Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život je sázka 2. Kapitola

17.01.2010 (16:45) • bamby • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 898×

2-Byl to pravdu tak slušný návrh, jak jsem si myslela?

Už jsem si pomalu začínala zvykat, jak se tu žije. Jen jsem si potřebovala provětrat hlavu. Bylo na mě těch změn moc najednou. Neměla jsem tušení, jak rozdílné je tu pobývat celé prázdniny a žít tu.

Ve škole to nebylo tak zlé, jak jsem si představovala. Pozornosti jsem sice měla na můj vkus až moc, ale zdálo se to být únosné, ale někdy mě i ty zvědavé pohledy těšily. Párkrát jsem dokonce někoho přistihla s obdivným pohledem a to potěší obzvlášť.

„Ahoj Beruš, měl bych takovej… návrh,“ začal jednou o přestávce Mike.

„Povídej,“ pobídla jsem ho.

„Co budeš dělat o víkendu? Víš, měl jsem nápad, takový překvapení pro tebe.“ Mátl mě tím. Nevěděla jsem, co od toho čekat.

„No, nepřemýšlela jsem ještě nad tím, ale záleží na tom, jakej nápad,“ odpověděla jsem potěšeně a zmateně zároveň.

„Pojedeme spolu na malý výlet,“ řekl Mike tajemně. Tušila jsem, že z něj už nic nedostanu.

Představa, že mě chce Mike někam vytáhnout, byla opravdu lákavá, tak jsem té představě podlehla.

Třeba se tím zlepší ty moje divné pocity, říkala jsem si. A hlavně si už dlouho říkám, že bych potřebovala trochu provětrat hlavu. Jediné, co mě trochu děsilo, že Mike se zdál být vzrušený víc, než bylo zdravé. A já jsem se s ním nechtěla milovat, to on věděl. Teda samozřejmě, že jsem chtěla. Přitahuje mě, jenom mi něco říká, že ještě není ten správný čas.

„Bello, vnímáš mě?“ Mika už určitě unavovalo, jak jsem byla poslední dobou zasněná.

„Jasně zlato, jenom přemýšlím co si mam ještě sbalit, víš? Když teda nevím, kam jedeme.“ Vybalila jsem první věc, která mě napadla, jen abych s ním teď nemusela probírat naše milování, který jsem rozhodně nechtěla uspěchat.

„Radši si vezmi něco teplejšího, víš jaký je tu počasí. Rád bych ti naznačil víc, ale nechci pokazit překvapení. Jinak si nic extra brát nemusíš, o všechno se postarám já.“ Pousmál se a jeho chvilková samolibost mě nepřestávala udivovat.

„Ještě to musím říct Charliemu, ale nevím, jak na to bude reagovat. Jak mu to mam říct, když ani pořádně nevím, kam to pojedeme?“ Nenápadně jsem vyzvídala.

„Tak já zkusím říct tátovi, ať to nějak vyřídí. Snad nic neprozradí,“ utnul moje naděje na prozrazení jeho překvapení a já se pomalu začala připravovat na to, že bych měla Charliemu říct, co chystám o víkendu.

Sbalila jsem si učebnice a chtěla už jet domů, když mi Mike nabídl, že mě odveze. „Bello, nechceš vzít? Myslel jsem…“ Nedokončil větu.

„Děkuju, ale mám tu auto, neměl by mi ho kdo odvést, tak já pojedu svým a zítra mě můžeš ráno vyzvednout u mě.“ Nabídla jsem mu.

Když neochotně přikývl, zklamaný tím, že mu to dneska nevyšlo, potěšil ho alespoň můj návrh na zítřejší odvoz. To už bude čtvrtek, takže bych měla Charliemu rychle naznačit, jak to vypadá s víkendem. Tak hurá domů, zavelela jsem si sama pro sebe a nasedla do svého náklaďáčku.

Když jsem přijela domů, Charlie ještě nepřišel z práce, takže jsem měla čas si všechno v klidu rozmyslet. Rozhodla jsem se mu říct jenom tak málo, kolik toho vím já, ostatně co víc jsem mu mohla říct? A tak když se vrátil, už jsem měla promyšlené, jak začít.

„Ahoj tati, jak bylo v práci?“ Začala jsem opatrně. Nevěděla jsem, jak bude reagovat.

„Ahoj, tak normálně, jenom mi dělá starosti to jedno zmizení nedaleko našeho městečka. Zmizela tam holka, asi tak stará jako ty. Dávej na sebe pozor prosím Bells, ano?“ překazil tím mi předem připravenou řeč.

Takhle mě asi nepustí. „Ano, ano, neboj se, budu opatrná.“ Usmála jsem se na něj. Hlavou mi letěly další myšlenky na to, jak prokopnout tu jeho opatrnost a starostlivost. Pak mi došlo, že Mike říkal něco o tom, že zkusí přemluvit svého tátu, aby nám s tím pomohl.

V tom okamžiku začal táta s dalším proslovem, i tímhle mě překvapil. Takže Mike už se svým tátou mluvil. „No zlato, neřekl bych, že je dobrý nápad jezdit někam pryč. A navíc s mladým Mikem, to se mi nechce líbit.“

„Jestli nechceš, abych jela, tak nepojedu.“ Zklamaně jsem sklopila oči a čekala na odpověď.

Po pár minutách táta promluvil. „Nechci tě držet jenom doma, zasloužíš si vyrazit si taky ven. Můžeš jít, jenom mi musíš slíbit, že na sebe budeš dávat pozor!“ Ochraptělým a trochu ponurým hlasem mi dal svolení k mému bláznivému výletu.

Nedokázala jsem skrývat svojí radost, a tak jsem přišla k Charliemu, objala ho a vtiskla mu pusu na tvář. Celý pak zčervenal, odkašlal si a dodal: „Jen žádné důvěrnosti zlato, kdyby ti ale náhodou něco udělal, tak mi to povíš, slib mi to.“ Opravdu se o mě bál.

Rozpoutal tím miliony mých myšlenek. Zajímalo by mě, jak to myslel. Ví něco víc než já? Možná mu Mikeův táta prozradil něco o tom, kam mě chce Mike vzít. Byla jsem napjatá a plná očekávání, ale vrtalo mi hlavou, proč Charlie měl zrovna tuhle narážku. Nikdy se mnou o takových věcech ze zásady nemluvil. Ale nikdy jsem tu opravdu nebydlela, takže bych to asi neměla porovnávat.

Pro dnešek jsme to téma už nevytáhli, ale já jsem za to byla vděčná. Ale ještě víc jsem byla ráda za to, že mi dovolil ten výlet s Mikem. Jako poděkování jsem mu uvařila k večeři jeho oblíbené špagety s nakyslou omáčkou a nechala jsem mu kus i do práce. Proběhla jsem celý dům, abych našla něco, teplého na sebe, co se hodí na všechny účely. Chtěla jsem být připravená pro všechny případy a tak jsem málem zapomněla na úkoly.

Ráno pro mě Mike opravdu přijel. Čekala jsem na něj dole a pro všechny případy počítala i s tím, že pojedu do školy zase sama. Ale jak se ukázalo, nemusela jsem se bát. Alespoň do chvíle, než jsem sedla k němu do auta. Mike řídil jako šílenec.

Celá nedočkavá, až budu z jeho auta venku, jsem před školou vylítla, políbila ho na rozloučenou a omluvila se, že musím ještě něco zařídit. Ve skutečnosti jsem se bála, že se mi z tak rychlé jízdy udělá špatně a musela jsem si jít zklidnit žaludek trochou vody.

Ten den mi utekl opravdu rychle, a jak se blížil čas odjezdu, zvyšoval se i můj pocit nejistoty. Byla jsem nedočkavá jako malé dítě, ale našla jsem v sobě kousek, co opravdu nechtěl nikam jet, což mě zaskočilo. Nedokázala jsem si odůvodnit, proč bych se neměla těšit a přišlo mi to absurdní. Snažila jsem se to potlačit a soustředila se jenom na učení, chtěla jsem si udělat věci dopředu, abych se o víkendu nemusela bát, že něco nestihnu.

Po škole mě Mike pozval na oběd, jako malý předkrm před tím naším výletem. Bylo to milé překvapení, proto byl asi tak zklamaný, když jsem to včera odmítla. Snad se neurazil. Musela jsem uznat, že se opravdu snažil a já jsem byla šťastná… aspoň napovrch.

Musela jsem si vynadat za to, jak strašně jsem nevděčná. On se přeci tolik snažil a mně jako by to bylo pořád málo, ale snažila jsem se to potlačit ze všech sil. Opravdu moc mi na něm záleželo a já jsem to nechtěla zkazit.

„Ach, Miku! Tohle bylo perfektní, moc ti děkuju, bylo to nádherný odpoledne, zvlášť když jsem tu mohla být s tebou.“ Tohle jsem předstírat nemusela, potěšil mě.

„To jsem rád, že se ti to líbilo, snad se ti bude taky tak líbit zítřek.“ Usmál se, zlehka mě políbil na rty a nastoupil do auta.

Když jsme dojeli k nám, zhluboka se mi zadíval do očí a měl hodně sebejistý úsměv. To se mi nelíbilo, neměla jsem ráda, když si byl někdo v mé společnosti tak moc jistý. Vyplázla jsem na něj jazyk a nenechala se políbit, zamrkala jsem a varovala ho „Nebuď si tak jistý Miku… Nemusí to dobře dopadnout,“ dodala jsem se smíchem a odešla k vchodovým dveřím. Mike se jenom usmál a prohodil…

„Jenom počkej, potvůrko, já ti zítra ukážu, co si můžeš dovolit a co ne.“ Musela jsem se usmát, dokázal brát věci s nadhledem.

Uháněla jsem nahoru po schodech a cestou si všimla Charlieho. Z jeho výrazu jsem poznala, že se mu to moc nelíbí, ale nechtěl mi kazit zábavu, a tak nic neřekl. Dělala mu starosti ta záležitost se slečnou, co se prý nedávno ztratila. Tak jsem se rozhodla, že mu to potom vynahradím. Cítila jsem se malinko provinile.

Když jsem dorazila do svého pokoje, byla všude tma. Rozsvítila jsem a pomrkávala po všem, co jsem asi tak mohla zapomenout zabalit. Po chvíli se ve mně rozlil pocit neklidu. Lehla jsem si na postel a pustila si písničky. Pustila jsem uzdu svým myšlenkám a stále přemítala, jak moc se mi za poslední měsíc všechno mění pod rukama.

Začínala jsem být čím dál víc nervóznější, když  jsem si uvědomovala, že nemám srovnané, co chci a co ne…

PROSÍM O KOMENTY !!

Další - Předchozí

Autor: bamby (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život je sázka 2. Kapitola: