Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 5. kapitola

02.03.2013 (07:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1155×

Druhý den si Edward sbalil věci. Neměl kde bydlet a já také ne. Rozhodli jsme se, že jako přátelé si pořídíme nějaký menší byt. Neznali jsme se moc dlouho, ale co jiného jsme měli dělat? Edward nikoho v blízkém okolí neměl a já nechtěla jít k otci.

Nemuseli jsme vůbec nějaký byteček hledat, protože v paneláku, kde jsem bydlela s Taylorem, bylo pár volných bytů.

Edward si naházel svoje věci do mého náklaďáčku a jeli jsme. Cesta byla delší a tichá. Až blízko domu Edward proťal to ničivé ticho.

„Vážně to pro mě dělat nemusíš,” řekl a podíval se mi do očí. Já hleděla na silnici.

„Udělám to pro tebe ráda. Nájem není vysoký a budeme platit společně. Pár měsíců, než si něco najdeme, spolu vydržíme, no ne.” Přikývl. Samolibě jsem se usmála a zabočila doleva. Byli jsme u cíle.

„Tak, tady to je,” zaparkovala jsem, vystoupila a podívala jsem se vzhůru. Edward vyndal svoji modrou tašku a také se podíval. Po pravdě, ani netuším, kolik má ten panelák pater.

***

S Edwardem jsme si vybrali skromný byt v devatenáctém patře. Měl dvě ložnice, jednu koupelnu a kuchyňku. Některý nábytek zbyl po předešlých majitelích a já měla ještě nějaké své věci u Taylora. Ach, jo.

Rozhodla jsem se, že si pro ně zajdu co nejdříve, ať to mám z krku. Taky jsem u něj měla ještě svoje oblečení.

Vyběhla jsem do dvacátého patra a zadívala jsem se na dveře s číslem čtyřicet. Zničehonic se mi vybavila vzpomínka.

Na zádech mám malý červený baťůžek a v ruce velkou tašku, ve které jsou moje věci. Za mnou stojí můj přítel, kterého nadevše miluji. Má bloňďaté vlasy a upřímné oči. Stěhuju se k němu do bytu. Pomaloučku odemykám dveře klíčem, který mi Taylor daroval k jednadvacátým narozeninám.

Otevřu dveře a opatrně nakouknu do bytu. Ještě nikdy jsem v něm nebyla. Taylor mi najednou podtrhne nohy a já se ocitnu v jeho náruči. Nebráním se a položím mu jednu ruku kolem krku, v druhé svírám tašku. On se na mě oslnivě usměje a vstoupí do bytu...

Chtělo se mi brečet. Kéž bych se do něj nikdy nezamilovala. Kéž bych se k němu nikdy nenastěhovala. Dost, Bello! Minulost už změnit nelze a co ty víš, co by se mohlo stát, kdybys to neudělala, mluvil ke mě vnitřní hlas a já ho poslouchala. Nesmím se otáčet zpět. Teď jsem tady.

Bez zaklepání nebo zazvonění jsem otevřela dveře. V bytu bylo ticho, akorát z kuchyně byly slyšet tikat hodiny. Jak já ten zvuk nesnášela, ale pro Taylora ty hodiny hodně znamenaly. Když už jsem u toho Taylora, seděl v obýváku na gauči v tureckém sedu a civěl do obrazovky laptopu.

„Ať jste, kdo chcete, běžte pryč,” řekl otráveně a otevřel si na laptopu ikonku se Skypem. Pracoval.

„To jsem já,” prohlásila jsem sebevědomě a založila si ruce na prsou. Ve spáncích mi tepalo.

„Bello... Já... vysvětlím ti to! Nechtěl jsem... teda, chtěl jsem ti to jednou říct a omluvit se! Byla to největší blbost, co jsem kdy udělal,” plácal páté přes deváté a snažil se mi vysvětlit, co udělal. Zakroutila jsem hlavou. Nikdy nebudu dost silná na to, abych mu odpustila. Nikdy.

„Bello, byla to jen laciná štětka. Já nevěděl, co dělám. Byl jsem zoufalej z toho, že jsi byla v noci pryč u nějakýho magora. A potom jsi odešla k Angele, přestože jsi měla volno a mohli jsme si udělat hezký den. Prosím, odpusť mi,” kňoural dál.

„Laciná štětka, Taylore? To jako vážně?! Tak proč se mi představovala? Každá jiná by se honem začala strojit a chtěla by zmizet, ale ona ne. Ještě si snad se mnou chtěla povídat nebo co! To ti nikdy neodpustím, Taylore. Ani kdybys mi nasliboval hory doly. Přišla jsem si pro svoje věci. Oblečení, nábytek... Všechno, co mi patří,” odpověděla jsem chladně a ještě jsem bojovně vystrčila bradu dopředu.

„Fajn,” zasyčel otráveně a znovu svoji pozornost obrátil k laptopu. Debil. 

Ještě se na zemi válela moje kabelka, do které jsem si rychle naházela nejnutnější věci. Jako je zubní pasta s kartáčkem, hřeben, pyžamo, můj laptop a nabíječka od mobilu. Zbytek věcí jsem naházela do kufru, co jsem měla za skříní. Z nábytku mi patřila mikrovlnka, nějaké příbory, křeslo a noční stolek. To všechno jsem shromáždila na chodbě a potom to dopravila do mého nového bytu.

***

V průběhu týdne šlo všechno hladce. Edward si našel práci v restauraci, kde myl nádobí. Byla to docela dobrá restaurace, takže plat neměl špatný. Já jsem zjistila, že se mi víc líbí práce normální psychiatričky s kanceláří, takže jsem odešla z léčebny a měla jsem svoje vlastní pacienty, spíše klienty.

Jenže se v naší schránce začaly objevovat papírky s nápisy jako jsou Odpusť mi... Pořád na tebe myslím... To, že tu bydlíš, není náhoda... Dej mi ještě jednu šanci... Prosím... Bello, no tak... a podobně. Úspěšně jsem je ignorovala a Edward se mi do toho nepletl, ale papírek se ve schránce objevoval skoro každou chvíli. Nevím, jak to Taylor dělal, protože jsem ho nikdy neslyšela dupat po chodbě. Asi je tam házel, když jsem nebyla doma.

Ale jednoho dne, kdy jsem našla ve schránce deset papírků najednou, mi došla trpělivost. Hezky jsem si to dupala po schodech nahoru, až jsem ani nemohla dýchat. Byla jsem pěkně uřícená a někde v patnáctém patře mě ještě zdržovala ta stará sousedka, které jsem tehdy vysypala nákup.

„Dobrý den, Isabello. Taylor říkal, že jste se rozešli. Tak co tu děláte?” zeptala se mě udiveně. Co jí je do toho?!

„Ano, paní Smithová. Ale pronajala jsem si tu byt. Kde jinde bych bydlela. Vadí vám to?” zasyčela jsem rozčíleně. Bába jedna zvědavá. 

„Ovšem, že mi to nevadí. Ale ten tón si odpustťe, Bello.” A kde je najednou Isabella?! Vždycky mi tak říkala a já byla ráda. Bella mi mohli říkat jen blízcí a přátelé.

Obešla jsem tu „milou” paní a běžela po schodech dál nahoru. Udýchaně jsem doběhla ke dveřím od Taylorova bytu, opřela jsem se o zeď a vydýchala jsem běh. Naštěstí na chodbě bylo zrcadlo, takže jsem sledovala, jak můj obličej přechází z rudé na normální barvu, potom jsem otevřela dveře.

Zase byly odemčené, ale to mi bylo jedno, protože onehdy jsem Taylorovi zapomněla vrátit klíčky.

Taylor opět seděl na gauči s laptopem na klíně a měl na uších sluchátka. S někým si přes Skype povídal. Ten rozhovor byl velmi zvláštní.

„Ne, teď nemám... Počkejte, vysvětlí vám to. Mám teď problém s jednou holkou. Je to vážně šťabajzna a já ji nechci ztratit... Ano, vím, že jsem jeden z nejlepších, ale teď vážně nemám. Ne, nevzal jsem si to. Vy víte, že v tomhle já nejedu, ne tak docela... Jistě, rozumím. Pokusím se vám to sehnat a děkuji. Moc si vás cením,” říkal do mikrofonu a potom hovor uknočil, povzdychl si a otočil se. To spatřil mě.

„Bello, ty jsi přišla. To jsem rád. Vypsal jsem si tužku a jiná se mi nechce hledat. Ale upřímně, měla jsi přijít dřív. Teda, já to čekal dřív, ale jsem rád, že jsi tu,” usmíval se jako měsíček na hnoji a myslel si, že má vyhráno. To se pěkně pletl, chlapec.

„Ne, Taylore. Já si přišla promluvit. To už vážně není normální! Já o tebe nemám zájem. Úplně jsi mi zlomil srdce a teď čekáš, že na všechno zapomenu a skočím ti do náruče?! To vážně ne. Kdyby tě přejel autobus, tak řidiči řeknu, ať zařadí zpátečku a přejede tě ještě jednou... A ty tvoje papírky musí skončit, Taylore. Nevím, co si od toho slibuješ. Takže toho nech. Sbohem, Taylore,” rozloučila jsem se a chtěla odejít, jenže Taylor mě chytil za ruku.

Rychle si mě k sobě otočil, a když jsem se cukala, hrubě mě vzal za zápěstí a drtil mi ho. Snažila jsem se mu vykroutit, ale stisk měl velmi pevný.

„Nech se, Bello. Ty víš, že patříme k sobě. Kdo se do tebe zamiloval? Kdo si tě vzal do bytu? Kdo tě pochopil a vzal pod ochranná křídla? Kdo se o tebe celou tu dobu staral? Já! Já, já a jenom já! Nikdo jiný tě nechápal. Tak se ke mně vrať a všechno bude jako dřív,” šeptal mi zuřivě do ucha a potom mě začal líbat. Já jsem se ale nenechala.

„Ne, Taylore! Pusť mě, odcházím! Ne, to bolí! Pusť, prosím. Pomóc! Prosím, pomozte mi někdo!” řvala jsem, jako kdyby mě na nože brali. Taylor mi drtil zápěstí čím dál víc a pořád mě chtěl líbat. Co mi jiného zbývalo, než křičet o pomoc?!

Omlouvám se, že kapitolu dávám takhle pozdě, ale korektorka mi neodpověděla už u čtvrté kapitoly, takže se s tím peru sama. Doufám, že jste ještě na tuhle kapitolovku nezapomněli a dáte aspoň smajlíka nebo mi napíšete, co si myslíte. Kritiku samozřejmě přijímám a ještě jednou se omlouvám. Vaše KPT. ;)

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 5. kapitola: