Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 12. kapitola

10.07.2011 (18:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1235×

12. KAPITOLA

Neodvažovala jsem se otevřít oči. Bála jsem se, co uvidím. První varianta byla, že neuvidím Edwarda. To byla ta horší. Možná, že se opravdu hodně naštval a šel si to se Sofií vyřídit. A ona je možná silnější než on, takže…

No, druhá varianta byla víc očekávaná, ale ne moc logická. Edward mě mohl odvézt zpátky k Charliemu a nechat mě tam, dokud Sofie neodjede zpět na Aljašku. Jak by ale vysvětlil opuchlé oko, to jsem si nedokázala představit.

Pootevřela jsem jedno oko a vykoukla ven. Díkybohu jsem byla stále v Edwardově pokoje. Díkybohu podruhé, Edward ležel vedle mě. Nevypadal nějak rozzuřeně, spíš znepokojeně.

„Kolik je?“ zeptala jsem se šeptem a zvedla se na lokty.

Podíval se na mě a odhrnul mi vlasy z očí, zandal mi je za ucho. „Něco kolem osmé hodiny ranní. Omluvenku do školy máš zařízenou. Alice volala Charliemu, že ti není dobře a ten kupodivu nic nenamítal a zavolal do školy, aby tě omluvil. Slíbil ale, že už ve středu půjdeš.“

Rozzářila jsem se. „Znamená to tedy, že budu s tebou doma celé dva dny?“

Přikývl zamyšleně. „Ehm, Bello,“ oslovil mě a já vycítila dlouhý rozhovor na téma včerejšího baseballu. „To včera… Určitě tě Sofie praštila schválně?“

Otevřela jsem překvapením pusu. Opravdu právě tuhle větu vypustil z úst? Edward? Ten, který včera nejvíc nadával na louce, že si to se Sofií ještě vyřídí, teď pochybuje o jejím záměru?

„To je vtip?“ vyhrkla jsem. „Edwarde! Sám jsi včera viděl, jak se Sofie smála, když viděla, jaký u mě děláte povyk. Měla několik narážek na to, že to hraju. Vysvětli mi, oč se teď pokoušíš?“

„Ano,“ souhlasil s něčím, co mi nebylo známo.

„Ano?“ zeptala jsem se. „Jaké ano?´“

Svaly na jeho obličeji se napjaly a on se na mě ostražitě podíval. „Právě jsi to řekla. … jak se Sofie smála, když viděla, jaký u mě děláte povyk. Sama jsi mi potvrdila, že Sofie je nevinná.“

Cítila jsem, jak mi mizí barva z obličeje. Edward věří víc té lhářce, než mně?

„Edwarde, co to povídáš?“

„Bello, právě jsi mi to potvrdila. Sofie na tom včerejším incidentu nemá podíl. Udělala to omylem. To ty… ty jsi to všechno nastražila.“

„Já?“ Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud mi jedna kapka nesklouzla přes rty a nesjížděla dál po mém krku.

Edward si oddychl. „Ani nevíš, jak jsem rád, že se ukázala pravda. Ale… proč jsi to udělala?“

Ztratila jsem řeč. Musím odsud vypadnout a srovnat si všechno v hlavě. Tohle je jen nějaký špatný sen, namlouvala jsem si, to není… nemůže být… skutečné! Bože, Edward?

„Promiň, já… já… jdu pryč.“ Vyhrkla jsem ta slova bez života, automaticky. Ani jsem se nenamáhala, můj mozek věděl, co potřebuji a všechno za mě vyřešil. Popadla jsem tašku s oblečením a rychle zmizela z jeho pokoje, z jeho blízkosti.

Když jsem sbíhala schody, utírala jsem si oči, abych neviděla tak rozmazaně, nabourala jsem do kamene.

„Au!“ zakvíkla jsem. Pořádně jsem si otřela slzy a podívala se, kdo tu bolest způsobil. Přede mnou stála Alice, nehybná a nelidsky bílá.

„Alice, já odcházím. Pusť mě, prosím!“

Měřila si mě zoufalým, nechápavým pohledem. Nakonec přikývla, uvolnila mi cestu, ale šla za mnou. Otevřela mi dveře a zadívala se do hlubokého lesa, jako by něco viděla. Ohlédla jsem se stejným směrem, ale bohužel jsem nic nespatřila. Čekala jsem vysvětlení, ale místo toho popadla Alice klíčky od nějakého auta, popadla mě za rukáv a táhla ke Cullenovic garáži.

„Tím se všechno vysvětluje,“ mumlala si pro sebe cestou. „Edwardovo chování, Bellin odjezd, Sofiino nadšení… prostě všechno!“ Zaujala mě její slova, ale vůbec jsem jim nerozuměla. Aniž bych se musela ptát, Alice odemkla auto, vyjela na příjezdovou cestu, pobídla mě, abych nasedla, a začala mluvit sama.

„Bello,“ oslovila mě pro začátek. „Tohle není Edward, kterého znáš. Je pod vlivem velmi mocného daru.“

„Jsem ráda, že se mnou mluvíš takhle bez obalu, ale… Alice, já potřebuji úvod. I když jsem napsala Stmívání, vím o vašem světě hodně, jsem vlastně i tak trochu nováček, takže –“

„Chápu, chápu,“ přerušila mě. „Úvod.“ Přikývla si pro sebe. „Takže, Sofie tě včera uhodila schválně."

Zamračila jsem se. „To vím.“

Obrátila oči v sloup. „Bello, nech mě mluvit,“ pokárala mě. Ztichla jsem a pečlivě naslouchala. „Sofie tě včera praštila schválně z jednoho jediného důvodu. Věděla, že tě to bude bolet, ale zároveň vytušila, že ti to za chvíli nebude někdo věřit. Ten někdo je Edward. A tušila správně. Jak jsem poznala, Edward ti tedy řekl, že byla dřív Volturiová. Musela jsem si to ověřit, tak jsem volala Tanye na Aljašku. Ta mi moje pochybnosti potvrdila. Sofie už na Aljašce nebydlí, to jen my máme mylné informace. Žije ve Volteře s Volturiovými.

Chtěla nás navštívit, tak přijela. No, trochu ji zaskočilo, že tu s námi bydlí člověk, ale zdálo se, že už si s tím dál hlavu neláme. Tedy, vypadalo to tak, dokud jsem já s Jasperem neslyšela ten rozhovor. Mluvila s někým do telefonu a nařídila mu, ať přijede.“

Zavrtěla jsem hlavou, když Alice udělala krátkou pauzu. „Kdo přijede? Takže… počkat, Jasper ví, že to nehraju, že mě Sofie praštila schválně.“

Přikývla. „Jasper ti věří. No… stejně tak Esmé, Carlisle, Emmett i… Rose. Víš, snažíme se před ní ukrýt, že to víme, ale Edward ji teď tak trochu brání, takže nemáme moc na výběr.“

„A kdo tedy přijede?“

„Nevěděla jsem to, dokud jsem ji neviděla ve své vizi. A dneska se ta vize odehrála i v reálu. Chelsea, upírka z Volterry, která má mocný, velmi mocný a silný dar. Dokáže přetrhat pouta mezi lidmi a upíry, ale bohužel dokáže někoho přimět, aby přestal důvěřovat jedné osobě a začal věřit jiné.“ Alice se na mě vyčkávavě podívala.

„Což je můj, Edwardův a Sofiin případ, mám pravdu?“ Uvědomila jsem si, že i přes veškerou bolest, kterou mi tohle nové poznání způsobilo, jsem si vzdychla úlevou. Bála jsem se totiž, že si o mně Edward myslí, že jsem lhářka z vlastní vůle, ne kvůli daru nějaké upírky z Volterry.

„Ano, je to tak,“ přitakala Alice.

Zírala jsem chvíli do prázdna, aniž bych věnovala pozornost tomu, kam mě Alice veze. Když mě do očí uhodil nápis Seattle, letiště, byla jsem opravdu velmi překvapená.

„Letiště? Co proboha děláme na letišti?“ ptala jsem se udiveně. Alice mi neodpověděla okamžitě, takže jsem si to vyčkávání zkrátila přemítáním o tom, proč jsme tady. „Ne! Ne, ne a znovu ne!“ vyhrkla jsem, když mi došel Alicin záměr. „Jestli myslíš, že se já... ty… my společně vydáme do Volterry, tak jsi na velkém omylu, Alice! To rovnou můžeme jít zažádat o smrt!“

Alice na mě udiveně zírala a přitom parkovala u chodníku. Stmívalo se, takže se nemusela zakrývat před slunečním zářením, ale i přesto jsem obdivovala její odvahu letět letadlem, které bude přeplněno živými lidmi – riskovat to, že možná neodolá – a skončit v prosluněné Itálii, kde si určitě všichni všimnou nádherné, zářící dívky, která se nadlidskou rychlostí žene náměstím ve Volteře, v rukou pětapadesáti kilovou kamarádku.

Zatřásla jsem hlavou a dala jsem pohov mé příliš bujné fantazii. Než jsem stačila namítnout, Alice mě vyhnala ven z auta a táhla mě po liduprázdném letišti.

„Nemluvíš se mnou nebo co?“ zeptala jsem se rozzlobeně. Alice byla už teď moje nejlepší kamarádka… vlastně jediná za celý můj dosavadní život - Renée, moji matku, nepočítám -, ale určitě existovalo i jiné řešení, než se dobrovolně vrhat do propasti, kde nás čeká jistá smrt.

Alice zastavila u odbavovacího pultu a předložila dva papíry. Mezitím, co žena do počítače naťukávala cosi k odletu a tiskla letenky, jsem se nechápavě podívala na kamarádku.

„Jak jsi…?“

Obrátila oči v sloup a zaťukala si na čelo. „Moje vize. V takovýchto případech jsou celkem dost spolehlivé, takže ještě dřív než jsem zjistila proč, jsem věděla, že je budu potřebovat.“ Odmlčela se a vzala si letenky od ženy za pultem. Když jsme prošly obvyklou letištní kontrolou, už mi začínala docházet trpělivost. Tak trochu jsem doufala, že přemýšlí, co mi má říct, ale nevypadala, že by se chystala ještě mluvit.

Letadlo nemělo – bohužel – zpoždění, takže jsme nemusely čekat v letištní hale. Teprve v letadle jsem si všimla, jak se nadechuje k řeči.

„Mluvím s tebou, Bello, jen mě předtím trochu zarazilo to, jak jsi hned poznala, co mám v plánu. Bylo to takové… zvláštní, víš. No, a rozhodně si nemyslím, že „výlet“ do Volterry může skončit smrtí,“ zašeptala. „Chci jet za Chelsea a přemluvit ji.“

Tentokrát jsem pro změnu zírala na Alici já. Ta holka úplně přišla o rozum! Můžou vůbec upíři přijít o rozum nebo je to jen lidská záležitost?

„Přemluvit ji?“ zopakovala jsem její slova. „A nedošlo ti tak náhodou, že i tohle byl možná plánovaný tah? Co když Aro schválně sestavil tenhle plán; poslal Sofii do Forks, aby mi něco provedla, pak za ní nechal odjet Chelsea, která Edwarda zmanipuluje, a nakonec si byl jist, že právě ty pojedeš se mnou do Volterry, kde tě odchytí Chelsea, provede ti to samé jako Edwardovi, ty se přidáš k Arově gardě a já zůstanu jako chutný zákusek?!“ Poslední dvě slova jsem doslova vykřikla.

„Pst!“ okřikla mě Alice. Pak se zamračila. „Jo, asi máš pravdu. Možná to byl Arův plán…“

„Ale?“

„Ale to pořád nic nemění na tom, že zrovna Chelsea tohle udělala Carlisleovi! Ona to pochopí a svůj dar zvrátí.“

Zmateně jsem se zamračila. Nechápala jsem, co to do ní vjelo. Proč by Chelsea měla cítit vinu za to, co provedla Carlisleovi a jeho rodině? Ale Alice mlčela.

„Moc dobře víš, že jsem to teď vůbec nepochopila,“ obvinila jsem ji.

„Aha. Edward ti nepověděl o Chelsea, že?“ zeptala se udiveně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani ťuk.“

Alice si pro sebe přikývla a nadechla se. Zkontrolovala, jestli si každý pasažér první třídy hledí svého, a pak se dala do vysvětlování.

11. kapitola ♦ 13. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 12. kapitola: