem,“ zasmál se. „Jsou pořád zavření u sebe v pokoji, vůbec se vedle nich nedá spát.“
Ta věta mě zasáhla jako šíp do srdce. Takhle to přece být nemělo! To Emmett měl být s Rosalií a já s Edwardem! Přestala jsem dýchat. Srdce se mi splašilo bolestí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Emmett, když si všiml, že jsem zbledla.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Stalo se něco?“ naléhal.
Nechtěla jsem mu lhát, ale zároveň jsem mu nechtěla říct pravdu. „Jedeš hrozně rychle!“ vypískla jsem a podívala se na tachometr.
„Ou, promiň. Nevěděl jsem, že jsi takový strašpytel,“ zasmál se, ale když jsem po něm hodila varovným pohledem, zpomalil.
„Děkuju,“ šeptla jsem a otevřela okýnko. Bylo mi špatně od žaludku. Potřebovala jsem čerstvý vzduch.

Hned jak jsem přišla domů, vyběhla jsem do svého pokoje. Charlie naštěstí nebyl doma – měl noční – takže jsem nikomu nic nemusela vysvětlovat. Slzy se mi hrnuly z očí jako potoky a srdce jsem cítila až v krku. Takhle to být nemělo! Znělo mi pořád v hlavě.
Lehla jsem si na postel a strčila hlavu pod polštář, abych aspoň trochu utlumila vzlyky, které se mi draly z hrdla. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda a jeho… Na Edwarda a Rosalii.
Co by asi na mém místě dělala máma? Ptala jsem se sama sebe. Zhluboka jsem se nadechla, abych si pročistila myšlenky. Jasně! Došlo mi. Máma by si shrnula všechny klady a zápory celé téhle, a v mém případě i předchozí situace.
Edwarda miluju, ale všechno vždycky tak nějak „kazil“ Jake. Toho jsem měla vždycky ráda, vždycky to měl být moje přirozená volba, ale po tom, co mi udělal… Ne. Nebudu nad tím uvažovat. Jake je hlupák!
Edward mi dal dítě a nesmrtelnost. Nebýt jeho, nikdy bych neměla svou malou Nessí, která mi teď tolik chybí. Miloval mě. Jenže na druhou stranu… Edward se ke mně neustále choval jako k malému dítěti. Nedokázal si připustit, že jsem samostatná osobnost a že chci taky trochu žít podle svého. Navíc je tvrdohlavý, což dokazuje to, že mě při prvním možném problému opustil. Ale vždycky byl Edward jediný, pro kterého tlouklo mé srdce… nebo snad ne? Protože je spousta dalších věcí a lidí, které jsem probuzením ze svého snu ztratila…
Ale copak má vůbec šanci přemýšlet nad tím, jestli by se do mě Edward „znovu“ zamiloval, když má teď Rosalii? Ne, nemá smysl bojovat. Musím zapomenout!

„Ahoj Bello!“ pozdravil mě vesele Emmett, když jsem čekala na začátek třetí hodiny. Zvedla jsem oči od bloku, kam jsem si bezmyšlenkovitě čmárala.
„Ahoj Emme. Co tu děláš?“ zeptala jsem se udiveně.
„Mám tu další hodinu,“ ušklíbl se. „Můžu si sednout k tobě?“
„Jasně,“ usmála jsem se na něj a z poloviny lavice odklidila své věci. Byla jsem ráda, že ho vidím a že si chce sednout zrovna ke mně, když je ve třídě spousta dalších volných židlí. Tolik jsem toužila po tom, svěřit se mu.
„Tak jak ses měl?“ zeptala jsem se, když se usadil.
„Ale, celý večer jsem musel myslet na jednu ztřeštěnou dívku, kterou jsem potkal v lese. Rozhodl jsem se, že ať chce nebo nechce, bude to moje kamarádka,“ šibalsky na mě mrkl.
„Vážně? Kdo jenom ta slečna mohla být?“ pokračovala jsem s úsměvem v jeho hře.
„Tak to vážně nevím,“ nahodil smutný výraz. „Pomůžeš mi ji najít?“
„Jasně,“ souhlasila jsem. „Ale musím tě upozornit, že tahle škola je plná poděsů, zrovna dneska jich sem pár přistoupilo… Takže se na ni moc netěš,“ prohodila jsem lehce sarkasticky.
Emmett nestihl odpovědět, protože do třídy vstoupil učitel na angličtinu a v dosud šumějící třídě nastalo ticho.
„Takže si ke mně nezapomeň při obědě sednout,“ připomněl mi Emm mezi dveřmi, když jsme po hodině opouštěli třídu.
„No, víš, Emme, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Tvoje sourozence vůbec neznám…“ snažila jsem se z toho vykroutit.
„Bellooo!“ protáhl dětinsky mé jméno. „Slíbila jsi to.“
„Já vím, ale co to odložit na později? Třeba potkám někoho z tvých sourozenců při další hodině a -“ přerušil mě.
Pak si položil ruce na uši a začal hlasitě hulákat. „Lálálá! Já tě neslyším!“
„Emmette!“ snažila jsem se mu odtrhnout ruce od uší. Cítila jsem, jak začínám rudnout, protože Emmettova scénka přilákala spoustu zvědavých spolužáků. Snažila jsem se ho odtáhnout někam stranou, ale stál na místě jako přikovaný.
„No tak! Neblbni. Prosím!“ kňučela jsem, ale jeho jediná reakce byla taková, že začal křičet ještě hlasitěji.
„Tak dobře, slyšíš?“ vyhrkla jsem naštvaně.
„Slibuješ?“ zeptal se s lehce přihlouplým výrazem.
Protočila jsem oči. „Slibuju.“

Shrnutí 

→11. kapitola

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musím tě najít! - 11. kapitola: