Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 13. kapitola

02.09.2011 (07:00) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 756×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. KAPITOLA

„Chceš mi tedy říct, že Chelsea je zamilovaná do… Carlislea?“ zeptala jsem se šokovaně asi po desáté – stále mě ten fakt překvapoval.

„Byla. Víš, že Carlisle pobýval nějakou dobu u Volturiových. Když Chelsea dozvěděla, že chce potom Carlisle odejít, ztropila děsnou scénu. Chtěla odejít s ním. Aro si ale Chelsea cenil kvůli jejím schopnostem a nemohl ji nechat jen tak odejít pryč. Carlisle, teprve až když byl plně připravený ke svému odchodu, zjistil, jaké city k němu Chelsea chovala. Byla ale velmi stydlivá, takže se za celou dobu neodvážila nic naznačit.

Carlisle odešel, a nelitoval. Bylo to rozhodnutí, ke kterému se uchyloval už delší dobu, a Chelsea měl rád, ale ne tak jako ona jeho.“

Zamračila jsem se. Nedokázala jsem si představit někoho jiného po Carlisleově boku, než Esmé.

„A ty si myslíš, že ho pořád miluje?“ zeptala jsem se a rovnou pokračovala, aniž bych čekala na její odpověď. „Tohle by snad milující člověk neměl dělat své lásce ani jeho rodině. Nemám pravdu?“

Alice zamyšleně přikývla. „Samozřejmě že máš. Podle mého názoru je v tom žárlivost. Vybral si Esmé.“

„Ale jemu nikdo nedal na výběr,“ namítala jsem nesouhlasně. „Cheslea bral jako přítelkyni, k Esmé cítil tu pravou lásku. Jak může někdo říct, že si vybral Esmé. To zas podle mého názoru není ta správná definice.“

„Dobře, rozumbrado,“ usmála se Alice. „Ehm, stále si myslíš, že tvoje šance na přežití jsou téměř na nule?“

„A ty si stále přesvědčená jet do Volterry? Je přece tolik způsobů, jak to vyřešit.“

Najednou Alici zazvonil telefon. „Moment,“ zvedla prst, abych počkala. „Ano?“

Podívala jsem se na mrzutě. Samozřejmě že bych pro náš vztah s Edwardem šla riskovat svůj život do Volterry, ale já si prostě myslím, že je i jiný způsob. Co prostě dostat Edwarda na chvíli stranou a vyhodit Sofii z domu? Myslím, že by časem Edward zase začal věřit správným lidem. Časem.

„Opravdu? Odjela?“ ptala se Alice nevěřícně. Netušila jsem, s kým mluví, ale její rozhovor mě zaujal, že jsem se přestala zaobírat svými myšlenkami a poslouchala jsem. „To není možné! Já tomu nevěřím. Jak mohla jen tak odjet?“

Požádala jsem kolemjdoucí letušku o vodu a když s ním přišla, Alice už měla telefon zpátky v kabelce a čekala, až mi bude moci povyprávět o té úžasné novině.

„Sofie je pryč,“ řekla jen.

Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou. Zasmála se a horlivě přikyvovala. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že nevěřícně vrtím hlavou ze strany na stranu.

„Odjela? Hm… Není to nějaké moc jednoduché?“ nezdálo se mi.

„Věř mi. Carlisle s ní promluvil a použil trochu… ehm… výhružek a taky trochu lhal, no. Ale vše je v pořádku, takže až přiletíme do Itálie, vracíme se zpátky.“ Alice přímo poskakovala radostí. Mně však nic nedávalo smysl.

„Alice, já ti nevím. Mně se to nějak nezdá. Že by opravdu bylo takhle jednoduché odlákat Sofii pryč?!“

Alice se pousmála. „Bello, opravdu to není žádný chyták. Sofie i s Margaretou odjíždějí ještě dnes večer. Carlisle řekl, že nejvíc z celé rodiny jsem to špatně vzala já, a proto jsem se rozhodla odjet do Volterry a požádat Chelsea, aby vrátila vše zpátky. Sofie dokáže být i hodná a nás má ráda, takže si myslela, že se Aro pokusí nějakého podfuku a já budu jeho. A ty…jak jsi to říkala?...Ehm, jako zákusek.

Víš, Sofie má Denalijský klan i ten náš velmi ráda. Záleží ji na nás. Nechce, abychom se ocitli v nebezpečí, a díky Jasperovi pocítila i pocit viny. Vrátí se do Denali a pokusí se napravit své chyby. Prý.“

Převládalo u mě milion emocí, ale žádná nenaznačovala úlevu.

„Takže… Je po všem?“

„Mm-hm.“ Alice byla zase plně soustředěná na svůj telefon. Patrně objednávala letenky zpátky do Ameriky.

Podívala jsem se z okénka. Byla černočerná tma, bez hvězd, jen světla měst dávala jistotu, že pod námi je nějaký život. Zavřela jsem oči a představovala si, jak se vrátím do Forks a Edward bude v pořádku, bude mi věřit.

„Vstávej, Bello, vstávej,“ ozýval se mi u ucha zvonivý hlásek.

„Alice, co je?“ zeptala jsem se a pootevřela oči. Cestující stáli v zástupu v uličce a čekali, až se dostanou z letadla ven. Asi jsem právě přistáli v Itálii.

„Jsme tady. Musíme rychle do letadla, než nám uletí.“ Alice nasadila naštvaný obličej a já si nedovolila odporovat.

Když jsme se konečně dostaly z letadla a vstoupily do letištní haly, Alice šla sehnat letenky zpátky do Ameriky a já měla za úkol jít si trochu opláchnout obličej, protože jsem prý vypadala opravdu děsně. Moje příruční zavazadlo, které obsahovalo jen to nejdůležitější – kufr s ostatními věcmi, co jsem měla u Cullenových, zůstal u Alice v autě – si odnesla s sebou. Zapomněla mi ho dát. Takže jsem šla pouze s malinkou kabelkou, v které jsem měla mobil, peněženku a žvýkačky.

„Nezapomeň, sejdeme se za deset minut u letištní přepážky číslo sedm.“ Alice mi podávala instrukce a já jen horlivě přikyvovala. Chtěla jsem už být doma, u Edwarda.

Zalezla jsem na prázdné toalety a opláchla jsem si obličej. Když jsem otevřela oči a podívala se znovu do zrcadla, krve by se ve mně nedořezal. Za mnou stála nějaká osoba. Připadalo mi to jako v hororu, když se podíváte do zrcadla a za vámi je vrah. Vy začnete ječet a pokusíte se rychle utéct. Možná kdybych spatřila normální vraha udělala bych to samé, ale věděla jsem, že před touhle osobou nemám nejmenší šanci.

Vypadala přesně tak, jak jsem si ji představovala. Blonďatá, červené zářící oči (nechápala jsem, kde bere tu odvahu nevzít si čočky jiné barvy), tělo, které se hodí pro obě pohlaví, a … náhrdelník houpající se na krku s přívěskem písmene V.

„Jane,“ vydechla jsem a příštích deset vteřin lapala po dechu.

Jmenovaná se zamračila. „Ach, zapomněla jsem na tvé spisovatelské dovednosti,“ pronesla hebkým, ale velmi dětským hláskem. „Je úžasné, že někdo dokáže napsat příběh, který je skoro skutečný. No, pojď.“

Zůstala jsem na ni chvíli koukat. Opravdu si myslela, že s ní jen tak půjdu? „Kam? Proč?“

„Máš zbytečné otázky. Kam si asi myslíš, že tě vezmu? Do Disneylandu?“ zeptala se sarkasticky.

Zavrtěla jsem smutně hlavou a sklopila oči k zemi. „Věděla jsem, že je to jenom lest. Nebylo možné, aby se Sofie jen tak vzdala. Já to věděla, věděla jsem to.“ Teprve po chvíli mi došlo, že mluvím nahlas, a vyděšeně jsem se ohlédla po Jane. „Půjdu, kam si řekneš, jen nechte Cullenovi na pokoji. Ano?“

„Měla bys prosit spíš Ara, ne mě. Porušili pravidlo; prozradili nás.“ Jane se na mě škodolibě usmála.

Ucouvla jsem dva kroky vzad, blíž ke dveřím. A potom jsem se rychle otočila a chtěla sáhnout po klice, ale věděla jsem předem, že je to marná snaha. Netušila jsem, proč jsem se vůbec pokoušela dostat odtamtud. Mým prstům chybělo přibližně pět centimetrů, aby se dotkly lesklé, kovové kliky, když se přede mne postavila Jane a upřela na mě sílu svých krvavých očích.

„Tohle bylo velmi, velmi hloupé,“ nasadila přísný tón a přestože byla o hlavu menší připadalo mi, že se na ní koukám zezdola. „Radím ti, abys to víckrát nezkoušela. Věř, že cesta do Volterry trvá kolem dvaceti minut a nechtěla bys za tu dobu skončit jako mrtvola.“

Byla jsem vyděšená, ale zvedla jsem bradu, abych jí dala jasně najevo, že z ní nemám strach.

„Dobře, půjdu v klidu. Můžu ale nechat Alici krátký dopis, protože mě co nevidět půjde hledat.“

Jane zaváhala, ale nakonec přikývla. Počkala, až vyhrabu z kabelky píšící propisku a na kus papírové utěrky napíšu vzkaz.

Alice, psala jsem. Je mi vážně líto, že to takhle dopadlo. Věděla jsem, že je to past, a opravdu nechci, aby sis něco dávala za vinu. Nemůžeš za to, ty ani nikdo jiný. Prostě se to nepovedlo. Nevím, co se mnou chtějí dělat, ale slib mi, že za mnou nepojedeš. Jane mi nechce po cestě ublížit, takže můžeme doufat, že to se mnou dopadne dobře. Třeba skončím jako Gianna (pokud jsem trefila i tuhle postavu) a budu čekat, až mě promění. Alice, vrať se domů k Jasperovi a ostatním.

Otočila jsem papír a psala z druhé strany. Neunikl mi netrpělivý povzdech, který vyšel Jane z úst.

Vyřiď jim, že děkuju za těch pár dní, co jsem měla možnost stát se součástí vaší úžasné rodiny. Řekni Edwardovi, že ho miluju, víc než cokoliv na světě. Přestože mě on asi nenávidí.

Děkuju Alice.

S láskou Bella

Položila jsem papír na zem pod umyvadlo a doufala, že ho tam Alice najde.

„Hotovo? Pokud nechceš, aby s námi jela i Alice – ačkoli není špatný nápad na ni počkat, Aro by byl nadšený – měla bys pohnout.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jdu jen já.“

Jane pokrčila rameny, popadla mě za loket a vyvedla zadními dveřmi toalet, které se napojily na schodiště do suterénu. Nikoho jsme nepotkaly. Že jsem se bála, bylo jasné, ale snažila jsem se nedat do najevo. Jane mi nevěnovala ani trochu pozornosti, zřejmě usoudila, že už se nepokusím o útěk.

Když jsme vešly ven, nebylo nikde ani živáčka. Bylo něco okolo páté hodiny ranní, chýlilo se k rozbřesku. Brzy upoutalo mou pozornost auto stojící u chodníku. Byl to černý džíp.

Jane mě nastrkalo do zmíněného auta a já si všimla řidiče. Porovnala jsem ho se svými knižními hrdiny.

„Felix,“ uniklo mi omylem šeptem z úst. Felix po mně šlehl rychlým pohledem a pousmál se.

„Správně, mladá spisovatelko. Doufám, že ti tvoje vědomosti budou alespoň trochu platné.“

Odfrkla jsem si, opřela si hlavu o sedadlo a pozorovala ubíhající krajinu.

Po chvíli jsem usnula. Věděla jsem, že je to nebezpečné, ale Aro mě očividně chtěl přivézt živou, takže jsem se uvolnila. Probudila jsem se přesně ve chvíli, kdy jsem spatřila hradby Volterry.

12. kapitola ♦ 14. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 13. kapitola: