Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musím tě najít! - 10. kapitola

23.09.2010 (19:00) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1491×

9. kapitola

10.KAPITOLA

LHÁŘ, LHÁŘ!

„Jacobe Tylere Blacku!“ křičela jsem z plných plic, když jsem vystoupila z auta a šla k malému červenému domku. Moje naštvanost, zuřivost a bojovnost dosáhla právě vrcholu. Za tohle mi zaplatí!

„Co se děje, Bells?“ zeptal se Jake rozespale, když vyšel před dům.

„Jak jsi mohl?“

„Co?“ odpověděl nechápavě, když si mnul oči.

„Ty. Moc. Dobře. Víš. O. Čem. Mluvím!“ odsekávala jsem každé slovo a ukazovala na něj při tom prstem. To ho rozčílilo.

„Řekni mi přesně, o co jde,“ snažil se mluvit klidně, ale jeho hlas ho zradil.

„Lhal jsi mi! Lhal jsi mi o tom, že jsme spolu něco měli! Není to pravda! Copak si myslíš, že bych s tebou začala chodit, nebejt tý pitomý amnézie? Proč jsi to dělal? Proč jsi mi chtěl ublížit?“ řvala jsem jako lev.

„Ale já tě miluju, copak to nechápeš? Nechtěl jsem ti ublížit!“ cedil skrz zatnuté zuby.

„Ale stalo se!“ vykřikla jsem bojovně a zhluboka se nadechla. „Co si o sobě vlastně myslíš?“

„Co si o sobě myslím?“ zopakoval hrubě. „Nic špatnýho! A ty moc dobře víš, že to všechno, co se mezi námi stalo, byla pravda! Nebo mi snad chceš tvrdit, že ty jsi nic necítila?“ třásl se.

„Ne!“ řekla jsem popravdě a dívala se mu přitom zpříma do očí. Teď už jsme stáli jen krok od sebe a mě došlo, že to není vůbec, ale vůbec bezpečné. Vždyť je to vlkodlak! Může se každou chvíli proměnit a mě tím zabít!

V očích se mu zaleskla bolest, jakoby věděl, na co právě myslím. To mě zaskočilo. Na malou chvíli jsem povolila svou bojovou pozici, která ho ode mě držela alespoň na ten jeden hloupý krok. Odhodlaně se na mě podíval. A políbil mě.

„No to snad ne! Už ZASE!“ pomyslela jsem si, a po chvíli úpěnlivého boje s jeho roztřesenými pažemi, které jsem měla ovinuté kolem zad, jsem ztuhla a nechala ho dokončit jeho započatou práci. Moje taktika se ukázala být úspěšná, pomohlo to – stejně jako „předtím.“

Když mě pustil – stále se zavřenýma očima – zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Když otevřel oči, roztřeseným hlasem se zeptal: „Copak teď jsi nic necítila?“

Usmála jsem se na něj. „Ne,“ oznámila jsem mu klidným hlasem. „A za tohle se ti předem omlouvám.“

Jake mi věnoval nechápavý pohled a než se nadál, přistála má ruka na jeho teplém obličeji vší silou, kterou jsem v tu chvíli dokázala sebrat.

Než stihl cokoli říct nebo udělat, znovu jsem se usmála. „A nebo ne, neomlouvám se. Patří ti to.“

S posměšným výrazem jsem se otočila a klidně kráčela ke svému autu.

Zato on se třásl, jako kdyby měl každou chvíli vybuchnout. Jeho obrys nebyl zřetelný třesem, zbrunátněl a v jeho obličeji se stále střídala maska děsu a zuřivosti. Čekala jsem, že každou vteřinou vybuchne.

A taky se tak stalo. Z Jaka se stal obrovský huňatý vlkodlak s ublíženým výrazem ve tváři. Tiše kníkl, věnoval mi smutný pohled plný bolesti a zmizel v hlubokém lese.   

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych zklidnila své srdce, které bylo stále rozhozené ze všeho, co se v poslední hodině stalo. Ihned jsem zavrhla myšlenku na pomoc Jakovi, protože si mou pomoc přece nezasloužil, ne?

Když jsem se vrátila domů, stále jsem byla podivně nesvá. Nevydržela jsem na jednom místě, nedokázala jsem se soustředit. Proto jsem se rozhodla, že se půjdu uklidnit do lesa. Charliemu jsem nechala na stole vzkaz, obula si nepromokavé boty a bundu a vydala ven.  

Tiše jsem se procházela po pěšince, která začínala u našeho domu a vedla kdoví kam. Snažila jsem se na nic nemyslet, jen jsem si užívala krásnou, uklidňující přírodu okolo sebe. Bylo po dešti, takže les příjemně voněl a ptáci tiše švitořili.

Nevím, jak dlouho jsem se po tom vlhkém lese procházela, ale když jsem se posadila na spadlý kmen, který byl pár metrů od pěšinky, uvědomila jsem si, že mě už docela bolí nohy a že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Měla jsem se začít bát, ale já byla spíš ráda, že jsem doopravdy ztracená, protože jsem se cítila pod psa.

Položila jsem si hlavu na pokrčená kolena a snažila se být neviditelná. Zavřela jsem oči, a přemýšlela, co budu dělat…

„Haló? Slečno?“ uslyšela jsem sladký hlas plný pobavení. Zamrkala jsem a otevřela oči. Těsně přede mnou se tyčil vysoký tmavovlasý krasavec. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to Emmett.

„Emmette?“ vyhrkla jsem rozespale. Když mi došlo, že bych jeho jméno znát neměla, rychle jsem si přiložila ruku na ústa. Vyslovit jeho jméno byla chyba.

Na tak krátkou chvíli, že jsem si nebyla jistá, jestli je to pravda, se na jeho obličeji objevila maska překvapení, která ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Ne,“ přiznala jsem potichu. Nevím, proč mě napadlo se svěřovat zrovna Emmettovi, který ze všeho vždycky udělal jen hloupý vtip, a který mě navíc ani nezná.

„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě a mě bylo jasné, že je naprosto zbytečné bránit se přicházejícím slzám a tak jsem se rozhodla, že mu to všechno řeknu. Stejně mu to bude jedno, a zapomene to dřív, než dojde domů.

K mému velkému překvapení mě Emmett poslouchal – a to velmi pozorně. Samozřejmě jsem vynechala vše, co se týkalo mého snu – tedy toho, že vím, že Cullenovi jsou upíři a že vlkodlaci existují.

Když jsem domluvila, nastalá krátká odmlka, při které jsem si vše rovnala v hlavě. Vážně jsem se právě svěřila Emmettovi?

„Nic si z toho nedělej…“

„Bello,“ dokončila jsem za něj, protože až teď mi došlo, že jsem se mu vlastně vůbec nepředstavila.

„Aha,“ usmál se. „Nic si z toho nedělej, Bello. Někdy věci nejsou tak hrozné, jak se ne první pohled zdají.“

 Ušklíbla jsem se. „Řekni mi jednu jedinou věc, která na tom všem byla dobrá.“

„Tak třeba to, že jsme se tady potkali. Myslím, že je to super. Aspoň budu zítra ve škole někoho znát,“ usmál se. „Navíc jsme si docela dobře popovídali, ne?“

„Jo, to máš pravdu,“ uznala jsem. Dnešní den přece jenom nebude tak hrozný.

„No, tak vidíš,“ zašeptal a setřel mi slzu, která se mi kutálela po tváři. „Už je pozdě. Neměla bys jít domů?“

„Jo, asi jo.“

„Takže, kde bydlíš? Odvezu tě tam.“

„Na 21st street. Ale to je v pohodě. Já tam dojdu.“

„Tak to jsem jako neslyšel,“ zakřenil se.

„To je vážně v pohodě,“ odporovala jsem mu.

„Jak myslíš,“ ušklíbl se a podával mi ruku, aby mi pomohl se zvednutím. Chytila jsem se ho a vší silou se o něj opřela. Místo toho, aby mě Emmett pustil si mě rychle a ledně přehodil přes záda.

„Emmette!“ zakřičela jsem. „Pusť mě!“

„Ne!“ smál se. „Nechtěla jsi jet mým autem, tak tě domů musím dostat jinak.“

„No tak dobře! Když mě pustíš, můžeš mě odvézt domů, dobře?“ smlouvala jsem.

Emmett se zastavil. „Tak dobře,“ usmál se, když mě postavil zpátky na zem. „Ale zítra si k nám sedneš u oběda.“ Prohlásil nesmlouvavě.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem a nastoupila do jeho jeepu, který stál o kousek dál na lesní cestě.  

→ 11. kapitola

Shrnutí