Keyla Whitlocková Volturiová ztratila matku při porodu a otce nikdy nepotkala. Akorát zná jen jeho jméno. Jasper Whitlock. Otce nakonec našla v samotném Aru Volturim a když už nikdy nevěřila, že svého pravého otce potká, tak se objeví na oslavě jejích narozenin. On ale neví, že je to jeho dcera a ona neví, že je to její otec. Budou spolu někdy jako otec a dcera? Naděje v tomto příběhu umírá poslední.
25.04.2011 (21:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2171×
„My… my asi víme… asi víme… kdo je tvůj otec,“ zašeptala Alice a mně všechno začalo zapadat pomalu do sebe.
„Je to tvůj manžel, Alice?“ zeptala jsem se a ta jen s pohledem upřeným někam do dálky kývla hlavou na souhlas. V tu chvíli se ve mně nahromadil všechen vztek z mého života. Chtěla jsem ho zabít. Zničit. Zabil mi matku! Musela jsem se k němu teď hned dostat! Potřebovala jsem si vybít všechnu zlost.
Rychle jsem se zvedla od stolu a běžela jsem ke garážím, kde mám zaparkované své auto. Jako první z Cullenů se vzpamatovala Rosalie a chtěla mě zastavit, ale já jsem ji od sebe odhodila až moc silně, že spadla do jedné výlohy. Věděla jsem, že se jí nic nestane, a tak jsem běžela dál. Za chvíli jsem už seděla v autě a jela do hradu.
I když ručička na tachometru ukazovala, že jedu naplno, tak se mi pořád zdálo, že je auto pomalé. Potřebovala jsem ho zabít. Zabít mého pravého otce. Ale je to to, co doopravdy chci? Je to ta správná věc?
„Konečně,“ vydechla jsem, když jsem vjela do garáže. Hned jsem zastavila a nechala stát auto uprostřed příjezdové cesty s klíčkama v zapalováním. Ihned jsme běžela do jejich komnat. Rozrazila jsem dveře a uviděla ho. Seděl tam a o něčem si povídal s Carlislem, Edwardem a Emmettem.
„Proč?! Proč musela zemřít?!“ křičela jsem na něho a pomalu ho drtila ve svém sevření.
„Zabiju tě!“ křičela jsem.
„Co se stalo, Keylo?“ ptal se mě Carlisle, zatímco Edward s Emmettem mě chtěli od něho dostat.
„Nevím, co jsem ti provedl, Keylo. Ale když mě pustíš, tak si můžeme v klidu promluvit,“ snažil se mě přemluvit Jasper, ale já jsem se nedala. Sebrala jsem všechnu svoji sílu, kterou jsem v sobě měla, a odhodila jsem ho na druhou stranu pokoje. Rozeběhla jsem se k němu a chtěla mu utrhnout hlavu, ale Edward mě srazil na zem a to neměl dělat. Jestli si myslí, že jsem obyčejná poloupírka, tak se mýlí. Na druhý pokus se mi ho podařilo odhodit na Emmetta a já jsem měla volnou cestu k otci. Znovu jsem se k němu rozeběhla, ale nečekala jsem, co by mohl udělat on. Jednou ranou mě poslal k zemi. Neváhala jsem a podkopla jsem mu nohy, ale on se svalil na mě a chytl mě do ocelového sevření. Byla jsem v pasti.
„Proč mě chceš zabít?“ zeptal se mě a já jsem byla plná vzteku. „Cítím tvoji bolest, ale neznám její příčinu. Dlouho jsi ji v sobě dusila, tak proč teď pouštíš tu bolest na povrch? Proč teď a proč na mě si vybíjíš svoji zlost?“ ptal se mě s klidným hlasem. Neovládla jsem se a plivla jsem mu do obličeje. Nic pro mě neznamenal. Nic.
„Jaspere, pusť ji!“ zakřičela najednou Alice, která sed vedle nás v zápětí objevila.
„Proč?“ zeptal se a pořád mě držel v ocelovém osevření.
„Protože je to tvoje dcera,“ odpověděl Edward a v otcově obličeji jsem viděla překvapení a bolest. Neváhal a okamžitě mě pustil.
„To není možné,“ zašeptal a já jsem stále ležela na zemi. Cítila jsem, jak mě všechna má síla opouští. Do souboje jsem dala až příliš. Bylo toho na mě příliš. Jasper mi podal ruku, abych mohla vstát, ale já jsem ji odmítla a vydala jsem se do svého pokoje. Potřebovala jsem Deana. Potřebovala jsem jeho blízkost. Potřebovala jsem se schovat před celým světem v jeho náručí. Potřebovala jsem ho.
Pomalu jsem se zvedla a odešla jsem z místnosti. Všichni se na mě dívali, ale nikdo nic neudělal a já jsem za to i ráda. Pomalu jsem šla chodbami hradu. Cítila jsem se strašně. Cítila jsem strašnou bolest v místech, kde mi tluče srdce. Už jsem nikdy nevěřila, že bych ho mohla poznat. A teď je tady. Má krásnou manželku a rodinu. Mají vše, co chtějí.
„Keylo!“
„Deane?“ zašeptala jsem a hned stál vedle mě a objímal mě. Jak já ho miluju.
„Bál jsem se o tebe, když mi Jane řekla, co se stalo. Je mi to tak líto, miláčku. Můžu něco pro tebe udělat?“ zeptal se mě a já jsem se rozplakala jako malá holčička.
„Chci být u tebe,“ zašeptala jsem a on si mě vzal do náruče a pomalu se mnou šel do našeho pokoje. Byla jsem, natolik unavená, že jsem během několika minut, kdy jsem si lehla na Deanovu hruď, usnula a ponořila jsem se do říše snů.
Pohled Jaspera:
Nedokázal jsem tomu uvěřit. Já mám dceru. Mám dceru, která mě nenávidí a nejraději by mě viděla mrtvého. Ale je krásná. Podobá se své matce, ale až na barvu vlasů a na oči. Ty má po mně.
„Proč jsi nám neřekl, že máš dceru?“ štěkla po mně Alice. Jak jsem jí mohl říct o něčem, co jsem sám nevěděl?
„Kdybych věděl, že mám dceru, tak bych ti o ní řekl a žila by s námi!“ zařval jsem na ni a pak jsem začal litovat tónu mého hlasu. „Promiň,“ snažil jsem se jí omluvit a ona ke mně přišla, nebo spíše přitančila, a políbila mě.
„Já se omlouvám, že jsem po tobě tak vyjela. Nechtěla jsem…“
„Nemáš se za co omlouvat,“ skočil jsem jí do řeči a vzal jsem si ji na klín.
„Jak je možné, že máš dceru?“ zeptal se mě Carlisle a já jsem se zhluboka nadechl, abych mohl začít s mým příběhem.
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!