Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 8. kapitola

24.05.2011 (19:30) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1109×

8. KAPITOLA

Ráno mě probudily kapky deště, které zuřivě mlátily do okenních parapetů. Otevřela jsem oči a pomalu, aby se mi nezatočila hlava, jsem se posadila. Zírala jsem po pokoji, jako kdybych něco nebo někoho hledala. Až když jsem se zastavila na dokonale nehybné postavě, sedící v křesle u zavřeného okna, jsem pochopila, že jsem hledala právě jeho.

„Dobré ráno,“ popřál mi s úsměvem a neuvěřitelnou rychlostí přeběhl pokoj a usadil se na kraji mé postele. Usmíval se od ucha k uchu a já poznala, že zmizela všechna ta nejistota ze včerejška.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Oknem.“

„Jsi tu pro mě nějak brzy,“ konstatovala jsem. Odvrátil ode mě pohled a začal se věnovat knize, která ležela na nočním stolku vedle mé postele. Nemusela jsem se dívat na obal, abych poznala, že je to kniha Na Větrné hůrce. Vykulila jsem zděšeně oči, když jsem pochopila smysl jeho počínání. „Ty jsi tu byl celou noc?“

Rošťácky přikývl. „Doufám, že se na mě nezlobíš. Hrozně mě fascinuješ, když spíš. A navíc, mluvíš ze spaní.“

Zalapala jsem po dechu. Najednou jsem si uvědomila, co se mi zdálo celou noc, a rozhodně jsem neměla v plánu někomu se s tím svěřit. Ani Edwardovi.

„Co… Co jsem říkala, Edwarde?“

Nevinně se pousmál. „Bello,“ pohladil mě po vlasech a odhrnul mi je, aby mu nepřekážely v hlazení po krku. „Nebylo to nic hrozného, nic za co by ses musela stydět. Náhodou, je to pro mě velmi důležité, významné, když vezmu v potaz fakt, že ti nemůžu číst myšlenky.

Ale teď tedy k tomu snu… Neustále jsi opakovala mé jméno a sem tam jsi utrousila poznámku o tom, že mě nechceš ztratit, že jsem pro tvoji existenci moc důležitý, a podobně.“

„Nic hrozného,“ opakovala jsem jeho slova a kývala přitom chápavě hlavou. „Jen čistá pravda.“

Edward se spokojeně usmál. „Teď by ses měla připravit do školy. Za pár minut musíme vyrazit.“ Gentlemansky odešel z pokoje, abych měla drobet soukromí.

Když jsem se vysprchovala, zůstala jsem stát před skříní a přemýšlela, co má dnes Edward na sobě. Ráda bych, aby moje oblečení ladilo s jeho, abychom tak dávali světu jasné znamení, že patříme k sobě. Nakonec jsem zvolila obyčejné bílé tričko a černý svetřík s knoflíčky.

Sešla jsem schody dolů, až do kuchyně a zarazila jsem se, když jsem si všimla Edwarda sedícího v Charlieho oblíbeném křesle.

„Charlie?“ zeptala jsem se jen, protože jsem věděla, že Edward pochopí, kam tím mířím.

„Odjel brzy ráno kvůli naléhavému případu,“ oznámil mi. Vstal, odsunul židli u jídelního stolku, abych se mohla posadit, a pak mi do misky s cereáliemi nalil mléko.

„Díky.“

Najezená a připravená jsem se šourala s deštníkem v ruce k jeho autu. I když naše příjezdová cesta má jen pár metrů, nechtěla jsem být zmoklá, až mě spolužáci uvidí s Edwardem.

Než jsme dojeli ke škole, přestalo pršet a já byla nanejvýš spokojená. Edward mi otevřel dveře spolujezdce a já vyskočila z auta. Snažila jsem se nevšímat si pohledů, které na mě zíraly, některé mě probodávaly pohledem.

Jessica mě přímo vraždila, což mě velice překvapilo, čekala jsem, že po včerejším telefonátu bude očekávat náš společný příjezd, no, očividně ne. Její kamarádka Lauren měla povýšeně zvednutou hlavu a snažila si mě nevšímat. Eric a Mike spíš probodávali Edwarda než mě. Jediná Angela se na mě usmívala a na jejím obličeji se nezračila žádná špatná emoce.

Cullenovi seděli ještě v autě, ale nevěnovali nám moc pozornosti. Byla jsem si jistá, že díky Alici už stejně všechno věděli předem.

***

Po škole mě Edward odvezl domů, musel si prý dojet na lov. Emmett už dva týdny touží skolit nějakou tu pumu, ale nikdo kromě Edwarda s ním nechce jít.

Když jsem měla hotové všechny úkoly, lehla jsem si na postel a do ruky vzala odrbaný výtisk knihy, kterou včera Edward držel. Otevřela jsem první stránku, že si ji přečtu, ale vyrušil mě mobil, který začal nečekaně zvonit. Na displeji svítilo slovo: Maminka.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji, když jsem telefon zvedla.

„Ahoj, Bells,“ řekla vesele. Evidentně byla ráda, že mě slyší stejně jako já. „Jak se ti líbí ve Forks? Už máš nějakého chlapce?“

Čekala jsem, že mi položí několik otázek, takže jsem nebyla překvapená, když se začala ptát.

„Ale jo, Forks je bezva. Jsou tu opravdu milí lidé. A chlapce… no, dá se říct, že jo… Jo, mám chlapce.“ Trochu jsem se pousmála, když jsem si uvědomila, že ten můj chlapec je už trochu přestárlý, ačkoli stále vypadá nádherně.

Maminka se zasmála. „Opravdu?“ optala se nevěřícně. To je opravdu tak těžké pochopit, že zrovna já mám kluka? „A jak vypadá? Jak se jmenuje? Pověz mi něco o něm!“

Pousmála jsem se a nadechla se. „Jmenuje se Edward. Edward Cullen,“ řekla jsem. Vzápětí jsem zaregistrovala pohyb a všimla si, že na kraji mé postele sedí on. Máchla jsem rukou na znamení, že hovor ukončím, ale on jen pokýval hlavou a němě mi poradil, ať pokračuji. Chvíli jsem se prala s myšlenkou, zda-li mám opravdu před ním mamince vylíčit, jak vypadá, ale nakonec jsem to udělala. Vlastně, proč ne. Alespoň uvidí, jakýma očima ho vnímám. „Je opravdu nádherný. Vypadá… vypadá skoro jako anděl.“ Podívala jsem se na Edwardovu reakci. Uchichtl se. „No, je vážně boží. Určitě vás seznámím, až se uvidíme. Hele, mami, já už musím. Mám ještě učení… takže už musím jít. Pa pa, mám tě ráda.“

Když jsme ukončily hovor, podívala jsem se Edwardovi do očí. „Co se děje?“

Pokrčil rameny a naklonil se ke mně blíž. „Nic. Já jen… prosím, nehýbej se.“ Udělala jsem, co řekl a za chvíli jsme byli rty přitisknutí k sobě. Měla jsem oči zavřené, ale i tak jsem poznala, že má Edward strach, aby mi neublížil. Jeho polibek nebyl uvolněný, byl… soustředěný. Snažil se, aby neuděl něco, čeho by později litoval.

Když se ode mě odtáhl, abych se mohla nadechnout, vypadal, že je se sebou spokojený. Ještě aby ne, vždyť líbá opravdu jako bůh. V myšlenkách jsem se okřikla. Musím přestat Edwarda přirovnávat k andělům, bohům a jiným nadpozemským tvorům, ale… Edward sám byl tak trochu nadpozemský. Nadpozemsky dokonalý, nádherný, milý, nesobecký, upřímný, hodný, milující… Je toho hodně, co na Edwardovi miluji a to ho ještě pořádně neznám.

Edward se na mě teď usmíval a neustále mě hladil po vlasech a ramenou. „Omlouvám se,“ řekl tiše, že bych to skoro neslyšela, kdybych se na něj nedívala. „Musím se dokázat ovládat, když jsem s tebou.“

„Vždyť se ovládáš. A přímo dokonale.“

„Bello,“ začal. „Chtěla bys… se seznámit s mou rodinou? Oficiálně?“

Zalapal jsem po dechu. Čekala jsem lecco, ale tohle opravdu ne. Věděla jsem, že na to jednou přijde a těšila jsem se na tu chvíli, ale teď, když se to opravdu zrealizuje, si připadám taková… nejistá. Samozřejmě, že se nemůžu dočkat, až se víc sblížím s Alicí a tím sympatickým klukem jménem Emmett, kterému, jak jsem se brzy dozvěděla od Jess, se na škole říká hromotluk. Určitě jsem chtěla poznat i Edwardovy „rodiče“ Carlislea a Esmé. Ovšem dva členové Cullenovic rodiny mi naháněli hrůzu – Jasper a Rosalie. Netušila jsem, proč zrovna oni, ale když jsem si včera ve škole, kdy jsme s Edwardem byli neustále spolu, všimla toho nenávistného pohledu, kterým mě obdařila Rosalie, a toho ostražitého a odtažitého, kterým pro změnu Jasper, viděla jsem z toho jediné východisko – nemají mě rádi. Zrovna oni dva.

„Bello?“ Edward se mnou jemně zatřásl. „Jestli nechceš… nebo se bojíš… tak nemusíš.“

Podívala jsem se do jeho obličeje. Muselo ho hodně ranit, že mi jeho rodina nahání hrůzu, což ovšem nebyla pravda.

„Ne,“ namítla jsem rychle. „Ráda se s nimi seznámím. Já jen…“

Edward chápavě přikývl. Zjevně mé obavy dokonale pochopil. „Dělá ti starosti Rose a Jazz?“ Když jsem uslyšela přezdívky, které jim Edward v tu chvíli dal, nepředstavila jsem si tu Rosalii a toho Jaspera, které jsem znala ze školy. Najednou to byli docela milí lidé, členové Edwardovy rodiny, nadpozemsky krásní upíři. Najednou jsem je viděla v jiném světle.

„Kdy?“ zeptala jsem se na oko netrpělivě.

Edwardovi se po tváři roztáhl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. V tu jedinečnou chvíli jsem si přála jen jediné, aby mě zase políbil.

„Třeba hned. Zítra je stejně sobota, takže volno.“ I když tvrdí, že mi nedokáže číst myšlenky, v tu chvíli bych ho klidně označila za lháře. Naklonil se ke mně a políbil mě. Na pár vteřin odehnal předsudky stranou a snažil se líbat uvolněně, tak jak by se mi to líbilo, ale po chvíli už se zase soustředil, aby to nepřehnal. Jak říká maminka: V nejlepším se má vždycky přestat.

7. kapitola • 9. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 8. kapitola: