Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 9. kapitola

01.09.2010 (12:00) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2608×

Alice měla na sobě krásné fialové koktejlky, boty na vysokém podpatku a bílé rukavice. Jako vždy jí to moc slušelo. Silně mě objala. Já jí ale objetí neopětovala. Jen jsem stála a čekala, až přestane. Nakonec přestala a řekla: „Ahoj.

„Sbohem,“ řekla jsem pouze a šla pryč. Co tady dělá? A co mělo znamenat to objetí? Vždyť ode mě odešli, nechali mě samotnou, ani se nerozloučila. Tak co tady chce? Zničit mi podruhé život?

Najednou mě objaly silné paže, bohužel ne ty Demovi. Opatrně jsem se otočila a uviděla Emmetta se svým širokým úsměvem. To ho má snad pořád?

„Co? Co si to ke mně dovoluješ? Nešahej na mě! Nech mě být,“ rozkřičela jsem se na něj. Nezabralo to. Objal mě o to silněji, až jsem se začala bát, že mě rozmačká.

Grrr! Vážně to jinak nešlo? Napřáhla jsem se a co nejsilněji jsem ho kopla do rozkroku. Konečně mě pustil a svalil se na zem.

Dřepla jsem si k němu a řekla mu: „Už to konečně chápeš? Už vám nepatřím. Nemáte na mě žádný nárok.“

„Ale…“ zašeptal tiše a vyjeveně koukal.

„Žádné ale.“

Ponořila jsem se do víru tance. Měla jsem náladu na nic. Tolik otázek a žádné odpovědi. Co tu dělali? Proč se ke mně takhle chovali? Nejraději bych od tud odešla. Ara by to asi naštvalo. Jsem teď jeho dcera, tak tu musím zůstat až dokonce. Chjo.

Uviděla jsem Dema, jak se ke mně hrne. Určitě to všechno viděl. „Zdovolením,“ omlouval se, když se nedalo projít. Nikdo mu neuhýbal. Jakoby pro ně byl vzduch.

„Zdovolením, zdovolením, zdovolením,“ zvyšoval pomalu hlas, aby si ho všimli a na chvíli uhli.

„Uhni kurva,“ zařval celý rozčílený. Tohle zabralo, snad polovina sálu se na něj podívala.

Když konečně ke mně dorazil, nádherně mě objal. V jeho objetí jsem se cítila tak v bezpečí. Nikdo teď neexistoval, jenom já a on.

„Co se stalo, lásko? Vypadáš rozrušeně,“ zašeptal mi do ucha.

Trošičku jsem se odtáhla a zamilovaně se na něj podívala. V jeho očích se odráželo nekonečno lásky a obavy. To jsem ho tolik rozrušila?

„Nic se neděje, miláčku. Všechno je v pohodě. Jen jsem potkala staré známé. Nechceš si jít zatančit?“ odvedla jsem ho od tématu. Popadl mě za ruku a vtáhl do víru tance. Plně jsem se tomu oddávala a viděla, že Dem taky. Písnička byl snad nekonečná, štěstí, že jsem neúnavná. Ke konci mě chytl a ruku a roztočil, přivinul zpět k sobě a zaklonil. V záklonu jsme zůstali notnou chvíli. Navzájem jsme si dívali do očí. Byl to nádherný okamžik zakončený vášnivým polibkem.

„Co kdybychom si dali další skleničku? Tahle krev mi nějak zachutnala, asi bude dětská,“ zeptala jsem se, ani jsem nečekala na souhlas a vyrazila jsem. Nevím jak to dělali, ale skleniček neubývalo. Na každém stole stál tác s aspoň 15ti skleničkami.

Popadla jsem dva nádherně vonící pohárky a utíkala nazpět. Po cestě jsem je zase uviděla, ale tentokrát Jaspera. Toho jsem dnes ještě neviděla. Díval se na mě zvláštním pohledem. Ne jako ostatní, spíše zaujatě. Nevím jak to popsat. Když jsem byla člověk, moc mě nemusel a vyhýbal se mi. Od té naší malé aférky to šlo se mnou a Edwardem z kopce.

Usmál se na mě, ale zůstal stát na místě. Nepřiskočil za mnou jako ti dva. Možná se mezi námi nic nezmění. To je dobře. Opatrně jsem se na něj usmála a odkráčela pryč. Musela jsem se ohlédnout. Stál a upřeně se na mě díval. Co to má znamenat?

„Lásko? Můžu Tě teď opustit? Slíbil jsem jeden tanec Jane a chtěl jsem pogratulovat Felixovi, že dostal Heidy. Promiň.“ S těmito slovy mě opustil.

Kývla jsem a šla si stoupnout k trůnům. Naše celé trio tancovalo. Dokonce i Marcus. Ostatní se postavili do velkého kola a nechali jim prostor. Na jejich přání se hrála vážnější písnička. Škoda, že netancují třeba na Rihannu nebo na Shakiru. To by dopadlo. Naprosto plynule a bez žádných chyb pluli po place.

Byl to vskutku nádherný pohled. Oni oblečení v luxusních smokingách a jejich družky vyšňořené jak jen to šlo. Skoro jako z jiné doby. V tuhle chvíli jsem si připadala jako v pohádce. Hudba dohrála, všichni začali tleskat. Za bouřlivého potlesku se vraceli k trůnům.

Za hodinu už by mělo svítat. Takže to musí každou chvílí končit.

„Můžu poprosit o tanec? Ještě jsem nikdy neměl tu čest,“ vylekal mě Jasper. Počkat… Jasper? Tanec? A žádné přemlouvání? Nu proč ne.

„Samozřejmě, budu ráda,“ přijala jsem. Zavěšená do něj jsme odešli tancovat. Písnička byla krásná a pomalá. Tanec s ním byl zvláštní. Cítila jsem se zvláštně. Celá tahle chvíle byla zvláštní.

Asi po minutě se mě zeptal: „Jak dlouho už jsi ve Volteře?“

„Od té doby, co jste mě opustili,“ řekla jsem se stopami smutku v hlase.

„Aha.“ Chvíli bylo ticho. Nikdy jsem nebyla u něho tak blízko. Snad jsem se ho ani nikdy nedotkla.

„Líbí se Ti tady?“

„Jo.“

„Proč?“

„Protože tady mám spoustu přátel, kteří mě mají rádi a milujícího přítele.“

„Já jsem Tě taky měl rád. A chtěl bych se Ti omluvit za to, co se stalo kdysi ve Forks.“

„Dobře, omluva se přijímá. Proč se ke mně chovají tak divně? Alice a Emmett?“ To už jsme netančili, ale stáli. Musela jsem se na to zeptat. Strašně mě to trápilo.

„Nevím jak bych Ti to řekl. Víš, oni Tě chtějí zase zpátky. Já jím to vymlouval. Promiň, od té doby, co Tě tam Edward nechal, jsou všichni strašně moc divní.“ Cože? Nechápu proč.

„Díky, jsem ráda, že to vím. Snad už se nikdy nepotkáme.“ Písnička skončila a já jsem šla za Demem. Došla jsem k němu a silně ho objala.

„Půjdeme už, lásko? Za chvíli to stejně Aro rozpustí,“ nabídl mi.

„Jasně, už mě to tu přestává bavit. Mám chuť dělat něco jiného,“ odpověděla jsem a svůdně na něj zamrkala.

Dem na nic nečekal, chytl mě za ruku a táhl neznámo kam. Po cestě jsem stihla ještě zamávat Arovi.

U dveří stál Viktor obklopen spoustou upírek. Když mě spatřil, usmál se a šlo vidět, jak žárlí. Chudák jeden. Už by si taky mohl najít pořádnou partnerku.

Jakmile za námi zapadly dveře od sálu, Dem mě popadl do náruče a odnášel asi k sobě do pokoje. Zvonivě jsem se zasmála a on taky. Byla to velmi náročná noc. Už se těším do postele.

„Bells? Můžeš na chvíli?“ ozvalo se za námi? Ten hlas jsem až moc dobře poznávala. Pomalu jsme se otočili a uviděli Edwarda. Mám jít za ním nebo ne? Třeba mi chce vážně něco důležitého. Tak ať to mám za sebou.

„Miláčku, na chvilku mě omluv. Musím to s ním jednou provždy vyřídit. Zatím nám přichystej koupel, ano?“ zeptala jsem se mírně vykolejeného Dema. Spustil mě na zem, povzbudivě se usmál a odešel.

„Co chceš?“ vyprskla jsem.

„Miluji Tě.“ Cože? To si snad dělá srandu?

„Hm…“ na to jsem neměla co říct. Otočila jsem se a odcházela. Bohužel mě zastavila jeho ruka na mém rameni. Co si to dovoluje? Šahat na mě? Chytla jsem ho za tu neposednou ruku a přehodila přes sebe. Jen to zasvištělo. Kolenem jsem mu zmáčkla krk.

„Nikdi! Opakuji nikdy! Tohle už nedělej! Uděláš to ještě jednou a zaplatíš životem.“ Konečně jsem se zvedla a chystala se odejít.

Prudce mě přirazil ke zdi. V jeho očích jsem viděla nekonečnou touhu. Na nic nečekal a políbil mne. Jeho polibek byl o tolik jiný, než když jsem byla člověk. Byl hrubý, ale zároveň něžný, odrazovala se v něm ta doba odloučení mezi námi. Mimořádně jsem do toho polibku vložila všechnu svou bolest a utrpení, aby věděl, jak jsem se cítila.

Po pár minutách jsem se odtáhla. Jeho oči přetékaly samou láskou.

„Miluji Tě,“ zašeptal.

Ledově jsem se na něj podívala a přes jeho obličej se přehnal osten strachu. Jeho hlavu jsem chytla do svých rukou a naklonila se blíže k němu.

„Já tebe taky… kdysi,“ řekla jsem a prudce trhla.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 9. kapitola: